Čekání na Alejandra

Po letech odříkání mě opět popadla touha promluvit na někoho francouzsky. A tak tedy zpátky do jazykové školy. Potkám nového Alejandra?

Oněgin

Mladý nadějný choreograf bloudí přízemím knihovny. Balet, balet, ale na jaké téma! Mladý nadějný dumá, přemýšlí, rve si vlasy.

Prokletí svatebního daru

Abychom si to ujasnili hned ze začátku – ve vybírání svatebních darů jsem mistr, jen to občas trochu nevyjde. Třeba jako onehdá v Třeboni.

O mýdlu s dírou

Pejsek přišel do hotelového pokoje a vidí něco ležet na stole. Rozbalí to, a bylo to nějaké bílé. Ahá, to bude něco dobrého, povídá si pejsek. Mýdlo to být nemůže, na to už podruhé nenaletím, protože mýdlo nemá díru! A jak na to měl chuť, tak si celý ten kus strčil do huby a začal to kousat. Ale chutnalo to nějak nedobře. Bylo to, milé děti, mýdlo s dírou!

Proč jsou Američani tlustí

Jistě, protože chipsy jsou standardní přílohou a dietní kola nemůže nikomu ublížit, ale tenhle recept opravdu stojí za to.

Böhmen is mein Heimatland

A man leaves much when he leaves his own country.

Změna výhledu

Doma budu, už jsem se narajzoval dost – řekl jsem si, když jsem se na podzim 2005 vrátil ze Ženevy.

Několik dalších amerických novinek z 50. let

V únoru stihneme tři filmy: Moulin Rouge, Prázdniny v Římě a Country Girl.

Jediný lednový film

Filmové čtvrtky pokračují, v lednu ale jen jediným filmem. Sunset Blvd. již tento čtvrtek!

Krátké animované a dlouhé indické

Tma přichází stále dřív, a tak se začátek filmových střed posouvá na půl devátou (a lze očekávat posun na osmou a na čtvrtek).

Filmové léto: William Shakespeare

Každou středu od 21 hodin u nás doma.

El Capitalismo

INFO – od slova informovat. Na tomto místě zákazníky informujeme: o umístění sálů, toalet, přístupnosti filmů, popřípadě jiné informace

Nedělní hmoždinky

Někteří lidé mají vzácný dar vyprávění. Vstanou v neděli brzo ráno a vyrobí z toho příběh k pobavení i k zamyšlení. Já mezi ně nepatřím. V neděli se probudím v deset – a je po příběhu.

Víno: Recenze

Rulandské šedé, pozdní sběr 2006, Lahofer, U Hájku.

Support your local Paželv

Na vlnách pana Martenota

Uchop dva oscilátory, do každé ruky jeden.

Zápas na Slovensku: mBank vs ČSOB

Vybíráme z bankomatu 900 slovenských korun.

Rubáš pro žloutenku

Detektivní příběh třetí vakcíny.

S přátelstvím se to má totiž takhle

Hluboký příspěvek na závažné téma – a naopak.

Jak fenykl z popela

Pfenykl patří k těm mnoha věcem, které bych si v obchodě s potravinami nikdy nekoupil. Stejně jako kapustu, pohanku, malinový džus, pigi čaj, pomerančový tic-tac, bonbony Slavia, dietní oplatky, citronové oplatky, vanilkové oplatky, perník, kandované ovoce, lajt jogurt, červená jablka, mražený dort, olivy, párky v konzervě, jahodový kompot nebo prasečí hlavu.

SS: Strašlivá sobota!

Na sobotu jsem měl veliký plán, a ten plán se jmenoval Mongrel.

Twittrování zabíjí blogování

Blogování zabíjí literaturu. Dege dege dege.

Co vyroste z vajíčka

Na četné dotazy, co vyleze z dinosauřího vejce, odpovídáme: Dinosaurus.

