Na výletě

Ze života hmyzu: Zásadní pozorování týkající se struktury našich výletů do národních parků Spojených států amerických.

Makronky

A hlavně, povídá Ofélie, hlavně tu máme makronky! Já bych možná i povečeřel, ale ona obrací oči v sloup. Chá, večeře, makronky budou!

Naše stará váha váží čtyři hodiny

Prvního září se lidé rozdělí do tří skupin. Na ty malé a hloupoučké, kteří musí do školy, na ty velké a hloupoučké, kteří musí do práce, a na ty vychytralé, kteří letí do San Francisca. A z těch všech vychytralých jenom já jsem takový debil, že odjedu na letiště bez pasu. To bylo tak...

OMG no MSG

Co všechno je v Kalifornii organické.

Na začátek světa

Market st, ke které se stále vracím (protože po ní chodím do práce), je tečována očíslovanými ulicemi. Já se většinou pohybuju mezi Pátou a Šestou, párkrát jsem byl až na Deváté. Ale pořád mě to láká, vždyť před Pátou musí být Čtvrtá, a pak Třetí, Druhá a První – a tam, tam musí být začátek světa.

Nebezpečné čtvrti

Chodím po Market st a připadám si jako ve filmu. Muží v oblecích a s obřími kelímky od Starbucks se proplétají mezi bezdomovci na kartonech (ano, blížím se k Šesté), policajty ve filmových čepicích a černých uniformách, třistalibrovými černochy v oblečení ještě o patnáct čísel větší než jsou sami.

Borůvkové muffiny on my mind

Sluničko a San Francisco nějak nejdou dohromady. Od pondělí do pátku je ošklivo, zataženo, zima a mlha. O víkendu má dokonce pršet, ale přesto se příhlásím na výlet po městě na segwayi.

Jak se domluvit

Na letišti si najdu první volný taxík. Řidič mlčky naloží moje kufry, posadím se a čekám, až se zeptá, kam to bude. Řidič se taky posadí a čeká, až řeknu, kam to bude.

Na západ

Během letu se snažím co nejvíc spát. Nasazuju si masku na oči a totálně si rozhazuju den a noc dřív, než doletím do San Francisca.

Na Brusel, Vávro, na Brusel!

Zpráva o stavu Unie.

Černý čaj v Jaroslavu Haškovi

Zpáteční do Bratislavy, svěřuju se pokladní se svým úmyslem podívat se do tohoto krásného maďarského města. Je pondělí ráno a herna na Hlavním nádraží je zase o kousek větší.

Zpráva o svatbě

Audiovizuální průvodce plaváním v Třeboni a přidruženou svatbou jedné komiksové postavičky.

Trik s prázdnou lahví

S vlastní lahví vody přes kontrolu na letišti neprojdete. S prázdnou lahví ano.

Šarl d Gol

Dámy a pánové, právě jsme přistáli v Paříži. Je devět hodin a deset minut, a máme tedy proti letovému plánu pětiminutové zpoždění, za které se vám omlouváme. Zůstaňte prosím připoutaní, dokud...

Na pokraji smrti

Jsou známy tragické případy cestovatelů, kteří zahynuli při ztrátě orientace či při poruše automobilu v poušti i pouhých 10 mil od hlavní silnice. (Poznámka pod čarou číslo 39 z příručky od ambasády.)

Slunečno, 45 stupňů

Severozápadní vítr 0 m/s.

Nákup

Co sníst a co vypít.

Nach Dresden!

Nach eine Sache lüstern sein!

Země zaslíbená

malárií a cholerou oplývající

Dvě minuty

Máš dvě minuty! Lehám si na podlahu a snažím se být nenápadný. Docela to jde. Kdesi za levou nohou slyším mručení; naštěstí vychází stále ze stejného místa. Jenomže po minutě slyším tlapy – to monstrum se blíží. Usilovně civím do stropu, až mi najednou výhled zastíní jeho hlava. Z pár centimetrů si hledíme do očí, ale jen chvilku. On rozevře tlamu, já zavřu oči. Je konec.

Bydlení v Barceloně

To je ale krásný byteček! snažím se zachránit situaci.

Zima v Loučné nad Desnou

Loučná nad Desnou (od vašeho oblíbeného dopisovatele) – Zima je v Loučné nad Desnou dlouhá, ale příjemná. Přinášíme závěrečný komentář ze sjezdu na podprdelníku.

Zima v Jeruzalémě

Jeruzalém (od naší zvláštní dopisovatelky) – Zima je v Jeruzalémě krátká, ale nepříjemná. Autobusy po Jaffa street pendlují ve vražedném tempu, před nimi, za nimi ani vedle nich nikdo nesmi stát, jinak je okamžitě zlit gejzírem špinavé vody, která se valí ulicí. Lidé se pohybují co nejblíže obchodům, co nejdále od okrajů úzkého chodníku.

Souboj s lovcem ježků

Je noc. Sedím si tak na lavičce, světlo pouliční lampy spoře osvětluje knihu v mých rukách. Čtu si o tom, jak Dvojra Kriková rozrazila starému Mendelovi, svému otci, hlavu cedníkem. A pak se to stane.

Absolut Brno I

Večer s člověkem, kterej si mysli, že je těžkej frajer, když je každej nalitej, a přitom je jen trapák, který neumí žít. A ještě jedna věc – přestaň už konečně dávat na mageo reklamy na tvojí bezva dedukci.

Satelitní vzpomínky na Prahu

vracím se z návratů / a kdo mě přivítá?

A pak si Enimen sundal ponožky

Byla už totiž půlnoc.

Pohled s děvkou

Nakoupil jsem si v Amstru pár pohledů. Ale nestačil jsem je odeslat.

Večeře se Sylvií

Krátce poté, co sebou ta mrtvola párkrát škubla, nás taxík odvezl od Stadsschouwburgu k malé hospůdce.

Mé biologické hodiny tikťakují

Tak jsem se vrátil z Amsterdamu. Říkal jsem přeci, že tam jedu, ne? Na operu. Nekrofilní.

Sobota à Paris

Mnohem klidnější než divoký pátek.

Pátek à Paris

Po dlouhých přípravách mě vítá prosluněné město.

Krátká zpráva o pařížském výletu

Všichni jsou již zvědaví. Tak jaké to bylo? Zasvinil si svůj bílý oblek červeným vínem? Ano!

Víkend v Paříži

Mí čtenářové mi vždycky dobře poradili.

Ztráty a nálezy

Ššš chr chrocht haló haló, tady hlášení.

Na promítání Les petits faons attaquent si někdo zapomněl bundu. Komu je zima, nechť se přihlásí.

Zůstal jsem nepochopen

Jako ostatně vždy

Zase v Prase

Bylo půl druhé v noci, čekal jsem na zastávce na noční jedenapadesátku. Přijelo auto, vylezl z něj chlap, vyndal štafle, odmontoval ze sloupku číslo 51, strhnul jízdní řád a odjel. Posmutněl jsem a zabořil ruce hlouběji do kapes.

Dopis policii

Možná k smíchu, možná k pláči.

Ostrov pokladů 3/3

31. prosince 2004

Ostrov pokladů 2/3

30. prosince

Ostrov pokladů 1/3

29. prosince 2004

Pár policejních střípků

Telefonáty i netelefonáty včerejšího dne.

Přišla jsi mě draho, Praho

Jestli si snad myslíte, že už jsem v Ženevě, tak to teda zatraceně nejsem.

Nad Granadou slunce nezhasíná

A velký pohár vína si s vámi dám.

Kamerá, klapká, jedém!

Tak poslední klapka, jo? Jedem! A Mekbílová se slastně protáhne na pohovce.

Nehoda

Opět jsem divákem těch oblíbených silničních her. Tirák předjíždí jiný tirák, tirák předjíždí autobus, tirák předjíždí dva tiráky, dodávka se tváří, že předjíždí tirák, tirák si myslí, že předjíždí tirák, ale ten ho nechce pustit...

Nečekaná nabídka

Víš, mám malá prsa, řekl mi kamarád, a posmutněl. A navíc jsi stejně zadaný, dodal.

Stanu se dědečkem!

Nebo babičkou, jestli to bude holka.

S příbuzenskými vztahy je to komplikované. Rodiče, děti a sourozence ještě dokážu popsat, ba i denotovat poměrně přesně. Ale běda, když se sestře otce nevlastního bratra narodí dítě!

A neustále jsou mi nějaké ty vztahy podsouvány. Aniž bych se o to nějak zasloužil, už jsem syn, bratr, bratranec, synovec, švagr a možná i tchán, co já vím?

Včera večer mi má sestra oznámila, že Rex už nevyhovuje všem intelektuálním nárokům, které na něj klade, a proto od pondělka nastupuje na předmatečnou dovolenou. To je taková ta dovolená, během níž se chystáte na to, že se stanete matkou. Tak jsem se začal těšit, že se stanu dědečkem, ale ouha, to už je prý zabrané!

Maximálně prý strýček na mě zbyde. Asi budu muset koupit nějaké bonbony.

A protože to bude kluk, konečně mám důvod koupit si to autíčko s radiovým ovládáním, po kterém už tak dlouho toužím. Musím si ho užít, než mi ho ten dotyčný Maxmilián rozdupe.

No jo, jsem z toho úplně rozrušený. Ale možná jsem rozrušený jen z toho, že mi uletělo letadlo. Dnešní rada zní: Na letiště se dostavte hodinu před odletem. Hodinu před příletem už je totiž pozdě.

Dérs nou byznys lajk šou byznys

Tajemný východ volá... a já odpovídám... a odpověď rezonuje, rezonuje.... Brno, Brno, Brno!

Našel jsem si tam nějaký hotýlek, tisícovku za noc chtějí. Projdu se po městě, podpořím přestěhování vlakového nádraží do Frýdku-Pístku, no však to znáte. Co taky člověk může dělat v Brně jiného.

Skončil čas her a radovánek

Realita. Složenky, oprava auta, práce, déšť. Plus jedenácté září k tomu.

Čí byl ten nápad, že zpátky poletíme zrovna jedenáctého, to opravdu nevím. Neapolské letiště je směšně malé, přílety se míchají s odlety, všechno to tak bublá dohromady, a ta malá plocha byla přeplněná lidmi, kteří křičeli a rozčilovali se, neboť a protože bylo všechno zpožděné...

Bohužel vás vezmu jenom do Mnichova, tam si vyzvednete svá zavazadla a půjdete znovu na check-in, řekla nám dosti unavená slečinka checkinka a my si o ní mysleli své, neboť jsme měli na přestup v Mnichově tři hodiny.

Od bezpečnostního rámu zrovna odtahovali nějakého chlapíka, který vykřikovat, že za to nemůže, že má kovovou destičku v hlavě; o kus dál někdo vybaloval své zavazadlo a někdo z ochranky držel v ruce holicí strojek a hystericky hulákal, cože to jako má znamenat a k čemu to je.

Na tabuli odletů nám naskočilo dvacetiminutové zpoždění, odlet 16:15. Jakými záhadnými komunikačními kanály se začalo proslýchat, že ve skutečnosti odletíme až v pět. V 16:20 cedule potemněla a naskočil reklamní nápis: Využijte této ojedinělé příležitosti k nákupu v duty-free shopu!

V 16:45 se začaly rozdávat kupóny na jídlo. Čas odletu: 17:40.

V 17:45 otevřeli gate a lidé začali nasedat do autobusu. Po deseti minutách gate zavřeli. V šest autobus odjel a gate zase otevřeli. Autobus ujel dvacet metrů a zastavil před letadlem. Ti, co se do autobusu nedostali, museli jít pěšky.

V letadle se nám kapitán omlouvá za zpoždění a slibuje, že budeme ve vzduchu hned jak dostaneme pokyn ke startu. Což se za hodinu skutečně stalo. Odlétáme ve stejnou dobu, kdy má odlétat náš navazující spoj z Mnichova.

A pak už je to nuda. Přílet do Mnichova, taxi, čtyřhvězdičkový hotel, večeře, diskuse o tom, zda je lepší gin nebo vodka (včetně praktických ukázek), a druhý den dopoledne konečně v Ženevě, doma.

Charles Bacon řekl: Možná jsme schopni to vrátit. Ale opravdu to chceme?

Copak ma chobotnice v hlavicce?

To me vzdycky zajimalo. A kreslene filmy mi v tom prilis nepomohly. Zato nuz se hodil.

Byl jsem zvedavy, jen co je pravda. Ale abych se vyhecoval, postupne jsem odkrajoval jednotliva chapadylka te dvaceticentimetrove zrudicky, a hlavicku jsem si nechal az na konec.

Jsa obeti technickeho vzdelani, me biologicke znalosti nejsou na prilis vysoke kvalitativni urovni. Takze pitva chobotnice pro me byla skutecnym poznanim.

Chobotnice nema v hlave nic. Je duta! A vnitrni povrch hlavicky je obalen takovym docela hnusnym slizem. Ze by jista varianta mozku?

Charles Bacon rekl: Skakani na trampoline mi pripomina skoky do vody. Jenom se ten skokan znovu a znovu vynoruje nad hladinu...

Jak jsem byl malem vyloucen

Stane se to tak nahle a necekane... ale obcas se to stane, nejakemu cloveku. Typicky mne. Protoze lina huba, hole nestesti, ostra huba, holy prusvih.

Po nekolika dnech prednasek prisel sef s navrhem, ze kdyz prijede generalni, tak bychom se mohli my posluchaci taky vycajchovat a neco odprezentovat. A ze muzeme kazdy navrhnout nejake sve tema na deset minut, on ze pak vybere.

Dosavadni kvalita prezentaci byla spise tristni, a proto jsem odbocil od odbornych temat a zabloudil az k metaprezentaci. Podal jsem navrh, ktery se jmenoval: Cemu se vyhnout pri vytvareni prezentaci: Tri rady pro prednasejiciho plus jedna navic pro posluchace. A sliboval jsem si, ze navrh s takovym dlouhym nazvem jiste zaujme.

Ta jedna rada navic byla takova specialitka, rypnuti urcene jednomu kolegovi, ktery ma po kazde prednasce spoustu stupidnich az hovadskych otazek a pripominek. Proste bonbonek na zaver.

Lec nebyl jsem vybran, vybrany byly prispevky uzce souvisejici s nasi konferenci. No co, aspon mi odpadla prace s pripravou, rikal jsem si. Ale stejne mi vrtalo hlavou, proc jsem nebyl vybran.

