San Francisco má opravdu skvělý systém městské hromadné dopravy. "Opravdu skvělý" znamená, že je lepší než ve městech, kde žádný není, a že když už konečně najdete zastávku, tak z ní dost pravděpodobně někdy někam odjedete. Tak tedy: Unikátní průvodce S.F. Muni!
V Americe jsou lidé přátelští a důvěřiví. Co jim řeknete, tomu věří, a nepotřebují žádné průkazy, kartičky ani potvzení. Má to ovšem jednu výjimku: Nevěří vám, že nemáte dluhy.
Musíme tu přeci počkat na policajty, já je viděla, argumentuje Ludmila, ale já ji táhnu pryč. Pojď, dělej, vypadneme odsud; a pak druhej den odmítám nastoupit do autobusu, a ještě třetí den se celý rozklepu, když si někdo v mé blízkosti sáhne do náprsní kapsy, protože se děsím toho, co vytáhne.
Chvíli před půlnocí je ticho, a pak se ozve jásot, foukačky a zpěv. Haight St je plná lidí, přetékají z barů, dívky mají ve vlasech stříbrné a zlaté nápisy: Happy New Year! Bezdomovec na rohu zpívá hymnu.
Chodím po volných bytech a pláču. Kdyby to takhle vypadalo před šesti lety v Ženevě, kde já tam mohl bydlet!
To se vlastně nikdy neví, jak to doopravdy je.
Tak jsme tady – já, Ludmila, šest kufrů, dvě kočky, hladoví, vyčerpaní po šestnáctihodinovém letu. Jsme v centru San Francisca, je jedna hodina po půlnoci, a my musíme přespat na ulici, protože nemáme kde bydlet.
První týden v hotelu byl fajn. Uklízečka pochopila, že když jsem si na stole něco přesunul, chci to tak mít, a můj život plynul šťastně. Až do neděle.
Prvního září se lidé rozdělí do tří skupin. Na ty malé a hloupoučké, kteří musí do školy, na ty velké a hloupoučké, kteří musí do práce, a na ty vychytralé, kteří letí do San Francisca. A z těch všech vychytralých jenom já jsem takový debil, že odjedu na letiště bez pasu. To bylo tak...
Je pátek. Na trhu měním bibli z umělých květin za stáčené porno v pet lahvi.
Doma budu, už jsem se narajzoval dost – řekl jsem si, když jsem se na podzim 2005 vrátil ze Ženevy.
Co všechno je v Kalifornii organické.
Market st, ke které se stále vracím (protože po ní chodím do práce), je tečována očíslovanými ulicemi. Já se většinou pohybuju mezi Pátou a Šestou, párkrát jsem byl až na Deváté. Ale pořád mě to láká, vždyť před Pátou musí být Čtvrtá, a pak Třetí, Druhá a První – a tam, tam musí být začátek světa.
Chodím po Market st a připadám si jako ve filmu. Muží v oblecích a s obřími kelímky od Starbucks se proplétají mezi bezdomovci na kartonech (ano, blížím se k Šesté), policajty ve filmových čepicích a černých uniformách, třistalibrovými černochy v oblečení ještě o patnáct čísel větší než jsou sami.
Sluničko a San Francisco nějak nejdou dohromady. Od pondělí do pátku je ošklivo, zataženo, zima a mlha. O víkendu má dokonce pršet, ale přesto se příhlásím na výlet po městě na segwayi.
Na letišti si najdu první volný taxík. Řidič mlčky naloží moje kufry, posadím se a čekám, až se zeptá, kam to bude. Řidič se taky posadí a čeká, až řeknu, kam to bude.
Během letu se snažím co nejvíc spát. Nasazuju si masku na oči a totálně si rozhazuju den a noc dřív, než doletím do San Francisca.
Když jsme vynesli mrtvého Ludwiga v papírové rakvičce z ordinace, seděla v čekárně paní s dítětem. "Taky máte kočičku?" ptala se zvesela, ale my jen zavrtěli hlavou. A dřív, než jí došlo, co se před chvílí v ordinaci stalo, řeklo dítě: "Asi to bude králík."
V únoru stihneme tři filmy: Moulin Rouge, Prázdniny v Římě a Country Girl.
Filmové čtvrtky pokračují, v lednu ale jen jediným filmem. Sunset Blvd. již tento čtvrtek!