Střízlivění

Je toho tolik, o čem by se dalo psát, a tak raději nepíšu o ničem.

Vyloučen z Hudební mládeže

Narozeniny minuly a věci byly stejné předtím i potom. Vrásky si pečlivě vyhlazuji denním i nočním krémem, nejlépe oběma najednou, a dokud se zpívá, ještě se lóólóó.

Právě jsem podepsal smlouvu s mBankou

Nebo s mBankem? Každopádně mi krásná kurýrka přinesla domů všechny potřebné dokumenty a já dvěma podpisy stvrdil, že bankovním poplatkům říkám ne.

Náladu mám tak trochu sváteční

Tam, kam se chodím léčit, to teď vypadá úplně jinak.

Jsem mrtvej

Sen čtvrté horečkové noci.

O panu Norrellovi

"A kdo to napsal?" ptá se.

Jedeme na svatbu

Takový svatební výlet přináší mnoho radostí. Leč i jednu vážnou starost.

Vono to vypadá, že se nic neděje

A přitom mafie útočí!

Naroseniny

Přišla mi k narozeninám gratulovat Ludmila a nepřinesla mi žlutý tulipán, ale pěkný originál od Filly, je na něm vidět kůň napadený lvem. Nerýmuje se to, ale zato je to pravda.

Deset dvacet třicet

Narodil se Fricek.

Cigareta

Jerome Klapka Jerome, 1889

O zvířátkách

Nejlepší příhody jsou ty kradené.

Dg.: Závislost na věcech

Syslit a schraňovat, hrabat pod sebe!

Výlet do zakázaného království

Žil byl jeden slušný chlapec, který toužil navštívit tajemné království na jihovýchodě.

Mám ječné zrno!

A mám rozežírací kapky.

Francouzská cibulačka

recept pro deset osob

Jeden jazzman stačí

Přišel, viděl, natočil.

Milá rybo!

Můžeš uvést jediný důvod, proč bych tě neměl sežrat?

Zákaz pečení cukroví

Jeden dva tři plechy cukroví nikoho nezabijou. Stejně to nejíme, je to moc sladké, navíc oba skoro držíme dietu, ale pro forma se prostě péct musí.

Ještě jednou někdo bude chtít senior pas

a už ho fakt klepnu!

Dvakrát měř, jednou řež

Ani ten rebranding už není, co býval.

Shoda přísudku s předmětem

Neplatý pro šály.

Matematik týdne

Byl bych řekl, že dvě stě padesát bez dvaceti je dvě stě třicet.

Slabost pro třešňový jogurt

Slabost pro slova se třemi háčky.

Stop this game

deal me out

Tři nejlepší písně by The Beatles

Ten parchant mě rozněžnil.

Where there's kirsikka jompikumpi egriot

Taková nepřeložitelná slovní hříčka.

Jak se naučit velkou násobilku

A jak na prstech spočítat, kolik je osmkrát devět.

Jene, pyř se!

Zahněděnou cestou po Na Opyši.

Mé babičce je osmdesát let

Když se narodila, bylo Leonardu Bernsteinovi osm let, a první republice zrovna tak. Když skončila druhá světová, bylo jí devatenáct – život v socialismu před sebou.

Nemytý, neholený, v pomačkané košili

Tak jsem přišel do práce. Dnes můžu, dnes mám narozeniny!

Tři žádosti o nestandardní postup

Ani jednou vyhověno. Tak kde to žijem, Karle?

Kredenc

(scény z připravovaného filmu)

Knedliky

příhody z mechu a borůvčí

Born To Be Oscar Wilde

Já chci klokana!

Lost? Hlouplost

Proč se po dvanácti dílech přestat dívat na seriál. Tohle možná nechcete číst, pokud máte v plánu Lost sledovat.

Lieder ohne Worte

Porozumění se mi dostává plnými hrstmi.