Pak prijel generalni a mel prednasku. Bylo to desive. Neco tak strasneho jsem nevidel uz leta. A pochopil jsem. Abych po tomto vykonu predstoupil se svym tematem, to je proste politicky neunosne.

A tak tedy nastoupili ti ctyri, kteri byli vybrani. Jak jsem predpokladal, ani jeden z nich nebyl schopen se vejit do desetiminutoveho limitu. Tim ale prohresky teprve zacinaly.

Prezentace skoncily, povinne jsme zatleskali, slovo si vzal sef a oznamil, ze jeste nejake navrhy prezentaci zbyly a ze budou prezentovany dalsi den, az tu generalni nebude.

V tu chvili jsem se rozhodl, ze je na case publiku neco rici. Kdybych byl byval mene impulsivni, nemuselo se to stat...

Vyzadal jsem si tedy mikrofon a spustil jsem.

Damy a panove, podal jsem navrh na prezentaci, ktera se jmenovala Cemu se vyhnout pri vytvareni prezentaci. Chtel jsem tu ve strucnosti nastinit tri zakladni rady, ktere by vam pomohly vase prezentace vylepsit. Tri doporuceni, ceho se vyvarovat.

Me tema nebylo pro dnesek vybrano a ted jsem dostal nabidku odprednaset to zitra. Nezlobte se, ze tuto nabidku nevyuziju.

Dnes vecer jsme meli prilezitost vyslechnout si ctyri prezentace. Jedna byla dobra, jedna spatna, jedna velmi spatna a jedna ale opravdu ukrutne priserna. A ja pochopil, ze deset minut mi proste mi nemuze stacit.

Kdybych tu odvykladal sve tri rady, moc bych vam nepomohl. K tomu, abychom spolecne vylepsili vase budouci prezentace, bych potreboval zmenit neco ve vasem mysleni, celkove zmenit vas pristup k prezentacim, a na to je deset minut malo. Mozna kdybych mel hodinu, kdybychom usporadali specialni seminar, tak by se to povedlo, ale za techto okolnosti to proste nejde.

Svou prednasku tedy mit nebudu. Presto mi dovolte, abych zminil, ze v jejim podtitulu se krome tech tri rad prednasejimu rika take neco o jedne rade navic pro posluchace. A tuto radu zde nyni reknu.

Nesnazte se po kazde prezentaci klast otazky jen proto, abyste ukazali, jaci jste chytri. My to o vas vime. Dekuji.

V sale to sumelo, sef seanci narychlo rozpustil a ja sel pryc.

Za chvili me sef dostihl a promluvil mi vazne do duse. Ze pry jsem negativisticky, ze se ma rec mnoha lidi dotkla, ze to bylo ode me nefer a sproste, ze je velmi nespokojeny a ze je me chovani neslucitelne s atmosferou konference.

Nu, co mam delat? Mam se sebrat a odjet? Mam jit za temi dotycnymi a omluvit se jim, rict jim, ze jsem se unahlil a ze me jejich prezentace tak dojaly, ze jsem zacal mluvit z cesty?

Nakonec jsme to nechali byt, jenom jsem slibil, ze uz se to nebude opakovat. Netrvam na tom, ze budu se vsemi kamarad, tak co.

A tak tedy se mnou nekdo nemluvi, nekdo se mi vyhyba, nekdo me nezdravi – a nekdo mi chodi septem rikat, ze mam pravdu, ze me podporuje, ale ze by si to netroufl rict nahlas.

A pak je tu jeden clovek uplne bez nasledku. Ten dotycny chytrolin totiz bohuzel nepochopil, ze jsem mluvil prave o nem.

Rozlity kafe

Chodi itu po hotelu ruzne postavicky. Treba ten Spanel, Juan Antonio. Trpi nejakym tikem, furt si podupava do rytmu, na miste nepostoji, jako kdyby neustale potreboval na zachod.

A pusu nezavre. Jako kolovratek, na chvili se zamyslite a uz si plyne se svymi recmi kolem vas a dal, dal, az skoro zmizi, ale nevadi mu to, porad drmoli a vyklada ta svoje moudra.

Vyhybal jsem se mu, sec to slo. Dneska u snidane si ke mne ale prisedl. Hoholohoboholohohooohoooooooo... a se svou reci mi kamsi zmizel. Pak jsem otevrel oci a byl porad tam. Prinesl si kavu, chleb a syr.

Vzak kus syru do ruky a uzasle se na nej podival. To je syr? zeptal se nevericne. To je syr! zvolal v rozcileni a rozhledl se kolem.

Vsichni jsme mu prisvedcili, nezdalo se nam, ze by na tom bylo neco zvlastniho. Ja syr nejim, sveril se nam, myslel jsem, ze je to nejaky kolacek.

A zacal do sebe cpat suchy chleb.

Vsak si vezmi nejake kolacky, jsou tamhle na stole, povida mu nekdo, ale Juan jen vrti hlavou, nechce.

Nema totiz cas, musi nam neco rict. Bere pritom do ruky svuj salek a jak se tak cely klepe, vic a vic kavy se vyleva na podsalek, az je uplne plny, uz preteka, snazime se ho na to upozornit, ale nevsima si nas.

Az konecne, poloprazdny salek nese k ustum, jeste se staci podivit, ze si nalil tak malo, a pak ochutna a vyprskne to zpatky.

To je kafe, kafe! Ja kafe nepiju! A chce salek odlozit, ale do podsalku to nejde, Juan je zmaten, nekdo mu nalil kavu do podsalku, a tak ten zapatlany salek poklada vedle a cely rozruseny se dal cpe tim suchym chlebem a pohupuje se v rytmu pisne, kterou nikdo z nas nikdy neuslysi...

Vystup na Vesuv

Docela vsedni obycejny kopec. Sopka. Snad posledni z nebezpecnych evropskych sopek. Tak proc na ni nevylezt?

Kameny. Zadny kopec, vlastne je to jen halda kamenu. Prevyseni dava telu zabrat, ale ten zazitek na vrcholu! Ten pohled do nitra vrouci sopky...

Vzduch se trochu teteli, krajina je klidna. Ze spicky Vesuvu stoupa malicky oblacek dymu. A porad ty kameny, male, velke, vsichni jedna rodina.

A je to tu. Vrchol. Oblacek dymu je vetsi, silnejsi. Dalsi turisti si zapalili. Ze sopky nedymalo nic.

Sest a pul eura! vola pokladnik a vybira penize za tu jedinecnou moznost podivat se dovnitr.

Tak tedy platime za ten zazrak. Uvnitr je dira, ne prilis hluboka. Kameni, same kameni. Oci si muzem vykoukat.

Kameni, prichazis...

Pompejsky hampejz

Kamenna silnice a do ni vytesany penis ukazujici smer k nejblizsimu bordelu. Je to skutecne blizko, hned za rohem...

Nade dvermi jednotlivych loznic jsou obrazkova menu. Tady se nabizi tohle, jinde tamto. Kazdy si vybere. A jestli snad nekdo ne, jeste tu mame prvni patro, uzpusobene pro specialni prani.

A zrudne haldy zrudnych turistu prolezaji kazdou loznici. Kamenna luzka jsou vsak uz delsi dobu prazdna...

Neukojeni zvedavci pak aspon ocumuji mrtvou rodinu, ktera se chtela dostat pres mestske hradby, ale nestihla to. Lezi tam vedle sebe, muzi, zeny, deti, umela telicka s pravymi kostrami uvnitr. A fotoaparaty cvakaji. Je to nechutne, jima vas hruza, dela se vam z toho zle. Je z toho stydno.

Ale pres ten cvakot a vyskani turistu neni ten stud nastesti moc slyset.

Jest zde volne misto?

Presne tak jsem se zeptal, nez jsem usedl k veceri. A ze byli mi spolustolovnici tez slusne vychovani, dostalo se mi vrele odpovedi.

Prisedl jsem tedy.

U tohoto stolu ale plati jista pravidla, sdelila mi tajuplne Marie. My se tu totiz dneska hodlame vsichni do mrte zlejt!

Nezbyvalo mi nez souhlasit a pridat se.

Co presne se behem vecere delo, si asi nepamatuju uplne presne. Rozhodne jsme tancovali, sdelovali si navzajem jazykolamy ve svych materstinach, a take jsme hrali jakesi hry.

Jedna z nich spocivala v tom, ze se rikala nahlas prirozena cisla. Lec nasobky sedmi, nasobky jedenacti a cisla obsahujici cislovku 7 byla nahrazovana sluvkem bus.

Po dvou hodinach veseleho zapoleni jsme zacali hrat vyrazovacim zpusobem, a mohu vam zvesela oznamit, ze jsem obsadil krasne druhe misto. A kdyby cirou nahodou nebyla mrcha dvaactyrictka delitelna sedmi, tak jsem snad i vyhral!

Uz jako maly jsem se totiz rozhodl, ze nasobilku sedmi a osmi nema cenu se ucit a ze bude lepe se venovat necemu uzitecnejsimu. Mam pocit, ze jsem se v te dobe zrovna staval necekane dobrym malirem. Ale za dva tri roky jsem paletu odhodil, nebyla me jiz hodna.

A ze jsme byli v nalade, zahrali jsme si jeste na krale zvirat. Preslavne jsem zvitezil, neb mam praxi. Malem bych se tim mohl i zivit, ale nevynasi to, je to bida.

PS1: Jo a 1008 = 0 (mod 7). Zajimave, ze?

PS2: Zeptal jsem se Martina, co znamena v nemcine blazen. Zrudl a nechtel mi to rict. Ale pak se priznal.

Mene kokainu!

Take uz vam drobne hnisave vridky uvnitr nosu zacinaji prozirat prepazku?

Italske jidlo je omamne. Ze zacatku jsem mel co delat s hlavnim jidlem a desert jsem do sebe soukal nasilim, ale zaludek se mi roztahnul, obedy o sesti chodech vitam jako zpestreni dne a k poteseni vsech cisniku si jeste dvakrat pridavam. Maji me tu radi.

Vcera jsem si pujcil motorovy clun a vyrazil na more. Reknu vam, kdyz se pres cely clun nahle prelila vlna, byla to docela zabava. Ta dvacata sesta vlna uz tak zabavna nebyla.

Taky vodni lyzovani jsem si zkusil. Lyze jsem nemel, tak jsem se jenom chytnul lana a nechal se tahnout lodi. Jak na udici jsem si pripadal. A to si piste, ze udrzet se na lane a hlavou pritom rozrazet vodni hladinu, to vyzaduje pevnou odvahu a silne ruce drepikace.

Ohromil jsem tu jednoho Rakusana tim, kolik mame v obecne cestine nemeckych slov. Cimra, nemlich... ale uz se mi jich nedostava. Nemohli byste mi nejaka pripsat do komentaru, abych ho mel cim ohromovat i zitra? Vzdycky, kdyz se potkame, vola na me: "That's nemlich the same!" A taky ze je.

A tak tu tedy jsem, cerstve po koupani v mori, ucesan, oholen, jemne nasolen, a ctu si Nabokova. To jenom aby bylo jasno, kde jsem sebral ten kokain.

Vecere o ctyrech vidlickach

Jestlize jsou na stole ctyri vidlicky a jen dva noze, zadelava si nekdo na problemy...

A tak nezbyva nez si pozvat ke stolu nejake ty Italy a koukat, jak to vlastne delaji.

Meloun se sunkou? Nuz a vidlicka. Cely platek sunky nacpat na vidlicku, pak cele do pusy, rozvykat, spolknout. Meloun az pak!

Testoviny? Pouze vidlicka! Cha, ti hlupaci, kteri si to nespocitali predem, pouzili svuj posledni nuz a pak si museli potupne pozadat o novy!

A kdyz prinesou misu nektarinek, dvema lzicemi je pekne rozmisti na talire a talir vam prinesou? Oloupat, vnitrek nozem okrajovat, ale nepriblizit se k pecce bliz nez na centimetr! A jaky nuz ze pouzit, kdyz ten druhy byl vyplytvan na pecene veprove? Inu, preci ten treti, ktery se serviruje az k nektarince.

Hezky vecer z Neapole.

A zase pauza

Nábytek smontován, nepořádek uklizen – co dál? Do Neapole!

Chinin opět osiří. Ludwig putuje do Anniných rukou - naposledy jí rozdrápal tapety, uvidíme, co provede nyní.

A já si jedu odpočinout do Neapole. Prý se tam hodně krade, tak mě třeba taky ukradnou...

Ignoranti

Už skoro čtyři týdny tvrdneme v Turecku a ještě jsme neviděli ani jednu antickou památku. Že by turecká historka? Zdá se.

Už jsme několik dní v Antalyi, konec dovolené se blíží a my pociťujeme nezměrnou touhu vidět alespoň něco z těch zázraků.

Hele, poudám, tady je nějaká Hadriánova brána, prej památka. A je někde v centru, nemusíme se nikam trmácet.

Hadriánova z Římsů, šklebí se Ludmila, neb je vzdělaná. A kouká do mapy. Však tudy už jsme několikrát šli, to už jsme ji museli vidět.

Nesmysl, vysvětluju. Víš, jak vypadá taková brána? To je ohromná stavba, veledílo. Na to narazíš a zůstaneš v úžasu stát. Tam jsme ještě nebyli.

A tak tam tedy odpoledne jdeme. Podle mapy to mají být tři mohutné oblouky, lukcusní kámen.

Není to vono? Co? No tadyto. Ty oblouky.

Aha. Je to vono. Tři kamenný voblouky plus nějaký ty sloupy. Halda kamení a turisti se u toho fotí. Už jsme tudy šli asi desetkrát.

Kdo vlastně dostal ten nápad chodit po památkách? Taková blbost! Pojď do hotelu, tam je klimatizace.

Dobře, ale až poletíme do Istanbulu, budeme se koukat z okýnka na zem. Západní Turecko je prej tou antikou úplně posetý, jako kdyby mělo vyrážku.

Prosimtě, na západní Turecko já kašlu. Východ, to bylo něco! Tam aspoň sušili hovna. A co je tady? Nic. A vyfoť si palmy, stejně jsou vyšší než ten Hadrián.

Fotím palmy. Palmy doma nemáme. Kamení jo.

Příhody od koní

Život na vesnici! Ovečky na pastvinách bečí, housata klevetí, zablešení psi běhají po návsi, prasata smrdí... A koně! Není nad koně! Aspoň o víkendu...

Přetahování se lanem. Na jedné straně valach, na druhé pětadvacet dětí, které jsou připraveny koně stůj co stůj udržet. Vždyť je jich tolik!

