Stopky ukazují sedmdesát dva minut, kuchyň vypadá jako po náletu a na stole trůní těstoviny s brokolicí. Ne, Jamie, tohle nevyšlo.
Byl jednou jeden král a ten měl ženu Ludmilu a kocoura Pascala. Seděl jednou takhle v obýváku v novém županu, byl Boží hod vánoční, a král měl žízeň.
Detektiv Štika v úzkých!
Nejdřív přijde dopis, že přijde dopis. Pak ještě koresponďák, že už se dopis blíží. A pak přijde ten slavný dopis: Sčítání amerického lidu!
San Francisco má opravdu skvělý systém městské hromadné dopravy. „Opravdu skvělý“ znamená, že je lepší než ve městech, kde žádný není, a že když už konečně najdete zastávku, tak z ní dost pravděpodobně někdy někam odjedete. Tak tedy: Unikátní průvodce S.F. Muni!
V Americe jsou lidé přátelští a důvěřiví. Co jim řeknete, tomu věří, a nepotřebují žádné průkazy, kartičky ani potvzení. Má to ovšem jednu výjimku: Nevěří vám, že nemáte dluhy.
Musíme tu přeci počkat na policajty, já je viděla, argumentuje Ludmila, ale já ji táhnu pryč. Pojď, dělej, vypadneme odsud; a pak druhej den odmítám nastoupit do autobusu, a ještě třetí den se celý rozklepu, když si někdo v mé blízkosti sáhne do náprsní kapsy, protože se děsím toho, co vytáhne.
Chvíli před půlnocí je ticho, a pak se ozve jásot, foukačky a zpěv. Haight St je plná lidí, přetékají z barů, dívky mají ve vlasech stříbrné a zlaté nápisy: Happy New Year! Bezdomovec na rohu zpívá hymnu.
Chodím po volných bytech a pláču. Kdyby to takhle vypadalo před šesti lety v Ženevě, kde já tam mohl bydlet!
To se vlastně nikdy neví, jak to doopravdy je.
Tak jsme tady – já, Ludmila, šest kufrů, dvě kočky, hladoví, vyčerpaní po šestnáctihodinovém letu. Jsme v centru San Francisca, je jedna hodina po půlnoci, a my musíme přespat na ulici, protože nemáme kde bydlet.
První týden v hotelu byl fajn. Uklízečka pochopila, že když jsem si na stole něco přesunul, chci to tak mít, a můj život plynul šťastně. Až do neděle.