Podej čertu prst

Jsem nemocný. Zrovna když mám tolik práce! Ale co to plácám, já mám přece práce furt stejně.

Prodám knížku. Zn.: Nerad

Je těžké si to přiznat. Ani nákup tří nových knihoven nepomohl. A tak tedy: 1. Zákaz kupování nových knížek (výjimky povoleny: Holan, Seifert). 2. Co už jsme přečetli a nezdá se, že bychom to četli znova, toho se zbavit!

Berete si zde přítomnou za svou zákonitou manželku?

Se ví, kývl Vendelín a zakousl se do dalšího chleba s marmeládou.

Český telecom mlží, lže, podvádí a zaměstnává neschopné lidi

V jakési slabé chvilce jsem se rozhodl, že si objednám ADSL od Českého telecomu. Nastoupil jsem tím na cestu utrpení, nesmyslných telefonátů a vzájemně se popírajících tvrzení. Dobře mi tak. Ta cesta ještě není u konce.

Za korunu

Další věci na prodej – byt je malý, věcí hodně...

Ještě mi to nedocvaklo

To máte šaty, boty, líčení, účes, dort, oznámení, hudbu, svatební dary...

Nicnedělání

-Jaké máte špenátové pizzy? -Špenátovou máme jenom jednu, a to přímo špenátovou. -V tom případě bych si dal špenátovou. -Dobrá volba.

Televize za korunu

Konec života s televizí.

Pan Klacík jede výtahem

Tento příběh neměl být nikdy vyprávěn.

Jako antiesencialisté musíme odmítnout nutnost de re.

Gregor, Hájek, Kučera, Kůrka, Olmer, Pajas, Pudlák, Savický, Simon, Štěpánek, Vilím, Vopěnka. Všichni z katedry logiky. Všichni jako skála.

Příští film chci točit s Katkou Pavkovou

Čekal jsem na své osvědčené filmové hvězdy. Nepřišly. Tak tedy film, opět s novým ensemblem.

Čeho si nevšimnu

Seznam může být doplňován.

Zbavit se přebytečných cédéček

Postavit se k problému čelem.

Poslední zlý člověk na světě

- je Enimen. Protože mi nevrátil půjčenou knížku.

Proč objednávat vánoční dárky přes internet. A proč ne.

Pět příběhů za cenu jednoho. Jednoho jediného, který byl v pořádku.

Kde koupit světelný meč

Chcete světelný meč? Není váš požitek ze Star Wars dokonalý, pokud nepobíháte s mečem po bytě? A máte sto dolarů?

Zdeptaný umělec

Horší než být sám na premiéře.

Někdo tu byl a už není

Ještě v srpnu jsem se těšil, jak se vrátím do Prahy a budu chodit na přednášky k profesoru Červenkovi. Nepřišel jsem ani na jednu.

Geometrický problém vyřešen

Nemůžu spát. Převaluju se na posteli, nemám ponětí, že je už půl druhé, myslím převážně na tátu – k tomu dojdu později, jestli teď neusnu – a lup ho, najednou to mám. Řešení záhady staré jak lidstvo samo. Tedy deset, ne-li čtrnáct let.

Na moravské svatbě tři a půl

Když si Smillinu sestru bere Mechanikův brat. Tr, tr.

Poslední slovo

Co si člověk neudělá sám, to nemá.

Jihočeské matky Václavu Klausovi

Já bych poprosil Alenku, aby se podívala ještě jednou do diáře, mno, aby to odpočítala, jestli je to skutečně, skutečně potřetí, protože pokud ano, tak už to není nějaká nahodilá, nahodilá věc, to už je skutečně, skutečně cyklus.

Třikrát mejdan, protřepat, nechat odstát

Třeba něco vyplave.

Mých křečí se bojte, moji drazí

Myšlének, které nepodrazí.

Na cizím blogu

Kéž bys byla po ruce jako noční poluce!

Berušky (level L21)

Takový zlý, nepěkný, ošklivá hra!