Start! Děti napínají lano, seč mohou. Kůň stojí, ani se nehne. Pak udělá krok dopředu, a všechny děti se válí v slámě. No tak, honem, zkuste to ještě, dokážete to, povzbuzují je dospělí a děti opět chytají lano.

Tentokrát jsou ještě více odhodlané. Kůň zabírá, ale na děti mu nestačí síla. Musí popojít krok zpátky, děti ještě víc zatáhnou, a valachovi se podlamují zadní nohy a klesá na zem, zpocený, vyčerpaný.

Děti propuknou v jásot, běží k ležícímu koni, hladí si ho a utěšují jej, aby si z porážky nic nedělal. Kůň po chvíli vstává a jeho majitel si jej odvádí. Koňská výstava v La Roche sur Foron pokračuje.

No tak byl ten kůň cvičený. A co jako?

Ale že ty zadky mají něco do sebe, že?

Zemetreseni

Omluvte nediakritiku, pisu z Turecka.

Tak uz jsem ve Vanu. Oproti Dogubayazitu, ve kterem jsem byl jeste dnes rano, to ma nekolik vyhod. Van neni male, hnusne, spinave mestecko, ve kterem by me porad nekdo strkal pod nos taxik, pasuv palac a vystup na horu Ararat, kde zarucene jeste muzu koupit drivko z Noemovy archy. Taky je tu daleko mene vojaku.

Ale hlavne tu neni zemetreseni. Nevim, jestli jste nekdy nekdo zazil zemetreseni, ale neni to nic moc. Malem spadnete ze zidle, lidi na ulicich padaji, vsichni vybihaji z budov, par minut se ceka na ulicich, pak se vratite do budovy, po dalsim otresu uz tam odmitate vlezt, cele mesto se cpe do mikrobusu, bali sve veci do plachet a jede neznamo kam, lide na krajich mesta se vystehovavaji z domu a padesat metru od nich si stavi stany.

To bylo dnes v deset rano. Honem se odhlasit z hotelu a pryc. Pokoj pochopitelne ve tretim patre, vybehnout nahoru, zmatecne nahazet vsechno do batohu a zase dolu. Venku se prodrat stovkami a tisici lidi a aut, uvolnit misto sanitkam...

Smer jih, smer Van. A hotelovy pokoj s evropskym splachovacim zachodem, sprchou a vanou. Bez spuntu.

Tři příhody navíc, ať nežeru

Jedna z cesty tam, jedna vocamcaď a jedna z cesty zpátky.

Japonská příhoda

V letadle byla spousta Japonců. Možná nějaká delegace. Jeden před uličku vedle mě neustále odkašlával. Vždycky si dal způsobně ruku před ústa a pak pečlivě zkoumal, co si to do té dlaně vykašlal zeleného.

Zřejmě to bylo něco pikantního, protože to pak vždycky slíznul. To jsou ty moderní způsoby léčky, dneska to docela letí.

Česká příhoda

V sobotu se konala ohromná legalize party a demonstrace. O dvě ulice dál jsem potkal zájezd českých středoškoláků. Normnálně si s českými výlety nepovídám, spíš jsem zvědavý, co říkají, když si myslí, že jim nikdo nerozumí (tu příhodu ze sjezdovky už jsem tu vykládal?).

Tentokrát ale šlo o závažné mravní ohrožení, a tak jsem si odvedl stranou jejich dvě učitelky a vysvětlil jim, jak ty dětičky vedou. Do pekla.

Kam si myslíte, že jdete? syčel jsem na ně. Vy nevíte, že se vrháte přimo do chřtánu demonstrantů? To vám jejich rodiče pěkně poděkují, až jim přivezete děti pod vlivem opia!

Pak už jsem jenom z povzdálí pozoroval ten zmatek, jak se učitelky marně snaží velet čelem vzad a hledat únikovou cestu. Ale to už byla slyšet hudba, děti zavětřily vůni, kterou vítr přivál, prostě bylo pozdě. Ale fakt jsem se snažil, a tuto snahu jsem ocenil jedním modrým políčkem.

Švýcarská příhoda

Když jsme se před mnoha a mnoha lety vraceli z nějaké té školy v přírodě, radostně jsme v autobuse zpívali, že už jsme tady, už jsme tu, už jsme zpátky z výletu, a že nás maminka pochválí, protože jsme jako cikáni. Tenkrát se to ještě mohlo. Ale už si nepamatuju, proč jsme byli jako.

Střih, letadlo do Ženevy. Dámy a pánové, za patnáct minut přistaneme na źenevském mezinárodním letišti. Někdo výskl a začal zpívat, zřejmě francouzskou verzi té dětské písně. Hned se několik lidí přidalo. Byl bych se také zapojil, můj hlas je totiž ozdobou každého menšího sboru, ale bohužel jsem neznal slova. Navíc zpívaly pouze ženy, a tak jsem je svým barytonem nechtěl rušit.

Ale bylo to roztomilé. A být těm zpěvačkám o takových padesát let míň, mohlo to být ještě roztomilejší.

Není haše jako kaše

Vstoupil jsem tedy do města hříchu. Znamená to ale, že musím hned první večer strávit v gay clubu? A pokud ne, proč jsem to udělal?

Pravdou je, že jsem do Amsterdamu jel za operou. To může být jistě dvojsmyslné. Už vidím ty komentáře: Tak vy tomu říkáte "za operou", ha ha. Ne, kecám, málokdo je natolik slušný, aby mi v komentářích vykal, a já nejsem tak prudérní, abych tykající komentáře mazal. Ale pokud jsme spolu nejedli švýcarskou čokoládu, tak zachovávejme kánon.

Takže tedy opera. Všichni asi tak přibližně tušíme, oč se jedná. I když, pokud by se snad našel nějaký šílenec, který by letěl do Amsterdamu opravdu jen kvůli opeře, nebyl bych to náhodou já? To přece může být zajímavé, vidět v Amsterdamu Dona Carla... (A skutečně, přesně v té době, kdy jsem tam byl, jej dávali. Náhoda?)

Abych to tedy shrnul: Od teď už žádné narážky, já o tom budu dál psát jako o opeře a vy si myslete, co chcete.

Ten gay club byl holý omyl. Zajímalo by mě, kdo na ten nápad vlastně přišel. Že by to byl Manuel? Ale proč ho Lennaert na nic neupozornil? Prostě někdo prohlásil, že je třeba někam vyrazit a viděl nějaký klub, kde mají otevřeno dlouho do noci. A tak jsme tam šli.

Neonový nápis SoHo svítil do noci, u vchodu jsem se propletl mezi polonahými svalnatými mladíky s pěknými zadky a – jak se to říká slušně? Jo, upadl jsem do bahna velkoměsta.

Kam jsem to proboha vlezl, divil jsem se. Ale pak jsem zjistil, že je to vlastně příjemné místo. Koneckonců, všichni tam byli mladí a krásní, a jisté erotické napětí, které u baru lehce jiskřilo pohledy, dotyky a něžnými polibky, sálalo na parketu gesty, pohyby a jemným osaháváním, a vrcholilo kdesi v temných zákoutích docela velkého podniku, mi nebylo proti srsti.

Leč jsou i jiné zábavy. Coffee shopy a smart shopy. Poučen vašimi komentáři, přišel jsem do coffee shopu a žádal velmi silnou kávu. Obsluha mi nebízela různé druhy, ale já stále nebyl spokojen. Až jsem se přímo zeptal. Juicy fruit, máte?

Á, pán je znalec, řekla obsluha, pojďte se mnou dozadu. Vzadu bylo přítmí a velmi silná káva.

A pak se začaly dít věci. Čarodějnice, duchové, Mozart, Merlin, Kopernikus, jeho matka (proč?!), všechno se to přede mnou a ve mně prolínalo. Inu, opera. Ale tohle byla opera řeka, všechno to plynulo, postupně a přitom naráz, bez děje, jen jako nějaký prastarý rituál života a smrti.

V tomto rozpoložení, trochu zesláblý, jsem nastoupil do zpátečního letadla. Japonskou příhodu si schovám na později (mj. i proto, že se stala na cestě tam, takže sem vlastně nepatří, ale do Města hříchu se už taky nevešla). I švýcarskou příhodu dodám později; sice sem patří, ale není dostatečně úderná, aby mohla zakončovat tento bravurní článek.

Na závěr tohoto článku totiž patří podivný nápis na křídle: Do not walk outside. Zadumaně jsem na něj hleděl skoro celou cestu. Totiž jen do té doby, než jsem si všiml nápisu na papírovém pytlíku, který jsem našel hned vedle nabídky eau de toilette od Calvina Kleina. Tento sáček můžete použít jako blicí sáček. Naše letušky budou sáčky sbírat během letu, nebo jej můžete při odchodu zanechat na svém sedadle.

Od té chvíle jsem byl ještě víc nervosní. Že nemám za letu opouštět letadlo, to mi ještě zní rozumně, i když je ten nápis na křídle. Ale ta představa, jak letuška do mikrofonu zvesela zahalasí Dámy a pánové, sbírání sáčků!, to mě děsí ještě teď.

Město hříchu

O cestě tam. Protože není cesty zpátky.

Ráno jsem vstal a zjistil, že nemám nic na sebe. Tedy nic, co by mě v Amsterdamu dostatečně reprezentovalo. Ale nakonec jsem našel svou oranžovou košili, která se mi pro tuto příležitost zdála obzvláště vhodnou.

V letadle došlo ještě před zvlétnutím k několika problémům. Jakýmsi záhadným způsobem se stalo, že nastoupilo víc lidí než mělo. Vypadalo to tedy, že nekdo bude muset celou cestu stát, ale letušky hrály s cestujícími tak dlouho škatulata batulata hejbejte se, až se jim podařilo všechny usadit.

Až na tu starou paní, kterou dočasně vystrčily před letadlo, a na toho pána, kterého umístily na záchod.

Když už všichni seděli, jedna dáma u nouzového východu předvedla kratší hysterický záchvat, prohlásila, že tam odmítá sedět, protože není připravena otevřít únikové dveře v případě nouzového přistání, a trvala na tom, že si musí přesednout.

Lidi se tedy zase různě pomíchali a když si poposedali a zmatek se zklidnil, dokonce zbyla nějaká volná místa. Stará paní před letadlem už odešla, ale aspoň ten pán ze záchoda mohl uvolnit toto důležité místo ostatním zájemcům. Což sice učinil, ale byl z toho celý nesvůj a brzy se tam vrátil.

A pak už začaly letušky provádět známé prostocviky, které jsem ke své smůle ještě neměl možnost si vyzkoušet. Ramenatá dvoumetrová letuška v mé části letadla to ale pěkně flákala, takže jsem stejně zase nic nepochopil.

Třeba jak si mám navléct přes hlavu záchrannou vestu, když si u hlavy přidržuju kyslíkovou masku? To mi ještě nikdo nevysvětlil.

A tehdy to přišlo. Letadlo začalo rolovat a já díky svému perfektně vyvinutému sluchu postřehl, že dvě řady za mnou cestuje se svými rodiči velmi malé dítě. Velmi malé a velmi uřvané dítě. Přemýšlel jsem, jak díte co nejefektivněji uklidnit. Nejlepší bude všechny vystrašit, řekl jsem si.

Otočil jsem se a vážným a pomalým hlasem česky řekl: Matku vzkřísil ještě stěží! Odlepili jsme se od země a od té doby byl klid.

Lety jsou čím dál tím horší. Kde jsou ty doby, kdy člověk dostal teplé hovězí na houbách s rýží a k tomu sklenku červeného vína. Dneska už je to jenom houska se sýrem (BA k tomu aspoň přistrčí kus vajíčka!) a trochu toho džusu.

Pravý stoprocentní pomerančový džus vyrobený z pravého pomerančového koncentrátu. Zajímalo by mě, z čeho se vyrábí ten koncentrát a kolikaprocentní je. Jestli to někdo víte, určitě se tu s tím svěřte. Já vám pak na oplátku řeknu, jak se v restauracích dělají hranolky. Ona vás pak na ně přejde chuť.

Holandský metapříběh

Nebyl jsem v tom Amsterdamu dlouho. Ale stálo to za to.

Všechno jsem si pečlivě zapisoval na papír, takže jestli se mi to někdy podaří přepsat do počítače, máte se na co těšit.

Začal jsem už v letadle. Zarputile jsem se zabral do psaní, ale po chvíli jsem zděšeně odhodil tužku. Vždyť já tu popisuju své holandské příhody, a přitom pořád ještě sedím v letadle do Amsterdamu! Jak jsem hledal hotel, co jsem v němnašel, kolikrát jsem jsem se ztratil... Tak to ne, pomyslel jsem si, fikcí to tady zaplácávat nebudeš.

Ale pak mi došlo, že je to vlastně jedno. Ať o tom píšu předtím nebo potom, stejně se ty příhody stanou. Já totiž v každém městě zoufale hledám hotel a v každém městě zabloudím. A na podrobnostech až tak nesejde.

Stejně jsem ale tu fikci nakonec vyškrtl. Ale přidal jsem jednu báječnou soutěž, ve které budete moci vyhrát ohromující cenu.

Předkrmem před mým holandským extempore budiž, že jsem pár hodin před odletem viděl švédský film Fucking Amal, známý též pod méně ofensivním, zato však více poetickým názvem Show Me Love. Tyhle fucking filmy mají něco do sebe. Tenhle byl o dvou školačkách, které v sobě našly zalíbení. Amsterdam byl pro změnu plný chlapců.

I já v tom našel zalíbení. Symbolicky.

Výlet do Amsterdamu

Sotva se Ludwig opět smířil s tím, že na něj nikdo nehvízdá, že se za ním nikdo neotáčí a že ho nikdo neláká na pochybné bonbony, přichází další změna.

Ludwig poputuje na čtyři dny do rukou polské královny Anny, abych si já mohl vyhodit z kopýtka v Amsterdamu.

Co tam? No, co se asi tak bežně v Amsterdamu dělá, že. Jedu na operu. Ale protože budu mít i spoustu volného času, nepohrdnu vašimi doporučeními, co v Amsterdamu navštívit, kam se podívat a co koupit.

Bydlet tam budu v nějakém hotelu blízko centra. Dneska jsem našel i webové stránky a musím říct, že bojim bojim. Hotelový slogan Už to nemůže být horší. Ale děláme, co můžeme. ve mně nevzbuzuje příliš pozitivní asociace. Pod odkazem postele je nějaká matrace pohozená na zemi a k tomu nadpis jako doma. A když jsem klikl na koupelny, zrovna se tam ve vaně producírovala nějaká ženština.