Sáhněte si do svědomí

A jsou mezi námi i tací, a nebojme se to říci.

Na usmířenou

V předvečer svátku Nanebevzetí panny Marie, pojďme spolu, rukou společnou a nerozdílnou.

CzechTek: Zvesela

Lidová tvořivost. Máte taky něco? (aktualizováno)

Konec jedné legendy

Neplačte. Natočíme si nový, lepší!

Dvě děti zabila, tíhu tu šak neunésla

Co nám švabachem kronikář Jakub Valchoun zatajil?

Oprava pravopisných chyb

Rudý v obličeji, jak se stydím.

Harry Potter, Star Wars a Pán prstenů

Popkulturní fenomény, které se opakují.

Harry Potter a Princ dvojí krve

Tohle není knížka pro děti! Teda vlastně je...

Zachraňte Karla Černocha!

Strašlivé spiknutí odhaleno! Sex! Smrt! Šok! Láska! Tragédie!

Co by bylo, kdyby - čili Jak jsem se stal pošukem

Osudové okamžiky, chvíle kdy se "to" láme, na první pohled nepatrné, s odstupem času hrozivé. Víš ty vůbec, jak to mohlo dopadnout?

Upal si svého Husa

Jak jsou svátky, je všude mrtvo. Jenom sport nezastavíš.

Trable s bílým oblekem

Trable největší: Není slamáček!

Kotě hledá domov

Šestitýdenní opuštěné kotě v Praze.

Jak napsat esej

Aby to docvaklo.

Příprava na Epizodu III

Ať tě vidlička provází!

Kluci z naší školky

Opět na známou melodii...

Nejhezčí dárek Ivanu Hlinkovi!

Zpívejte na známou melodii.

Hip hip

Nikdo se k tomu nemá, tak to musím napsat sám.

Taková ostuda, páni hokejisti!

Zase jsme se do toho museli vložit, já a Lobo.

Hádanka na pátek

Máte chuť na fidorku?

Černá kronika

Chtěl jsem napsat veselý článek o tom, jak kdosi spadnul do výtahové šachty.

Boj proti militantním nekuřákům

Nekuřáky, kteří málo bojují, je třeba zneškodnit!

Jak měla Hanka zase jednou pravdu

Vzdejme úctu pravidelné čtenářce Chininu.

Z čeho nejsem nadšen (a naopak)

Jmenuj pět věcí, z nichž jsou tví přátelé nebo lidé z tvé společenské vrstvy nadšeni a ty ne.

Rybářův prsten byl zničen

Takový prsten může mít mnoho podob. V mém případě šlo o půlkilovou porci tiramisu.

Nový způsob konzumace alkoholu bolí

Myslíš, že to funguje? ptal se mě kamarád Josef po chvilce dumání nad výstřižkem z časopisu. Alkohol se prý dnes aplikuje rektálně.

Půlnoční

Zastavení v rozjímání. O dobrých věcech.

Kdo komu píše dopisy?

Otázka pro ty, kteří viděli Million Dollar Baby.

Studenti žurnalistiky jsou zlem tohoto světa

Ale nesmím o tom psát, dokud křepelák neodletí do Chille.

Václav

Já vím, že je mi podobný, ale fakt za to nemůžu...

Z moci mi úředně svěřené...

Prohlašuji vlastnění a šíření pornofilmů s jeptiškami za ilegální.

Zítra se stanu papežem

Už jsme se na tom s Lobem domluvili.

Hledám jméno pro penis

A kdo nějaké pěkné vymyslí, tomu bude pěkně poděkováno. Písemně!

Dítě

Koupil jsem bonbony a postavil se před školu. Včera se ze mě totiž stal hodný strýček.

Čekání na Václava

Hlavička mu už kouká...

Tajemství Sputniku

Pan Erben, klasik svého žánru, bydlel nad námi ve čtvrtém, hned vedle pana Urbana. Ta jména jsem si často pletl.