Radši jsem zavřel prohlížeč, přeci jenom jsem v práci. Ale evidentně se mám na co těšit.

Výlet do Turecka

Západní Evropa? Bof! Když na dovolenou, tak jedině do Turecka.

A bude to pekelně vydařená dovolená, protože takové komplikace s dovolenou ještě nepamatuji.

Nejprve termín. Takový pěkný jsem si vybral. Jenomže mi nebylo povoleno. Jsa moudřejší, ustoupil sem. Chápu, že kdyby si chtěl každý vybrat čtyři týdny v kuse, byl by tu z toho švýcarský holubník.

Pak letenka. Nejdražší je přímý let Ženeva – Istanbul. O třetinu levnější je let Ženeva – Curych – Istanbul. Ještě levnější je Ženeva – Miláno – Istanbul. Ovšem úplně nejlevnější je Ženeva – Miláno – Praha – Miláno – Istanbul. Fakt nevím proč.

Pak se ukázalo, že letenka přes Prahu má platnost pouze 3 týdny. Hajzlové jsou to. Ale pořád ještě bylo výhodné se do Prahy přesunout autem a letět Praha – Miláno – Istanbul. Načež se ukázalo, že tenhle let zrovna v létě nelétá, takže je tu nabídka na přímý let Praha – Istanbul, stále ještě za rozumnou cenu. Někdy bych si s tím ono, co se neustále ukazovalo, rád promluvil.

Do Turecka je třeba vízum. Ne, opravdu už se na letišti ani na hranicích neprodává. Ambasáda je v Bernu, ale zrovna nějak nepremává, funguje pobočka v Curychu. Trvá mi několik dní, než se konečně dohrabu funkční emailové adresy, všechny stránky jsou turecky. Pas můžu poslat do Curychu poštou, ale žádost musím vyplnit osobně tam. Ale jsou to milí lidé. Přiznávají se, že pak stejně žádost i pas posílají do Ženevy, kde se vízum vystavuje. Takže jestli se mi v Ženevě podaří sehnat formulář, nemusím běhat do Curychu.

Má euforie se šíří, přeskakuje na mé kolegy a dál, do celého Švýcarska, až konečně Swiss snižuje cenu letenek do Istanbulu na polovinu. V té době už bych býval měl zaplacenou letenku z Prahy, kdyby na mém českém kontě bylo dost peněz. Jak je vidět, štěstí někdy přeje i nepřipraveným.

Letenku ještě nekupuju a usilovně kolem sebe rozsévám radost. Třeba ještě zlevní.

Sbohem. Pár osobních poznámek. Sklo na cestě. Kupuji tuleně a netopýra. Strefujeme se do pauz. Končím. Varování.

31. 3. 2000

Adieu, Švédsko! Jsem na trajektu směr Sassnitz, počasí výtečné, zdržení snad nehrozí. Jakýsi maník tu neustále obtěžuje místní hrací automaty, což nelibě nesu zejména kvůli tomu pouťovému zvukovému doprovodu.

Celý den byl hektický, ráno jsem si zabalil, tj. naházel co nejrychleji všechny věci do krosny, pak jsem do dvou seděl u počítače, rychle se najedl, strávil něco přes hodinu ve městě a pak poslední hodiny v Dalby. Každá z těchto událostí zaslouží podrobnějšího popisu. (Už jedu, Ludwigu!)

Nejdřív zábavné věci: Vzoromil nasadil odvetnou akci číslo 1, použil k tomu nacismus, poezii a královnu matku. To mu tedy nedaruji, brzy spláče nad prodělkem. Osoba zvaná pjz dnes prokázala svou naprostou idiocii, stále ještě nechopopila mé výroky na Pranýři, a to jsem je tam i vysvětloval! Někteří lidé jsou skutečně tak tupí, že nikdy nepochopí nadsázku (nemluvě o ironii a sarkasmu), jsem si toho vědom, ale stejně mě to bude znovu a znovu překvapovat. Podobný případ je Franc, jak se ten člověk mohl dostat ke skasáckému webu, to tedy nechápu.

Tragické záležitosti se týkají B. Provalilo se, že v jistých nedefinovaných okamžicích, kdy sama nesedí u počítače, si tam někdo konverzuje jejím jménem. Jí to ale – zdá se – nevadí. Mě to pohání k šílenství, když si uvědomím, že si naprosto nemůžu být vědom toho, kdo mi odpovídá, kdo čte, co já píšu. Velmi depresivní pomyšlení! Těžko se tomu mohu bránit, a proto – již žádné důverné povídání, stop, můžeme se leda bavit o počasí, a možná ani to ne; je to začátek konce?

Možná ano, protože ztrácím víru, s kým jsem to vlastně ty čtyři týdny hovořil, s kým jsem to jednal? B. to nechápe, z jejího pohledu je informace ucelená, ale co já vím, co z toho všeho je pravda a co lež? Jistě je to krásná zábava, na FD to musí být k popukání. Já se takovýchto hrátek odmítám účastnit. B. pak přerušila kontakt a je možné (je vysoce pravděpodobné), že už ji nikdy neuvidím, protože se nedohodneme na žádné schůzce. Ostrá realita vysypala sklo na cestu, tak se tedy pořežu, a třeba i zdechnu. Tak trapný a banální konec, to by se ani zfilmovat nedalo. Znám se v této situaci a vím, že neustupuji. Je to ke škodě věci, je mi to líto, že to ani vyjádřit neumím, ale nemohu jinak, aniž bych se styděl sám před sebou. Je mi bídně, je mi zle, a taky je mi svobodno. Nejvíc je mi ale asi hloupě.

Chtělo by se mi to utnout, ale musím pokračovat, jak jsem slíbil. Znechucen jsem šel do města, bylo už celkem teplo, jenom jsem to takovým lehkým obloukem prošel, cédečka jsem nekoupil (stála 79 SEK), ale koupil jsem plyšová zvířátka – netopýra pro sebe a bílého tuleně pro B., což byl počin dosti nesmyslný, vzhledem k předchozímu, ale za ty čtyři týdny ve vzduchu jsem to musel udělat.

V Dalby jsem zbaštil pizzu a skončili jsme s Mozartem u klavíru. Zkoušel jsem hrát Sonátu pro začátečníky C dur, ale žádná sláva to nebyla, už skoro nic neumím. Vážně začínám uvažovat, že bych se nějakému nástroji věnoval pořádně. Klavír mě láká, ale kam s ním? Kytara mne celkem nudí, snad ten saxofon, ale zase těch peněz za to, a co když mě to po půl roce přestane bavit... Pak jsme přešli ke koncertu, bylo to docela legrační se strefit do těch pauz v orchestru, až jsme málem zapomněli odjet. Ale podařilo se, autobus jsem stihnul v pořádku, teď už jenom přes Německo, za nějakých dvanáct a půl hodiny bych měl vystupovat na Florenci.

Tím končím toto dlouhé vyprávění na dvaceti třech stranách a již v něm nehodlám pokračovat. Též varuji všechny před psaním deníku, je to droga, žrout času, ošklivé kačátko, které nedává zapomenout na krize dávno minulé a vytahuje je neustále na světlo.

Na závěr si ještě dovolím malou poznámku. Neblaze známý příběh o pasáčkovi mluví o tom, jak byl tolikrát slibován vlk, až nikdo neuvěřil, když skutečně přišel. Z tohoto hlediska je zajímavá psychika těch čtenářů, kteří mne trochu znají a diví se: Jak je to možné, že tenhle člověk, který byl vždycky tajemný, který své city a pocity vždycky pečlivě a důkladně (a úspěšně) skrýval, se najednou tady odhaluje, zcela veřejně? Dovolím si na to odpovědět otázkou, ač je to neslušné: A kde berete tu jistotu, že nejde o další fikci, vážení? Přeji sobě i vám hezký zbytek života.

Přepískl jsem. Snídám a skoro neobědvám. Nadmutá koza a schůzka exfunkců. Přízemní Písmák.

30. 3. 2000

Zase jsem to lehce přepískl, je pár minut po půlnoci, právě jsem dorazil z práce. Už téměř neprogramuji, jen definuji úkoly, vytvářím specifikace, tvořím. Zítra mne ale ještě čeká trochu koncepčněji se podívat na plug-iny.

Dneska je vlastně poslední normální pracovní den, zítra už to bude lehce pochybné. Jako obvykle ve čtvrtek byl celý den velmi klidný, neudálo se snad téměř nic zvláštního – ale ano, ráno se mi podařilo se nasnídat, to byl tedy výkon přímo heroický. Zato oběd se mi dařilo nemístně odkládat, až jsem na něj málem zapomněl. Už se těším na nějaké pořádné jídlo, tady nemám ani čas si udělat flák pořádného masa.

Přišel mi pohled od Vzoromila, je na něm místo atentátu JFK, zřejmě tím naznačuje, že bych mohl zajít podobnou smrtí. Již se těším.

Měl jsem dnes dopoledne volat Andělovi, nevzpomněl jsem si. A vůbec, když něco potřebuje, ať napíše mail, nebudu kolem něho lítat jak nadmutá koza.

Napsal mi Olda Bílek ohledně schůzky akademických exfunkcionářů. Je to velmi milé, plánováno na 12. dubna, tedy přesně měsíc před začátkem PJ a dva měsíce před během přes most. Dvanáctka je zřejmě nějaké oblíbené datumové číslo.

Začínám trochu víc pronikat do Písmáka, a zdá se mi ten systém čím dál tím víc zajímavější. Taková snůška naivních lidí, majících radost z každé voloviny, do toho pár jedinců se zdravým rozumem, to všechno se mísí a vře a hádá a obdivuje, tak dokonale dadaistické a přitom tak přízemní. Jsem z toho celý pryč.

Roztomilý blbec. Velká muka. Pohledy. Hovadiny.

29. 3. 2000

Má role je roztomilý blbec. Vždy k dispozici, vždy připraven k radě a k útěše. Ještě cítím, že mám šanci z toho uniknout a žít podle Balzaca, ještě snad. Ale též mohu podlehnout. Proč musím snášet taková muka? Spíše: Proč si je způsobuji, proč jim vytvářím živnou půdu? Zaříkávám se – už ani slovo! Mlčet jako hrob. Můj dekadentní náhled na svět se vrací, tajemství se prozrazují a přátelství se zrazují, vždyť pro to jedno i druhé vznikalo. Je hloupé ptát se po smyslu, když útočí na nás nesmysly.

Vyjádřil jsem přesně tento den, a už chybí jen nic neříkající fakta:

Zaspal jsem a šel do práce pěšky. Tím celý den rychleji uběhl, a z práce jsem již před devátou, chci si ještě číst a psát.

Pracovně přiměřeně, další specifikace hotova, udělal jsem třídění, tedy sice volné tempo, ale podle plánu. Ctirad psal úvod k článku na ostravskou konferenci, kontroloval jsem mu to po stránce slohové, pochvalně se přitom zmínil o B. (vcelku zbytečně).

Jako obvykle byla B. na síti jen chvilku. I další lidi měl jsem možnost potkati. Většina radostně hlásí došlý pohled.

Psát deník je pěkná hovadina a nebýt toho, že tento zápis je předpředposlední, už bych toho nechal. Nechávám toho tedy alespoň pro dnešek.

Jak si Petr vyjel do Hirtshalsu

3. 8. 2002

Petr se rozhodl, že z Kodaně vyjede časně ráno, aby měl dost času na prohlídku Odense. Prudký ranní déšť (již zcela obvyklý) ale donutil Petra zůstat v hlavním městě ještě o hodinu déle. Času pak nebylo nazbyt, takže Petr ani nestačil na nádraží vyměnit peníze a už seděl v téměř prázdném vlaku. Radostně dojel do Odesne a vydal se do centra. Na prohlídku měl asi dvě hodiny.

Zaujala jej směrovka ke Kunstmuseet, tak se hned správně nasměroval, ale za chvilku se ztratil. Dostal se do centra mezi obchody, které na něj řvaly SLEVA! a Petr jentaktak unikl, vykoupil se jedním svetříkem, což je nutno vidět velmi pozitivně.

Mapka mu upřesnila, že muzeum přešel, a pak pořád chodil kolem něj. Nebylo těžké vejít dovnitř a užít si zbývající hodinu. Muzeum bylo ve skutečnosti galerií, a to galerií zabírající období od konce 17. století až do 20. století. Kromě stálé výstavy Petr natrefil na mimořádnou výstavu soch – obvykle to byly ženy v nezvyklých pozicích: žena si hraje s dítětem, dítě si hraje s ženou, žena jde z nákupu, žena je sklíčená, ... pochopitelně nechybělo ani téma žena a sexuální hrátky.

Pak už se Petr vydal na další cestu. Po ranním vlaku, kde byl téměř sám, byl nyní udiven tím, že musí stát na chodbě. Třetinu vlaku totiž zabírala nějaká dětská výprava. Ta naštěstí po dvou hodinách jízdy v Arhusu vystoupila.

Čím víc jel Petr na sever, tím víc pršelo. V půl páté přeběhl na Hjoringu do místní lokálky a už bylo jasné, že je zle. Najít v Hirtshalech ubytovnu ve slunném počasí je možná hračka. Najít ji v přívalovém dešti je o ústa. Po půlhodině byl Petr již zcela promočený a s hrůzou začal zjišťovat, co všechno se mu namočilo přes stěnu batohu. To už byl pochopitelně ve svém pokoji, který sdílel s dalšími šesti lidmi.

Ponechme stranou důvody, které Petra vedly k tomu, že ten den zmokl ještě jednou, a přesuňme se do dne následujícího. Petr se časně ráno vzbudil a vyrazil na nádraží. Pošta byla zavřená, takže nemohl odeslat dopis a pohledy, které všera napsal, a tak si alespoň koupil něco k jídlu a před příjezdem vlaku se nasnídal.

Průvodčí v lokálce byl nekompromisní a odmítl uznat platnost jízdenky EuroDomino. Naštěstí šlo o pouhých 13 dánských korun. V Hjoringu byla asi dvacetiminutová pauza, které Petr náležitě využil: poslal ty své písemnosti a vyměnil si peníze (překvapivě se mu obojí podařilo na poště).

Vlak se zaplňoval postupně, takže Petr pohodlně seděl, a dojel až do Randers. Tam teď sedí a čeká na čtvrtou hodinu odpolední, kdy se otevírá ubytovna, a také na to, až přestane pršet. Čehož se asi nedočká. Držme mu tedy palce, ať ten zítřejší vlak není plný, ať se shledá se svou dívkou a ať už konečně začne svítit sluníčko!

Bahno plave. Priority. Plyš nebo lego? Spláchnutí do záchoda. Ekoložka a čutora. Dallaský zpravodaj.

28. 3. 2000

Dnešní den uběhl v krásné pohodě, kalené jen tu a tam občas (a občas řádně, až ode dna bahno vyplavalo).

Konečně se udělalo jasno v tom, jak (pracovně) strávit ty poslední dny ve Švédsku. Seznam aktivit je prioritován, ale mé soukromé priority jsou vyšší.

Zřejmě se skutečně budu muset uchýlit k legu nebo k plyši. Živý ptakopysk zřejmě v ČR neexistuje, ani v zoologické zahradě ne! Jaká škoda.

Přerušuji vyprávění o průběhu dne: Prohlašuji s naprostou upřímností, že Gogovi je třeba spláchnouti se do záchoda! Nejméně dvakrát! Ten člověk mi prostě systematicky ničí dobré spaní a polamuje moje chatrné zdraví. Doufám, že si ho na Mikuláše odnese čert!

Pokračuji: B. mi poslala mail, děkuje mi za pohled, který jí udělal radost. Jsem velmi rád, že ji ještě dokážu potěšit, ve svém věku jsem si nebyl jistý, zda vůbec někoho dokáži (nebo zda chci?) potěšit.

Další příhoda: Gogo a Globe-Hanka se dohodli na vyjížďce nakolech, a já byl kvůli tomu téměř obviněn z kuplířství. Mám snad zapotřebí být dohazovačem? Se na to můžu pěkně vykašlat, už nehodlám nikomu nikoho představovat.

Je za čtvrt hodiny půlnoc, a tak už tedy jen krátce: Na Písmáku se mihla jakási zavilá ekologička, ekoložka, tak se raduje z celého světa, až se mi zdá, že je trvale pod vlivem silných opiátů. Na Pískovišti jsem pro změnu sprdnul Čutoru, též za jeho přístup k životu (tentokrát však nechutně folkový a trampový), a konečně Crittera za to, že mi štěká na Ludwiga, hanba mu!

Problém s UML/SDL tranformací je téměř vyřešen, šlo o rozdíly mezi verzemi 1.1 a 1.3. Stejně ale budu na Lišce dělat až po Švédsku.

B. mi přislíbila, že by na mě snad i čekala na nádraží, to by od ní bylo krásné, až skoro nereálné.

Poslední dobou již opět nepíšu básně. Nejsem přesně schopen definovat, čím to je.

Zítra čekám pohled od Vzoromila. Jistě bude šťavnatý, vždyť Dallaského zpravodaje vyšlo několik dílů.

Jak se Petr zabydlel

V takovém pokoji tedy Petr bydlel. Pokoj fungoval docela sám: Každé ráno se za roletou objevila bohatá snídaně, a když si jí dlouho nikdo nevšímal, sama se snědla.

Co bylo pro Petra opravdu těžké, byl život s pokojovou žárovkou. Když svítila, bolely ji oči, takže se snažila svítit co možná nejslaběji, a navíc mívala migrénu, takže vyžadovala absolutní ticho.

Stůl byl složen ze dvou dílů a na jednom z nich odpočívaly tři malé mističky, což bylo příčinou častých sporů s druhým dílem, který žádné mističky neměl. Spory měly zanedlouho vyvrcholit soudem, který vnese do situace v pokoji nebývalý zmatek.

Postel byla široká tak akorát pro dva milence nebo pro jednoho tlouštíka. Aby ji obelhal, strkal si Petr pod tričko polštář, ale postel mu na to brzy přišla, a tak Petrovi nezbylo než přistoupit na jisté ohavnosti, které asi není vhodné tu popisovat; omezme se jen na sdělení, že Petr brzy přišel na to, že to není zas tak špatné a že na té fámě o deštných pralesech by mohlo něco být, protože to prostě byla divoška, a koneckonců i docela kočka.

Jak se Petr ubytoval

Nejdřív si Petr myslel, že bude žít v přepychu, protože se nastěhoval do jednopokojového bytu s terasou, spoustou knih, rádiem, televizí, postelí, několika stoly, prostě bylo tam toho hodně. Jeho štěstí ale netrvalo dlouho, protože hned druhý den se musel přestěhovat do pokoje bez terasy, bez knih, bez rádia, bez televize, prostě bylo tam toho málo.

Pokoj byl velmi malý, Petrovi stačilo necelé dopoledne na to, aby přešel z jednoho konce na druhý, a ještě při tom stihl rozdělat oheň.

Pokoj měl šest oken a bylo v něm šest květin. Jedno okno byly vlastně dveře na balkon, který byl velký právě tak, aby se ty dveře daly do něj otevřít, a před dveřmi stála obrovská květina, která si myslela, že pochází z deštných pralesů, a proto si uzurpovala i druhé okno.

Před třetím oknem stála květina skromná a přítulná; trochu zakřiknutá a těžkopádná byla třetí květina u čtvrtého okna, páté okno hlídala květina vážná až velevážná, a u posledního okna se tísnil větinový benjamínek se sestrou té z deštných pralesů, která si dělala nárok na první dvě okna.

Přes den si vážná něco broukala, večer si pak přítulná a těžkopádná něco šuškaly, zatímco pralesářka je okřikovala, její sestra hrála celou noc pasiáns a ostatní květiny ji přesvědčovaly, že bez karet to nemá cenu.

Sněží. Sháním ptakopyska. Ananas rozdrcen mandarinkami. Ostuda a hanba. Nemusím jezdit na kole, ale asi pojedu na vodu. Minulé zápisníky a jak to s nimi dopadlo. Pátá.

Poslední týden zde. Ráno hlásili sněžení na severu Švédska, ted (jedenáct večer) už sněží i tady. To se mi to půjde pěkně domů v tom hnusném počasí! Neměl jsem tu tak dlouho zůstávat, dobře mi tak.

Práce se zase hýbla – přidal jsem classy k misím, už to začíná být docela prasácké, budu to muset nějak řádně rozstrukturovat. S pluginy je holt vždycky potíž...

Vytvořil jsem pro B. krásnou ptakopysčí stránku, jen toho živého ptakopyska se mi stále nedaří sehnat, třeba se vůbec neprodává. Nevím, kdy má B. narozeniny, ale snad do té doby ptakopyska seženu, i kdybych ho měl z Lega postavit!

Koupil jsem si kromě housek též ananas a mandarinky. Ananas je drcený, bohužel – je to na něm napsané i anglicky, žel neočekával jsem tam anglický nápis, takže jsem jej ani nehledal. S překvapením budu možná zítra konstatovat, v jaké formě jsou ty mandarinky. Nu což.

Zjistil jsem, jak jsem zlenivěl – podle deníčku. Konec sobotního zápisu jsem dokončoval až dnes večer! Jaká ostuda a hanba.

Už jsem tam znavený, že se mi ani psát nechce. Listzovo Requiem už dohrálo, je čas jít, zamknout kancelář, sněhem se prokousat a do postýlky. Zítra ráno mne čeká přednáška o Bluetooth a jeho performance kdovíco. Tím přijdu o cenné hodiny s B., co se dá dělat. Snad si mezitím alespoň přečte mail a prohlédne stránku ptakopysčí. Jistě se jí bude líbit.

Globe-Hanka se dneska přiznala, že ráda jezdí na kole – ihned jsem se jal ji seznamovat s Gogem, aby mě pořád neotravoval s těmi vyjíždkami ve sněhových vánicích (i když – teď už snad bude teplo, tak by se dalo vyrazit), ale je velmi stydlivá. Což mi připomíná, že jsem v tu dlouhou noc ze soboty na neděli Gogovi slíbil, že s ním pojedu na vodu, což je jakási velmi podezřelá akce nevábného názvu, ale prý tam s nimi bude i pes, a pes by snad nešel do ničeho špatného. Takže dubnový program zdá se mi už docela nabitý.

V tomto zápisníku jsem teprve na začátku – je mi nutno vymysleti, jak jej dále využiju – aby nedopadl jako ten ... nebo ten předtím, ten už vůbec nevím, kde je.

Jdu raději už, třeba se mi podaří vstát natolik brzo, že se stihnu i nasnídat. Už si ani nevybavuji, kdy se mi to povedlo naposledy.

Je těsně před půlnocí, už jsem na pokoji. Cesta byla bídná, zítra se o tom rozepíšu více. Ještě jsem si vzpomněl, že jsem si v knihovně půjčil partituru Čajkovského Páté symfonie e moll, opus 64. Nádherná věc.

Ještě jednu poznámku jsem chtěl mít k minulým zápisům, ale zase jsem ji zapomněl. Jistě zítra se mi to samo připomene. Spánek mne již volá a láká.

Jdu pěšky a šťourám do Písmáka. Den je pustý a počasí je divné. Těším se domů.

Vzbudil jsem se ještě před polednem a nakonec došel do práce pěšky. No, za moc to nestálo, až k večeru jsem se (s obtížemi) pořádně probral. Začal jsem štourat do Písmáka – konečně projekt, který (i když trochu pochybně) žije!

Jinak je ten den pustý, nic si nepamatuji (píši toto v pondělí), odešel jsem někdy po jedenácté po kratším hovoru s pharookem a těšil se do postele.

Počasí už začínalo být velmi divné, naposledy v pátek bylo hezky... kdoví, co se tu dá ještě očekávat. Stále nevím, kolik stojí ta cédečka – mám je koupit nebo nemám je koupit, toť dilema. Totálně promarněný den – aspoň že přišel k Márovi Kristián na návštěvu, ale zase nijak zvlášt k popukání to nebylo.

Už se těším domů. Mám pocit, že tři týdny tady jsou plně dostačující, potřebuji už zvolnit tempo nebo kompletně vysadit. Snad hned v sobotu mohl bych do kina...

Za pár dní už zase budou všichni na mě mluvit česky, za pár dní konečně uvidím ty, po kterých tu tak toužím. Oj!

Sobota u moře. Gogo pláče. Vedení deníku. Mostujeme a kupuji si pistoli. Závažné události a milostné dopisy.

Chýlí se mi pobyt ve Švédsku ke konci. Dnes je sobota, den volna, za chvilku mám jet k moři. Ani se nezdálo, že to už jsou tři týdny.

Gogo pláče, že jsem zahesloval webovou kopii deníku. Není to tak docela pravda, jenom jsem jej přesunul na jinou adresu (a není skutečně těžké jej najít), ale důvody k tomu jsem měl. Tížila mne vina (ať už skutečná nebo domnělá) autocenzury, a teď už zase nejdřív píšu a až pak přemýšlím, kdo to bude číst.

Samotného mne překvapuje, že jsem schopen připsat sem každý den jeden záznam. Nebyl bych schopen vést si deník pravidelně, i když by to jistě bylo zajímavé (pro psychoanalytika), ty hranice dané životem zde jsou už na hranicích únosnosti a snesitelnosti.

Jdu si číst.

Pobyt v Malmö byl nepříjemný, co se počasí týče. Město jsme jen tak proběhli a koupili si pár hloupostí v Ráji kutilů. Já koupil lepidlovou pistoli; děsně šikovná věc, když člověk potřebuje někoho zastřelit lepidlem.
Pak jsme jeli k mostu do Dánska. Když je člověk u příjezdové cesty, tak se mu na té osmiproudé dálnici nezdá nic podivného. Od mořského břehu je to pohled monstrozní. Vítr tam shodil zátarasy, takže jsme se dostali až velmi blízko (a málem spadli do moře), ale všechno dobře dopadlo. Nebyli jsme tam jediní, stálo tam u břehu pár dalších aut, ale všichni ostatní kombinovali ten pohled s pohodlím a byli zalezlí, ani okénko si neotevřeli.

Pak jsem zalezl do práce a debatoval s Gogem o závažných událostech životních. Toto téma nám vydrželo přes změnu na letní čas (poslal jsem domů SMS, ať si nezapomenou přeřídit hodinky) až do nějakých pěti či kolika, v to brzké ráno napsal jsem ještě mail B., vyjádřil jsem v něm po pravdě všechno, co cítím a jak se cítím, snad jsem dobře udělal a nebude ze mne mít legraci. Milostné dopisy jsou samy ve velmi obtížné pozici už jenom tím, že jsou, protože tím, jak jsou později čteny, nepřenáší se do nich to kouzlo okamžiku, a mohou tak často působit až směšně. Snad ten můj nedopadne také tak... Viz Marie, vrať se.

Šel jsem tedy spát velmi pozdě, uklidňovalo mne jen to, že nedělní práce začíná až ve dvě hodiny odpoledne.

Nespím. Děti. Příliš mnoho housek, příliš mnoho jogurtu. Bison. Dlouhý rozhovor. Nepříjemné je neumět pomoci.

Moc jsem toho nenaspal. Neustále mne dvě věci burcovaly: Jednak ten Ctiradův nápad, který skutečně zdá se velmi průlomovým, ale nebudu tu o něm moc psáti, protože jsou to záležitosti čistě metodické a formální, jednak že zase s B. se setkám, ještě před víkendem. Těším se a jsem velmi nedočkavý. Pohled jsem včera napsal, tak málo místa na něm bylo!

Dnes se má ozvat pjz, neboť nezvládá Lisp a je mu nutno z něj složit zkoušku. Je to člověk poměrně nabubřelý a jednoduchý, až hloupoučký. Setkal jsem se letmo i s jeho přáteli (spolužáky), a mají hodně společného. Především to jsou ještě děti.

Odeslal jsem pohledy, omylem jsem koupil housky (mám ještě včerejší!), mnoho vajec a mnoho chipsů v různých příchutích. Do konce švédského pobytu nehodlám již kupovat ani vejce, ani chipsy.

Snědl jsem najednou tři čtvrtě litru kokosového jogurtu a zapil to pul litrem mléka. Je mi špatně. Nemám už mléko ani kokosový jogurt.

Podařilo se mi zprovoznit překladač, využívám bisona v C a k tomu jsem napsal backend v PHP. Dokáže poměrně triviálně naplnit tabulku flow pro procesy mise – ještě ale nekončí SQL modulem, jen grafickým ztvárněním.

Poslal jsem do Bontonu mail, že chci znát ceny CE EMI GRC, odpověděli promptně – prázdným mailem. A tak stále nevím, zda se vyplatí je tu koupit nebo ne.

Hovořil jsem večer s Márou, probdělá noc, až to hezké nebylo – odcházel jsem z práce až dlouho po půlnoci. Ale stálo to za to.