Povím vám dva příběhy

Jeden smutný, druhý veselý. Jeden žlutý, druhý zelený. Komu se nelení, tomu se ožení. Včetně dvou rozhovorů!

Video zabíjí rock'n'roll

Jak prostopášné...

Střídám ulice.

Tak pověst nelhala, jsou tam a čekají!

Nechci bouři, bouře bolí

Morální integrita se zase válí v bahně.

Nenávidím druhý břeh

Za všechno mohou PV a GK.

Dívka s iniciálami KK

Milá, hezká, na vdávání. Neplacená inserce.

Učitel a žák

Seděli na jednom kopci u řeky. Učitel se rozhlížel po krajině, žák ryl patou do trávy.

Prvních patnáct

Totiž:

Ze všeho nejhorší jsou trpaslíci. A podepisování se.

Nevědět, s kým člověk mluví, má jisté opilecké kouzlo. Opilecké, neb z něj možno vystřízlivět.

O svobodě výrokové logiky

Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého...

Koloušci: Kontakty!

Znovu vyzývám všechny, kteří tak dosud neučinili, ozvěte se...

a-k-t-u-a-l-i-t-y

Písmenko po písmenku naskakovaly na televizní obrazovce. Proč jsem se na to tehdy díval, netuším.

Na pohlaví nezáleží

Bereme všechny koloušky...

Jsem počítačově negramotný!

Že neumím ovládat novější mobily, na to už jsem si celkem zvykl (i když Siemens S65 mě vyvedl z míry ještě dneska), ale že už ani ten software...

Inserát

Agentura P~O Production hledá do svého spektáklu Koloušci útočí nadějné herce a hérečky do těchto rolí:

Amerika žije ve světě predikátové logiky prvního řádu

A proto Kerry nezvítězil...

Měsíc československo-sovětského přátelství

Návrat k tradicím.

Změnit banku?

Protože mě síří?

Mít v té chvíli brýle, zamlžila by se mi skla. Za co všechno si ČSOB je schopna účtovat poplatky, to už mi zůstává rozum stát.

Vybereš peníze – poplatek. Vložíš peníze – poplatek. Nehejbneš s nima – poplatek. A do toh se chlubí tou svou úrokovou mírou v promilích.

Milá banko, kdyby se mi občas opravdu nehodila platební karta (poplatek), poslal bych tě (poplatek) do věčných lovišť. Kolega M. by to tam s tebou snad nějak skoulel.

Z připravované básně

Jsou věci, které je potřeba šířit. Jedná se zejména o různá evangelia, urban legends a hlubokomyslné chujoviny.

Dopracoval jsem se k názoru – a byla to práce nelehká -, že by každý měl mít svou připravovanou báseň. Z hlediska mravní čistoty je to dokonce ještě důležitější, než mít svou poslední vůli.

Takhle se to dělá na Krivolaké prti. A já vyzývám všechny, kteří svůj život nechtějí jenom krájet, aby si připravili báseň.

Na Mikuláše se bude hodit.

Zase trochu té matematiky

Tentokrát to bude fakt jednoduché...

Když jsem po vás minule chtěl vědět, jak se Rusko odrazilo v naší kultuře, neodpověděl vůbec nikdo! A to jsem nabízel pohled z Neapole...

Dnešní úloha pro bystré hlavičky a echt mozečky je tak prostá, že ani nevím, jestli mohu udělit nějakou cenu. Uvidíme.

Tak tedy, doplňte: 96, 32, 14, ?

Psycho po půl roce

Po šesti měsících opět začal blogokolovat jungovský psychotest.

Za půl roku jsem se nezměnil. Introverze, intuice, myšlení, usuzování, v tom jsem silný. Chybí mi fílin', ale protože mi chybí, nevadí mi to.