Rozhovor s B. byl velmi dlouhý a velmi podnětný, ačkoli se dotýkal věcí velmi závažných. Naplno jsem vyslovil všechny své obavy – a tím je asi sám v sobě zahnal, ten pocit je možná více alibistický než osvobozující, nevím, ale zpětně si uvědomuji, že mám sílu to ustát, že to chci prožít a vznášet se v oblacích. Je to želvyčkovatý vztah, nejenom že mi ji B. v lečcem připomíná, ale též všemi ostatními okolnostmi i mým chováním vůči ní. A litoval jsem snad někdy dříve? Naopak, naopak, a to i v tragických chvílích nejtěžších.

Gogo je neštastný a já nemohu pomoci – divný a nepříjemný pocit a divná a nepřijemná situace, již v té jednoznačnosti konce, ke kterému to všechno směřovalo, vědomě, s jistotou všech zúčastněných. A přece, i když se člověk zaříkává a ujištuje se, každý den a každou hodinu se na to připravuje, je v té chvíli ve stejně těžké pozici, jako kdyby nic netušil a překvapen zkameněl v díle okamžiku.

Vracím knihy o józe a pamatuji si to hlavní. Obrovská liška. Zápas Coca-Coly s Pepsi.

Jeden Arab tu bydlí, stále něco kuchtí, a dneska za mnou přišel, že prý bydlel přede mnou v mém pokoji a zapomněl si tam zřejmě své knihy o joze a další věci – jistě že ano! Vydal jsem mu je, včetně dalšího materiálu nepodstatného a včetně krásných listů ku kreslení, však tento zápisník bylo mi nutno zatajiti, vždyť bych přišel o svůj deník drahocenný (jak rád jsem v tu chvíli byl za onu webovou kopii!). Takto neslavně tedy skončilo mé učení se józe, nebylo mi dopřáno ani začít. Však to hlavní si pamatuji – nesmí se začít cvičit dříve než 4 hodiny po jídle.

V práci se Ctiradovi povedla krásná věc, která nás posouvá neuvěřitelně kupředu. Ještě si budu chvíli propočítávat nějaké grafy, a pokud vše vyjde, překladač bude dokončen ještě zítra.

Též mne čekají teď krásné chvíle nad obrovským pohledem s liškou a dvěma krtky, proto bude dnešní zápis extrémně krátký. Však se také nic moc nedělo: Kasper zase přišel, pracovalo se a povídalo, jedlo (nový recept: do housky vejce vrazíme, na housku sýr, v mikrovlnce 90 sekund, thajskou omáčku na to, podáváme teplé) a pilo (Kasper pije Coca-Colu s odůvodněním, že je Pepsi moc sladká, já piju Pepsi s odůvodněním, že je Coca-Cola moc sladká) a tak vůbec porůznu.

Ani si dnes číst nebudu, naopak se upíšu až k naprostému vyčerpání.

Noci z hudby, poezie a lásky. Liška běží. Prozrazuji recept na bábovku a posílám pohledy. Snažím se (ne)být maniodepresivní.

Jen víc takových nocí! Ten sen byl tak poeticky krásný, tak živý, jen se dotknout, jen líbat... Nemohu jej zde vylíčiti, protože mé chabé umění na to nestačí. Každým slovem popisným bych jen kazil tu křehkou stavbu, je mi jen vzpomínati, těžko vyprávěti. To nejkrásnější, co nám život může dát, je hudba a poezie, říká Seifert – a v tomto směru mám život nejkrásnější. Avšak Seifert nekončí a dodává: Kromě lásky ovšem. A v tom ten háček, proto můj život schovával se v zákoutích a nikdy se neodvážil balancovat ve výšce na okapu. Tehdy ve své slepotě ptal jsem se sám sebe: Jak být člověkem a jak být hoden toho bytí? Zde odpověď leží, tolikrát bojácně jsem ji obcházel!

Jest krátce před jedenáctou. Dnes spatřila světlo světa první verze překladače, čistě pro svou vlastní potřebu nazývám jej liškou, a mám pro to své důvody. Ctirad pilně tvoří schemata v SDL, žel pochybuji o jejich jiném smyslu než čistě dokumentačním. Jeden z nejbližších dnů věnuji UML a hned mi bude jasněji zářit zrak.

Udělal jsem dnes dobrý skutek, prozradil jsem Gogovi recept na bábovku, jeden z těch lepších receptů, protože se domnívám, že si B. zaslouží jíst jenom lepší věci.

Dnešní den vůbec byl takový sluníčkovatý, jak už tak středeční dopoledne bývají (už je to týden!). Zato ty čtvrtky – budu se muset více upnout na práci.

Zakoupil jsem pohledy za 100 SEK a rozesílám je po všech čertech (a krtcích), vyčerpává mne to víc než psaní dokumentace.

Konzultoval jsem dnes s Márou po e-mailu svou nenormalitu – vědomé sklony k maniodepresivitě, znechucení sobectvím, ztrátu dráhy a kontextu, přetvářku schémat, nenávist – těžko říct, jak to z té hlavy dostat. Mára definoval ty problémy asi takto: jsem schopen tyto procesy v sobě rozpoznat a pojmenovat je, a následně se s nimi smiřuji (nebo dokonce ztotožnuji), a tím je činím nevratnými. Má víra v B. tyto procesy oslabuje a paralyzuje – ale co když je to jen dočasné, mohu si dovolit do toho vůbec někoho zatáhnout? Jak prosté by bylo po anglicku zmizet ze světa – však i toto řešení má mnohá proti.

Jdu si proto raději číst.

Kalkulačka. Stávka. Tajnosti a jak to odnesla snídaně. Opět se vracím a myslím na LW.

Beru do ruky deník, jen abych vypodobnil svůj hrozný noční sen. Jednalo se o jakousi zkoušku na matfyzu, Kryl zkoušel, asi půlhodiny odpovídal jsem na otázky vcelku dobře (nepamatuji si, čeho se týkaly), ale pak přišla otázka poslední, prý: Nechť je dána kalkulačka řešená asociativní pamětí, která umí jen dělit dvěma. Vypište pomocí ní všechny násobky tří. Nezvládl jsem a s hanbou jsem vyhozen odcházel...

Teď už jsem v práci, Internet téměř stávkuje, ozvu se ještě večer.

Pozdvižení bylo s tím Internetem veliké, ale několikanásobný restart bivoje plus pár manuálních úprav všechno spravilo. Jinak dneska práce nic moc, spíš studium než hmatatelné výsledky.

Většina dne byla tajná a nejtajnější, takže dnešní zápis bude velmi krátký. Sbalil jsem se už v osm, tady na pokoji se najedl dosytosti, mimo jiné jsem si v zápalu boje omylem snědl i zítřejší snídani, čert ji vem.

Budu si číst a brzy půjdu spát, krásné věci se mi budou zdát, ne o kalkulačce, ale o J. (asi lépe psát N.).

Předvčerejší báseň (že se k ní tedy stále vracím), tu milostnou, věnovanou, kterou jsem původně hodlal na svém srdci pozdržet třeba do oněmění, nakonec nevydržel jsem a poslal ji na správné místo určení. Však nelituji. Až přeroste zpátky v Praze virtuální kontakt v fyzický, nebude jí třeba, přísahám.

Též na LW myslím, i tento vztah je vzájemný.

Polévka místo čaje. Moudro. Posílám pohledy. Jsem pracant. Naprostý blbec a vizitky. B. J.

Všímám si, že mé zápisy se protahují svou délkou i nezáživností. Zřejmě jsem jen obyčejný grafoman.

Uvařil jsem si místo čaje polévku (nemám housky), koukám na tu včerejší báseň, ten gellnerovský začátek druhé sloky stále mne straší.

Jestliže optimismus je jen nedostatkem informací, tak pesimismus je naopak důsledné domýšlení informací do marných konců, jak rád jsem se toho zbavil.

Dnes asi začnu posílat pohledy, kolik jich bude? Nerad bych opomenul někoho, kdo si to nezaslouží. Žel neznám všechny adresy, takže k tomu stejně dojde.

Neškrtám nic! Líbí se mi báseň, jak je, už tedy dosti o tom.

Ech, včera jsem si odpočinul a dneska jsem dělal jak divý, až teď do půl dvanácté – a pořád jsem v práci!

Skutečně jen velmi krátký zápis, chci spát – zprovozňuju Forum, píšu dokumentaci, dělám k projektu WAB, plno koncepčních věcí... Honza vzdal všechno, napsal mail "sorry, ale připadám si jako naprostý blbec", takže teď už je všechno na mně, zřejmě mě z toho šibne! Musím do toho někoho zapojit, ať to neodřu sám...

Ctirad mi nadělil vizitky, je to od něj milé.

Koupil jsem si Pepsi a doplnil zásoby chipsů, zítra zase pár slov prohodím s J., co víc mohu chtít? Bylo mi třeba zaměnit B. za J. z jistých důvodů, však Bohu možno též říkat Jehova, tak což.

A dneska konec!

Nuda a pozdvižení. Výpisky a sprcha. Je jedenáct a možná je už víc. Jen pár slok. Pohled na třísky. Až na kost. Koncert bez klavíru. Sprosté slovo.

Krásně jsem se vyspal, až téměř do desíti. Waltari mne už docela nudí, je velmi rozvleklý, asi sáhnu po něčem jiném.

Nastěhovala se sem nějaká rodinka, je tu docela pozdvižení, pořád někdo huláká, dupe, křičí, bouchá, inu, mladost – radost. Dopoledne snad ještě chvilku juknu na diplomku, nejdu do práce!, ani mě nehne, dneska mám od programování pokoj, amen.

Jdu si dělat výpisky z četby. Ráno v posteli mne napadla báseň, ve sprše pak druhá. Obě jsem zapomněl. Mám to zapotřebí?

Je půl druhé. Četl jsem si o Churchillovi, dělal si výpisky ze Seiferta a spol., už toho mám téměř dvě stránky, a psal jsem. V tomto vyváženém čase odpočinku, a přitom ve smutku, že jsem ty ranní verše již zapomněl a již nikdy se mi nevrátí, jen na základě toho, že jsem pohlédl na hodinky a zjistil, že je krátce po jedenácté, napsal jsem báseň o tom, jak cítíval jsem se, jak dobře se mi o tom píše teď, když už v tom marasmu nežiji! Druhá báseň je velmi osobní, lyrická a radostná, snad i milostná, a proto věnovaná, trochu Gellnera z ní cítím, ale bylo to nechtěné, možná ji ještě přepíšu. Někdy je těžké psát, když tolik lidí přede mnou už psalo. A že se zase vracím k tomu Seifertovi: K milionům veršů na světě / přidal jsem jen pár slok.

Je tu děsná zima. Na chvíli jsem byl nucen zalézt plně oblečen pod peřinu... každou chvílí se má Ctirad ozvat, kde se zdržel? Že jsem přeci jen nešel do práce, tam je alespoň teplo. Nouze naučila Dalibora housti, mne zima donutila obouti si boty. Je snad zima také tak dobrá učitelka jako bída? A jak velkým učitelem je strach? A morálka? Touha?

A vůbec, co mi po tom? Co mi po tom, dokud zase žiji?

Krásně a odpočinkavě jsem strávil den. Se Ctiradem jsme nejprve byli v "lese", tam, kde býval les, než přišla vichřice a porazila stromy, třísky z nich nadělala a pustou pláň za sebou zanechala. Šokující a ohromný pohled.

Pak mne zavezl k sobě domů, kde jsem se s jeho ženou a dětmi seznámil, pozdní oběd měl, večer příjemný strávil až do jedenácti večer. Oběd výborný, děti v pubertě, radost až na kost.

Diskutovali jsme o umění – literatuře, obrazech, hlavně však o hudbě, Ctirad hrával na klavír, teď už je trochu z formy, ale nakonec jsem jej vyprovokoval a šli jsme hledat noty k Mozartovu 24. klavírnímu koncertu – nenašli jsme, jen desku z edice Minus One, kde orchestr hraje bez sólového nástroje, skvělý nápad, mimochodem. Tak tedy příští víkend, snad k tomu dojde, noty se najdou a něco se zahraje.
Vyzpovídal jsem se ze své lásky k Fillovi, Gardinerovi, ... k hudbě a k dirigování zvlášt. Mám dojem, že jsem jej velmi překvapil, ačkoli na závěr při Smetanově Blaníku již se mu klížily oči.

Nyní užiji ostrého slova, které sám nemám ve svém slovníku, ale není zbytí; snad to byl Werich, kdo tvrdil, že slova jsou sprostá jen tehdy, když se sprostě myslí. Ctirad je zřejmě jediný člověk, který má doma nad klavírem obraz píči.

Po hlavě, po třiceti letech. Krásná mlynářka a Arabové. Křeslo. Monitor. Abraham. Felix. Seifert. Salome. Ctirad.

Pomalu zjištuji, že místo abych zde suše popisoval každodenní události, byl nestranným pozorovatelem a zapisovatelem, decentně vše líčil a s odstupem komentoval, tak tedy místo toho všeho po hlavě se vrhám do všeho a následně pak explicitně líčím své rozporuplné pocity.

Až si za třicet let sednu k přečtení tohoto deníku, nepoznám už nic z těch událostí a bude mi jen divné, co jsem to tehdy na konci dvacátého století v tom Švédsku vůbec prováděl. Však ne, tato situace nenastane, neb jsem proti ní pojištěň svým písmem, které tak nepřehledné a chaotické jest, že za pár let bude zcela k nepřečtení, a to bude zánik deníku (co s webovou kopií? též smazat?).

Stejně jako včera zastihl jsem v rádiu poslední dvě věty Eroicy, dnes ráno hráli Schubertovu Krásnou mlynářku, mile mne překvapilo, že jsem své nejoblíbenější písně Schubertovy poznal hned v prvních náhodných taktech, téměř jsem ustrnul, na mysli mi pochopitelně vytanulo PJ, a ted marně přemýšlím, zda šlo o ročník 97 či 98. Kloním se k tomu dřívějšímu.

Z litrové krabice teď upíjím bílý jogurt (při kupování se pozná tak, že jsou na obalu fotky Arabů, to teda nevím proč) a chýlí se k deváté hodině, zdá se, že Ctirad se zdržel, že bych šel zase jednou do práce pěšky?!

Šel jsem a už jsem zpátky.