Temné stránky mé osobnosti

Smyslové vjemy jsou u něj často velmi omezené a úzké, jeho názory takřka nevyvratitelné. Nerad si uvědomuje opozici, s níž se může otevřeně setkat, není ochoten si připustit, že jeho myšlenky mohou být nedokonalé. Má sklony ignorovat pocity a názory jiných, a to jak těch, kteří by jej mohli podpořit, tak i těch, kteří mají kritické výhrady. Vyniká v zobecňování, klasifikování, nacházení vhodných příměrů a příkladů, a dokáže demonstrovat cokoli, o čem chce své okolí přesvědčit. Nepokládá většinou za nutné sdělovat východiska, ze kterých jeho závěry a soudy vycházejí.

Jeho emocionální stavy nebývají v jeho chování patrné. Dokáže být chladný, rezervovaný, odtažitý a nepřístupný. Ve společnosti a mezilidském styku se může chovat povýšeně až nezdvořile, ignoruje drobné rituály, například stisk ruky, které jsou zavedené proto, aby se druzí cítili v pohodě. Nezájem ze strany okolí nebo kritika ho nevyvádí z rovnováhy, protože věci, které dělá, dělá proto, že je o nich vnitřně přesvědčen.

Na první místo staví myšlení, pomocí něhož se vztahuje k ostatním lidem a ke světu. Pokud se však jeho ego zvrtne do své temnější podoby, stává se z něj exhibicionista, se znaky narcisismu, zaujetím pro sebe samého, hrající si na vyvoleného a jedině povolaného.

Kritika jej zatvrzuje.

Tak co, ještě se se mnou chcete kamarádit? Nebo byste raději někoho jiného?

Světlé stránky mé osobnosti

Dokáže být pronikavým inovátorem, zejména na poli myšlenek a nápadů, dovede se úžasně soustředit. Nejvíce ho potěší, když vidí své představy uskutečněné v praxi, jako vítězství ducha nad hmotou. Jeho vůle dokáže přenášet hory, nemožné se od možného liší jen tím, že trvá déle. Nezná slovo nejde nebo nelze.

Jeho sebedůvěra pramení z bohatých vnitřních zdrojů introvertní intuice a inspirace. Soustředí se na možnosti, uvažuje a myslí ve formách čisté logiky a obvykle se velmi snadno rozhoduje. Mívá neobyčejný smysl pro to, věci dotahovat, a být schopen předvídat i dlouhodobé důsledky nynějších činů. Pokud je přesvědčen, že jsou správné a přínosné, dokáže je uvádět v život, a je-li třeba, i bez ohledu na oběti, čas a energii.

Objevuje se v zaměstnáních, kde se teoretické modely proměňují na skutečnost, je skvělý ve vědeckém výzkumu, v politice a také na vysokých manažerských pozicích. Jako kolega, partner i nadřízený si potrpí na harmonii a pořádek.

Pokud si někoho oblíbí, dokáže být velmi oddaný a pozorný, bývá velmi tolerantní a nešetří podporou.

No tak ještě přemýšlejte. Ale pozor, je nás takových málo, jen 1% populace. Je to potěšující, vědět, že v tuto chvíli běhá po světě 64 milionů na vlas stejných lidí jako jsem já.

Tady je ten test.

Jak je to s mapami

Slíbené se stává skutečností.

Nástroj se jmenuje TouchGraph GoogleBrowser. Zadáte adresu, zobrazí se vám mapa. Jak prosté.

Doporučuji v Advanced trochu zpřísnit kritéria, mapa se trochu pročistí. Když chcete vědět, jak je to dál, stačí dvojkliknout na nějaký vrchol grafu. Pozor, je to trochu návykové, několik hodin tím jistě strávíte.

Mapa je grafické znázornění googlovského related. Nejde tedy o to, že provázané stránky na sebe vzájemně odkazují, ale že na ně odkazují shodné stránky.