Dlouho jsem teď seděl v křesle a uvažoval. O věcech závažných a o věcech nezávažných, dopředu i dozadu, jsem v posledních dnech (a buďme konkrétní, od toho telefonátu) tak neuvěřitelně klidný a duševně soustředěný, tak mírný, tak spokojený a štastný, až se cítím skoro vyzrálý, skoro dospělý. Nemyslel jsem si, že bych kdy dosáhl takového stavu, je v tom i jisté vnitřní vzrušení, nekontrolovatelné sice, ale přesto tak radostně pohodové. Sám sobě se divím a sám sebe překvapuji.

Dal jsem do pořádku monitor, takže již běžím na dostatečném rozlišení, zabudoval jsem Abrahama do Felixe, pravda, je trochu očesaný, ale krásně funguje. Historii jsem přidal a krátké textové zprávy dobudoval, i trochu s designem si hrál... Za ty dva týdny tady (už!) pohli jsme se neskutečně dopředu.

Cestou z práce napadla mne myšlenka, tentokrát se mi podařilo ji nezapomenout. Jde o pásmo básní Seifertových o TGM, uvozené nějakými texty a hudbou, toužím po tom, aby to přednášely děti, ať už se blíží věku pěti nebo patnácti let, živě to vidím před sebou, byla by to nádhera, teď ještě sehnat čtyři až 12 dětí a začít zkoušet.

Chybí mi režie, sám netušil jsem jak, kdeže jsou časy letní a Richard Freshman, kdeže jsou časy Angeliky a Jesuse Christa, tak dávné! Hned v dubnu nutno (!) obnovit Klasické večery, stůj co stůj! A cvičit! Cvičit, ať mi ruce neumdlévají v polovině symfonie.

Svůj slib ohledně dvou básní veselých jsem splnil, báseň věnována Salome. Jinak žádné přírůstky.

V rádiu se zbláznili, pořád opakují Mozart, Salieri, Rimský-Korsakov, a nic nehrají, vždycky dlouhá pauza a zase Mozart, Salieri, Rimský-Korsakov. A teď dokonce mluví nějak polsky nebo rusky nebo co to je – vypínám. A hle, zalekli se mého vyhrožování (však jsem jej myslel vážně!) a začli hrát, budiž jim to přičteno k dobru.

Zítra jdu navštívit Ctiradovu rodinu, jsem sám zvědav, jak na mne zapůsobí. Ted ještě trochu Seiferta, hruškového kompotu a zalehnout a číst si, číst a snít, snít a žít.

Mládnu v půlnočním slunci. Šroubovák, pizza a kanec, divoký vepř. Závažná otázka. Virtualita osobnosti. Ukousávám květiny.

Za patnáct minut bude půlnoc, a přece svítí slunce. Jak marné zdání zdají se všechny sny a přece cítím, že zase mohu žít, že se vracím a že mládnu, všechno to dělám s úmysly nejčistšími a třeba právě proto jednou narazím a třeba právě proto budu jednou děsně zklamán a budu plakat a nadávat si, ale nešť, stojí to za ten let a stojí to za to žití.

Dnes přivezli nové monitory, 17 palců, jen ještě grafickou kartu musím vyměnit, tj. po šroubováku se poohlédnout a pak doufat, že Linux vydrží. Práce se zase povedl pěkný kus, že jsem si i pizzu na večer zasloužil, s Kasperem pohovořil, příběh o kanci, tom divokém vepři, a Bivojovi vyprávěl, skriptování ho učil, až se jako malé dítě radoval.

Cestou z práce mě napadla závažná otázka, ale zase jsem ji zapomněl; považoval jsem ji (když jsem o ní přemýšlel) za skutečně velmi zásadní, a proto mne to teď velmi mrzí. Je v tom taková pachuť ztracenosti a prázdnoty.

Nechci psát přes půlnoc, jen pár minut mi zbývá.

Čím to, že Internet tak mění osobnosti? To je její ztráta a opětovné virtuální nabytí tak vyzývavě lákavé, že nutí ke změně? Jenom v krátkosti chci říct myšlenku, kterou bych rád měl zapsanou: Pěstuje člověk rostlinu a má představu o tom, jak má vypadat, ale ona roste jinak a tomu člověku se tedy zdá křivá a ošklivá, protože ji chtěl jinou, a tak ji různě narovnává a překrucuje a rostlinka úpí. Ostatní to marně chápou, protože nevidí ten člověkův ideál, nemají s čím srovnávat. A pak ten člověk najednou pochopí, že je to on sám, že on je tou rostlinkou, která narostla jinak, než si představoval, a že se zbytečně snaží měnit sám sebe.

A od toho uvědomění je to stejně ještě daleko k tomu, aby ten člověk poznal, že ideál, který nosí v hlavě, není o něm, o té jeho rostlince, že je o tom druhém a že ho má hledat a najít. Protože sedmikráskám se mají ukusovat květy. Opravdu tomu věřím.

Jsem nezodpovědný a mám radost. Přituhuje. Plánuji si budoucnost ředitele zeměkoule. Mým dívkám.

Jsem velmi nezodpovědný, neboť místo toho, abych psal záznam (jako obvykle) večer, dostávám se k tomu až druhý den ráno. Důvody k tomu jsou objektivní i subjektivní. Prostě jsem nemohl! Bál jsem se, že uchopím-li tužku do ruky, zblázním se radostí a utopím se v pochybnostech, vyletím nad oblaka a spadnu z té výšky na kamení, sám nevěděl bych, co dřív, a proto raději jsem nepsal a snažil se být normální, tj. mlčet, když je vhodné mlčet.

A proto tedy zde řeknu, co je vhodné, a nevhodnosti nechám si pro sebe.

V práci začíná přituhovat. Ne pro mne, já svou práci odvádím v pořádku, ale Honza stále slibuje a neplní. Nakonec budu snad nucen dělat i jeho práci!

Na chvilku jsem byl (autem) ve městě, jenom jsme šli se Ctiradem koupit další knihy. Po Professional PHP Programming teď už máme i Professional JavaScript a Professional XML, pak též něco o UML. Kdybych to všechno přečetl, byl bych zřejmě nejchytřejší na světě a ihned bych zaujal místo ředitele zeměkoule. Jenomže nemám čas to řádně studovat, a tak se nestanu ředitelem dříve než tak za 10 let, se svým sklonem k pesimismu to určitě přeháním, bude to asi tak za osm let. Ale dříve ne – nejdřív povinnosti, potom zábava.

Přestože píšu lehkým perem, těžko se mi vybavují včerejší události v tak rozumném sledu, aby je bylo možno popsat. Už mi do toho všeho lezou i události dnešního rána (už je deset hodin dopoledne), takže toho asi nechám. Navíc tu pořád někdo chodí.

Zase chvilka klidu. Včera konečně měl jsem k obědu teplé jídlo, po dvou dnech, kdy jsem soustavně zapomínal polévky na pokoji a jedl až večer, je to příjemné zpestření.

Psal jsem zase básně, též je dávám na web, a snažím se je věnovat všem možným dívkám, které proplouvaly a proplouvají mým životem, ať už v dobrém či zlém, ať už zblízka či zdaleka, ať jsou si toho vědomy nebo nejsou... Jednou se všechny proti mne spiknou a zahynu děsivou smrtí, dívčí válka hadr. Někdy jsem málo konkrétní, a kdybych jednu báseň věnoval jiné, nikomu to nebude připadat zvláštní. Buď měl Mozart se svou operou pravdu, nebo prostě špatně píšu.

Ale některé ty básně dopadnou přesně, jak facka doprostřed tváře, a i ten pocit zůstává. Opravdu se mi některé líbí – sám jsem zvědav, jak dlouho mi to vydrží a kdy je sám začnu trhat na cucky, jako už tolikrát.

Pro dnešek (tedy včerejšek) už dosti, ozvu se zase večer (snad!), a o dni dnešním porozprávím. Sakra, ani dobrou noc si teď popřát nemohu, ale pravda je, že byla nezvykle klidná, navíc jsem si vyžádal druhou deku, takže i nezvykle teplá. Nejde mi na rozum, jak tu Švédové mohou jezdit na kolech téměř nahatí (přeháním), když já chodím s šálou a čepicí až na uši (nepřeháním).

Už nemohu, je toho příliš. Pátá je slast. Banalitky a jedna karta.

Půjde-li to takto dál, nedožiji léta. Ovládá mě apatie a ve slabých chvílích mne pathos zaplavuje. Nemohu normálně mysleti, nemohu normálně žíti. Být cílem výsměchu a škodolibosti – mám to zapotřebí? Mohu se vůbec s těmi lidmi dále stýkat bez černých vzpomínek na zažité chvíle čisté bolesti? Je toho na mne příliš a mohu být jenom rád, že jsem tak daleko od domova.

Již jsem to nemohl vydržet a pustil jsem Čajkovského Pátou. Rozbouřené hladiny mysli zaplavuje slast.

Má v této situaci vůbec cenu psát o dnešních banálnostech? Že jsem ráno našel pod oknem procházet se bažanta? Že mi Mára zpíval Rusalku? Že se opět o kus pokročilo s Felixem? (Ctirad mi dal jako ocenění mé práce čokoládovou sušenku.) Že jsem si koupil koprové chipsy u té pihovaté Švédky? Copak mohu tato themata dále rozvíjet?

Je to ošklivá a zlá hra, která je se mnou hrána a z rozjetého vlaku neodvážím se vyskočit.

Po deseti dnech slyším Čajkovského a chápu, že je nutno, ne možno, žít, ač sázím na jedinou svou kartu. Vždyť to všechno mohl bych brát jako lehký žert – proč mi to není umožněno? Však nakonec skončím jako ta Dita Saxová, bez minulosti a bez budoucnosti, jen v přítomnosti lehký otisk a pád ze srázu.

Chtít klidně žít? Je to snad tolik? Jen nechat do sebe kopat a pevnější si stavět ulitu. Jen vědět, co je čí, a nesahat na nic, co mi nepatří. Jen nemyslet dál a víc už nic.

Pro začátečníky. Pár technických detailů. Znesvěcení. Vzoromil prská a já mám hlad.

Začínám si zvykat na krátké zápisy ranní. V rádiu vyhrává Mozartova Sonáta pro začátečníky, nádherná skladbička, též znělka Bernsteinových TV koncertů pro mladé publikum, jsem lehce u vytržení.

Dnes okolo páté hodiny ranní přišel jsem na jednu záludnost v aplikaci, jde o session-proměnné, které se zdály nefungovat, ve skutečnosti se mi session_register z modulu login následně přepisovalo v prependu, hned to musím opravit.

Vstával jsem velmi pozdě, protože jsem pozdě šel spát, a tak jsem se jen stačil osprchovat a ted popíjím čaj (snad ho stihnu dopít, než dorazí Ct), žádná snídaně. Pozor, dnešní důležitý úkol (kromě vylepšení aplikace a psaní dokumentace): napsat na Ynformace o Vzoromilovi (Dallaský zpravodaj to jistí).

Budu muset to ranní psaní omezit, jinak mé zápisy budou dvakrát tak dlouhé, to jest neúnosně dlouhé. Naštěstí v tomto zápisníku dosti je ještě listů, toužících po znesvěcení své čistoty.

Je večer (v sále hrají pár dalších premiér). Odešel jsem z práce brzy, znaven (ach, znaven vším, ja volám smrt a klid), však spokojen s vykonanou prací, Felix vypadá stále lépe a lépe. Honza se ani moc nevztekal, spíše to přijal s poklidem (a možná i s vděčností). Uvidíme, jak se to bude zítra vyvíjet dál. Nutně! je třeba psát dokumentaci, již od rána. Nastínil jsem dnes Ctiradovi některé filosofické podtexty naší práce, nebyl z toho příliš nadšen, však také ony podtexty nesou většinou nějakou negativní skvrnu a vystavují ji na odiv.
Úkol ohledně Vzoromila splněn na výbornou, lehce prskal a sliboval odplatu. jsem tedy zvědav.

Zapomněl jsem si dnes vzít do práce jídlo, takže až teď mám něco teplého (polévku), přes den jsem byl na houskách, čaji, kávě a indiáncích (koupil jsem baleni po 12 kusech, polovina už je pryč). Teď se tedy oddávám polévce hrachové a následně to bude česnečka. Čest a sláva Vitaně. Na ráno mám připravené tři housky, nasadím je opět s tou výbornou provensálskou paštikou.

Též jsem si zapomněl rovnátka a nepříjemně mě bolí zuby. Je mi třeba se polepšit.

Sníh rychle mizí, teď už jsou vidět jen drobné ostrůvky mezi zelení. Třeba se už počasí konečně stabilizuje.
Dlouhé tkaničky mne neskutečně štvou!

Nyní zklamu všechny, kdo tento deník čtou, aby se v něm něco o sobě dozvěděli, protože o nich nic napsati nehodlám. Možná zítra.

Už to běží, ale musím dál tupě resignovat. Snažím se být maniodepresivní. Komické básně s hrachem.

Po předchozích nepěkných zápisech hodlám tento vyvésti v barvách zářivých.

Zásadní věc, kvůli které pořizuji tento zápis až půl hodiny před půlnocí, jest tato: Aplikace, kterou již měsíc vytváříme, možná i déle, nestopuji čas, dnes konečně poprvé se rozeběhla, i když trochu trhaně, a Honza na tom nemá žádné zásluhy, přijde k již hotovému. Ctirad se pustil do díla a korunoval své úsilí úspěchem. Zítra bude ještě veselo, protože jsem zřejmě svou specifikací narušil Honzovi veškeré koncepty, uvidíme, uvidíme.

A dále, s Gogem již normálně komunikuji, žel zdá se být ve velmi obtížné situaci, v situaci vážnější než je má, vždyť má je spíše k smíchu (nebo k pláči?), utvrzuje mne to alespoň v té "tupé resignaci", jak jsem to včera napsal. Dobře mi tak.

A dále, Mirco se zjevil na síti, respektive já byl na síti tak dlouho, že jsme se potkali, sice mi nedává naději stran bisexuality, ale maniodepresivita prý ještě není ztracena. Budu-li na tom pracovat, již brzy se mohu dočkat vytoužených zážitků.

A dále, Josefa jsem dnes potkal, na chvíli se zdržel v kanceláři. Spojuje nás nutnost hudby, v tichu nejsem schopný programovat! Vyhrávali jsme tedy na celé patro, nebýt víkendu, nemohli bychom si to dovolit. To mi připomíná, že na oslavu hýbající se aplikace pustil jsem Tak tvrdošíjná dívko jsi z Prodané nevěsty (už jsem se naučil ty závěrečné osminky, je to vlastně velmi jednoduché, nejdřív se zpívá "o-" na dva takty a pak se jede v kontrapunktu až po "zvědět") a dovršil jsem den předehrou Straussova Netopýra.

A dále, začal jsem tento deník zveřejnovat na webu (teď musím dávat pozor, abych se při přepisování nezacyklil!), včetně básní, které tu (až jaksi mimoděk) vznikají. Poslední dnes ráno! Slíbil jsem Varvaře nějaké veselé básně, až později mi došlo, že když už, tak nepíšu veselé, ale komické – je nutno s tím něco dělat! Během příštího týdne si dávám za úkol napsat alespoň dvě veselé básně, plné života, slunce a energie. Jinak zakoupím hrách a budu na něm klečet, dokud se patřičně nevytrestám. Neplačte, sami jste si to zavinili!

Čeká mě pondělní ráno, tak končím.

Dočetl jsem a kupuji dlouhé tkaničky. Jak jsem hrál a prohrál.

Dovolím si opět porušiti tradici a část záznamu píši již dopoledne, neboť jest sobota. Nezvykle slunečný den včerejší byl nahrazen přes noc pokrývkou sněhu! A stále sněží a stále vločky padají a je větší a větší zima, snad to nebude dlouho trvati.

Nyní je jedenáct hodin večer. Dopoledne jsem strávil ve městě, v centru Lundu, se Ctiradem. Předtím jsem dočetl Ditu Saxovou, překvapilo mne, jak jsem byl zaujat některými krátkými pasážemi, citacemi v délce jedné dvou vět. Zřejmě si ji přečtu ještě jednou a budu si zároveň činiti poznámky do nějakého sešítku. Budu tam mít vždy po ruce myšlenky, ku kterým bych se měl vracet, myšlenky hodné připomínání nebo alespoň nezapomenutí.

V centru se ze sněhu stala břečka. Zakoupil jsem si tkaničky, protože staré již dosluhovaly, žel neodhadl jsem délku a mám je nepříjemně dlouhé. Nyní již vím, že do těchto bot nutno kupovat tkaničky metr dlouhé (jsou to ty hnědé boty). Prošli jsme pár obchodů s oděvy, na nic zvláštního nebylo naraženo. Též v galerii jsme byli, autor byl na můj vkus příliš orientován na základní geometrii. Po snězení bagety a vypití čaje dorazili jsme do kanceláře, kde jsem zůstal až do nočních hodin. Ctirad šel domů, já chvíli (asi hodinu) pracoval, mj. jsem se tam též navečeřel, a jinak jsem se psychicky naprosto vyčerpal následující hrou, již jsem inicioval, však nedomyslel následků:

Jeden známý kol. Klečky (který je též znám pod přezdívkou Gogo), říkejme mu mcc, jako malý český člověk, se rozhodl, že bude za úplatu psát slohové práce. Gogo mu vytvořil značně jednoduchou webovou stránku, na kterou umístil též e-mail směrovaný na sebe, neboť dotyčný mcc se s počítači nekamarádí. Začaly chodit první objednávky, které Gogo jménem mccovým vyřizoval, já se nabídl, že bych mohl též něco psát, a nakonec jsem si vymyslel, že bych mohl někoho požádat o spolupráci a z Goga si hezky vystřelit.

Varvara byla ochotná, a tak jsme rozvinuli nitky, já s Gogem komunikoval přes ICQ, s Varvarou přes Pískoviště, a oni dva si povídali přes maily – hrála zákaznici, dohadovali se o ceně apod., informoval jsem Varvaru, jak se Gogo pomalu zaplétá do svých vlastních sítí a patřičně to komentuje, na obou stranách jsem radil, co tomu druhému napsat... až byl Gogo dohnán k téměř zoufalému činu, a tehdy jsme se mu s Varvarou přiznali.

Následovalo ohromné zuření, které eskalovalo až do nečekaných výšin, ty chvíle mne ničily už jenom tím, že byly, úpěl jsem a sípal, třásl se a klepal, umdléval jsem, až jsem nakonec dospěl do stavu zhrouceni a tupě jsem resignoval, a tento pocit ve mně stále přetrvává, neumlká a snad i dokonce sílí. Myslím v tuto chvíli na jednu Holanovu báseň, ale nechci ji zde zpodobňovat.

Zapletl jsem se do prostředí, kde jsou lokty příliš ostré a barové židličky příliš vysoké. Jen z nerozumu jsem potkal pana profesora Červenku. Nyní již vím, že ne vše se má psát velkými písmeny (že, Dito Saxová, ráno jsem zavřel knihu a stejně jsem se nepoučil). Ani kapka krve. Když už jsem byl na cestě domů, přišla mi od Goga smířlivá SMS. V tu chvíli chtěl jsem se otočit a vrátit se, abych mohl odpovědět, protože zde ve Švédsku nemohu posílat SMS z mobilu, ale nakonec jsem jenom na chvíli zavřel oči a pak je zase otevřel a šel dál. Protože život není to, co máme, ale to, co chceme, a ta velká písmena jednou přijdou. Snad to bude brzy a snad to nebude bolet.

Blíží se půlnoc, a tak zhasnu a budu se – třeba i násilím – snažit zklidnit a rozmělnit rozjitřené myšlenky, které mi víří hlavou. Milovat a žít je víc než každé zvlášť.

Budík. Ludwig a děsivé sny. O výčitkách.

Jest již zcela tma, a to už několik hodin. Dlouho jsem dnes pracoval a odcházel jsem až teprve v devět, a tady pak provinil jsem se tradicím a nejprve si četl a jedl a až nyní píšu, a to jsou již tři čtvrti na deset.

Ráno opět ten protivný budík odvedle, druhé zvonění až dvacet minut po šesté, a tedy ne tolik zlé, navíc v relativně krátké době umlčené.

Nyní se již mohu dostat k nejdůležitější zprávě dne: Můj drahý a milovaný Ludwig Wolfgang Pontmercy, hrabě de La Fere, jest zdráv, výsledky testů jeho krevních negativní jsou. Mám z toho radost ohromnou, i když jsem si vědom, jakou váhu tento výsledek má.

Stále mě trápí smrt Colombova a děsivé sny mívám. Představa, že bych snad měl ještě jednou prožít něco takového s některým z mých blízkých, mě děsí až k nepříčetnosti, srdce se mi svírá a zase a stále se mi oči halí do slzí. Již nikdy v životě si nepřeji být přítomen utracení zvířátka a v paměti chci si uchovat jen chvíle nejkrásnější. Až budu umírat na nějakou děsivou nevyléčitelnou chorobu, budu také jako Colombo? Ta apatie a oči bez pohledu...

A stále se vrací ta myšlenka prapůvodní, zda není lepší citové vazby vůbec nevytvářet a aktivně se podílet na jejich ničení hned při jejich možném zrodu, než snášet to hrozné utrpení, ze kterého není úniku? Jak dlouho to může trvat? Vždyt takto se jen další a další soužení skládají na sebe a na konci života ohlédnu se a zjistím, že jsem žil ve stále se stupňujícím smutku.

"Tos neměl," opakoval táta, protože já zabil, a je správné, že mi to nikdy nezapomene, ať už se říká a bude říkat cokoli, já cítím, že je to výčitka navždy, a na mých rukou lze nalézt krev.

Nemohu již déle psáti, přes slzy nevidím řádně na papír.

Nechce se mi vstávat. Poznávám Kaspera. Nakupuji a volá mi babička.

Již čtvrteční večer jest, čas jak splašený letí. Dnes mnohé se stalo a mnohé též nestalo. Též se staly věci, o kterých není mi nic známo, a též se staly věci, o kterých nevěděl jsem, že se měly stát.

Ponejprv nutno zdůraznit, že buzení ranní se dnes nekonalo a já spal klidně až do půl osmé, což zapříčinilo, že se mi vstávat pranic nechtělo a jen s obtížemi jsem se stihl nasnídat. Neodolal jsem přesto a v časovém presu jednu kapitolku Dity si v mžiku přečetl. Odhaduji, že již v pondělí bych neměl co číst, a tedy požádám Ctirada o zapůjčení některé z jeho knih.

Již se tu pečlivě zamyká, málem jsem se nedostal ven a ted večer zase dovnitř, budu muset vykoumati, jak ten zámek vlastně funguje.

Stále čekám na zprávu o Ludwigovi. Chlapeček můj si celkem spokojeně žije, žel ty neznámé výsledky testů krevních znervoznují mne a plaší. Snad každou chvíli rozezní se telefon...

Z hlediska práce celkem veselo je, již správně funguje login i logout (i když tam možná ještě nějaké nepřesnosti jsou, ale to se časem vypaří), zítra již jen pár věcí dodělám a vše řádně zdokumentuji. Radosti bude na Starém Bělidle až běda!

Kaspera jsem dnes poznal, trochu se skripty mu radil, a že prý zítra rozhodně musíme někam vyrazit, tož ani nevím, zda stihnu zapsati svůj záznam deníkový – nechám se překvapiti a v nejhorším kratší noticku popůlnoční učiním.

S diplomkou nehýbu, na matfyz nemyslím, jsem tedy ostuda, ale o víkendu plánuji to silně napravit!

Opět jsem byl dnes nakoupit, mnoho věcí jsem přinesl a mnoho peněz tam zanechal, ale po čase zase maso mám, jakési karbanátky a tlusté párky, dobrou omáčku, jogurt litrový, pomeranče a mnohem mnohem více. Možná snad i jogurt ještě dnes večer otevřu, sám nevím. Ted si čaj vařím, v kanceláři již jsem se najedl, přes poledne polévku jsem měl a housky s paštikou dojídal.

Ráno jsem stanici rozhlasovou s klasikou našel, je to velmi milé a prostředí hned jest přívětivější. Ted k večeru hrají jazz, lehce melancholický.

Včera téměř v noci báseň jsem složil, hned jsem pookřál. Jistě mi ta delší odmlka prospěla, ted už ale cítím, jak nabírám sílu k dalším výtvorům.

Volala mi babička, že se jí má kniha Ve jménu života vašeho hořím velmi líbila, to mne velmi těší a jsem tomu rád. Přesto přiznávám a uznávám, že jsou to básně ponuré a že bych měl vést sám sebe k většímu optimismu, abych vůbec přežil a neskončil na ploše šikmé a setmělé, na ploše hluboké deprese, na ploše, odkud již není nikdy návratu.

Však plané řeči, protože tak stejně skončím, ať dělám co dělám. Jen se tomu příliš nepoddávat, jen neváhat a věci včas dovést do konce, než zatmí se mi před očima.

Hodlám popíjet čaj a pojídat sušenky ve společnosti slečny Dity, tak tedy zase zítra, možná ve zkrácenější verzi, než dnes jsem učinil, ale jistě veseleji, budu tak veselý, jak jen budu moci, a to jsem prosím schopen být velmi veselý, jen se mi nestává často, že bych po tom toužil nebo to situace umožňovala, a tedy tento stav příliš často nevyvolávám. Ach, ty neprojevené stavy vědomí!

Práce, Dita a zase práce. Honza nepracuje a já mystifikuji. Poprvé o Ludwigových testech.

Zdá se mi, že chodím z práce stále později a později! Budu to muset začít pečlivěji sledovat.

Jóga mě zatím nijak zvlášt nezaujala, za to Dita Saxová ano, původně plánovanou kapitolku denně již dnes poruším, protože ráno jsem si už jednu kapitolu přečetl, a dneska se mi nechce moc dělat, takže alespoň dvě nebo tři zvládnu, než zase půjdu spát.

Koukal jsem též ráno na diplomku, budu s tím muset pohnout, však – až dočtu Ditu – nebudu mít do dělat, a ohledně diplomky je toho na čtení (a nejen na čtení) přiměřeně dost.

Ctirad mi donesl radio, naladěná stanice se nijak zvlášt neslučuje s mým hudebním vkusem, a tak už to asi nevydržím a půjdu naladit něco rozumnějšího.

Nic tam není, jaká bída! Našel jsem alespon Paula McCartneyho, jak slabá útěcha! Brzy to vypnu, ke čtení se to nehodí.

S prací postupuji, ale je mi kladena spousta nástrah, snad je zdárně překonám. Zítra bych rád, aby už něco fungovalo a v pátek uzavřít větší kapitolku – žel Honza je s prací pozadu, takže těžko říct, co očekávat, měl by se zjevit v Praze až v pondělí. Zítra se též mám (konečně!) setkat s Kasperem, který pro mou práci připravuje marketingové zázemí.

Jsem si vědom toho, že na mě leží celá tíha MTS, protože Honza moc neprogramuje; nepodaří-li se mi to šikovně dokončit do května, nebude další vývoj, protože nebudou peníze. Zodpovědnost veliká, však tíha světa to není.

Úspěšně pokračuji v zábavné mystifikaci některých osob, kde to vlastně jsem. Původní informace, že jsem ve Švédsku na dovolené, popírám a dokazuji tím, že stále jsem u počítače, a tak stále potvrzuji a vyvracím až do totálního zmatení.

Pár milých mailů jsem dneska dostal, slunce zářilo na mou duši, až bych málem vyrazil do zdejší přírody – je nedaleko, ale nevyznám se tu zatím příliš, a navíc počasí není z nejlepších, i když možná je to to nejlepší, co tu mohu očekávati. Neorientuji se v tom příliš.

Ludwigovy testy ještě nemám, ale v novém prostředí se mu daří dobře a je spokojen. Myslívám na něj, zda-li i on tak činí? Jistě ano a radostné to bude vítání.

ISIC karta a pojištění už je na cestě sem, zvědav jsem, kdy dorazí, jsem z toho lehce nesvůj, kdybych se zabil, nikdo po mně ani nevzdechne, a dále, není zdaleka jisté, zda na tu podivnou adresu ideonskou bez jediného čísla budou brát poštáci zřetel, nu doufejme, doufejme.

Jdu tedy už do postýlky, slibované maily ohledně školy plánuji poslat asi zítra. A do města chci, dnes jsem byl jen nakoupit (též peníze jsem dostal, abych tu nějak přežil). O víkendu bude více klidu, ale bude též více smutno, v tom proužkatě vytapetovaném malém pokojíčku pro panenky – ale jsem ve Švédsku, ne v Norsku, tedy dosti Ibsena a vzhůru na kutě.

Druhý den. Jóga a druhá polévka.

.

Můj pokoj. Cesta. Hledání. Technické problémy a co se dělo pak.

.

hledání /

z obsahu /

odjinud /

čtu /

poslouchám /

komentáře /