Relace nemusí být symetrická. Pokud je čára od A k B, znamená to, že hodně z těch stránek, které odkazují na A, odkazuje také na B. Ale kromě toho pochopitelně může existovat halda stránek, které odkazují na B, ale na A ne.

A pokud ztotožníme odkazování se čtením (což je tedy nechutné až hanba), tak můžeme začít mapu vykládat. Kdo čte Chinin, čte i Krysku. Kdo čte Deponyho, čte také Kombajna. Kombajna a Bennyho čtou stejní lidé. Takže kdo čte Deponyho, čte také Bennyho. A hele ji, dedukci.

Je to taková hra, však to znáte. Pijan whisky má oblíbenou barvu zelenou, majitel psa hraje na flétnu a vaším úkolem je zjistit, kdo nenosí spodní prádlo.

Anežčin návrat

Brněnská sekce

Před svou cestou do Brna jsem si pochopitelně musel udělat obrázek, kdo s kým a jak. Člověk nikdy neví, koho tam potká, že.

Jak je vidět, brněnská mafie má dlouhé prsty. Při podrobnější analýze jasně vidíme, že vztahy--

STOP!

Milí čtenáři, nyní již máte dostatek informací, abyste si dali pět a pět dohromady. A pokud vám vyšlo deset, máte to správně.

V pondělním Chininu vyjde podrobné vysvětlení, co zveřejněné mapy znamenají, a to včetně návodu, jak si takovou mapu můžete sami sestrojit. Nezapomeňte si proto zajistit pondělní vydání tohoto pochybného plátku! Chinin – symbol v časech hořkosti!

Sir Paul McCartney řekl: I used to be bad, but I don't have to be bad no more.

Charles Bacon k tomu dodává: Taky už by se mohl naučit pořádně anglicky, brouček.

Nejoblíbenější knihou je Pán prstenů

Harry Potter to není, mladý pane! Anketa Moje kniha byla totiž podvodně zneužita!

O anketě Moje kniha jsem se tu už jednou nechvalně zmínil, ovšem unikla mi jedna podstatná pikantérie.

V Pravidlech hlasování se totiž praví: "Výběr nejoblíbenější knihy není omezen žádným literárním žánrem a každý může hlasovat pro jakýkoliv vydaný titul beletrie, poezie či odborné literatury."

No jo, jenomže "Harry Potter", 6979 hlasů, není vydaným titulem. Existuje několik knížek o mladém Potterovi, ale každá se jmenuje jinak. Takže to máme 6979 neplatných hlasů. Organizátoři ankety jsou zřejmě padlí na hlavu, že si toho za ty měsíce nevšimli.

Pak tam máme "Pána prstenů". Tady bychom také mohli pochybovat, ale to, co obvykle vychází ve třech knihách, skutečně vyšlo i jako jeden celek pod souhrným názvem Pán prstenů. Tak akceptujme lotra ja vítěze.

Protože pokud bychom to neudělali, třetí na řadě by byla Bible. A to by byla teprve legrace...

Abych nezapomněl, organizátory už jsem kontaktoval s žádostí o nápravu. Jistě budou rádi, když učiníte totéž.

Mapa bloguje.cz

Mapa není všechno a všechno není na mapě...

Ty vaše k zbláznění úvahy o tom, co kde na mapě chybí, jsou, inu k zbláznění. Kvůli přehlednosti jsou zobrazeny pouze ty nejdůležitější, nejtučnější vazby. Ostatní prostě nemají nárok.

Obrázek, který přináším dnes, kromě toho, že je jen výřezem, je stále ještě značně nekompletní. Opravdu.

Charles Bacon řekl: Mittler zwischen Hirn und Händen muss das Herz sein!

A já si jdu koupit nějaké ty boty.

Deset nejlepších knížek

Po zhnusení výsledky ankety Moje kniha – Hledáme neoblíbenější knihu obyvatel ČR, jsem tu já se svým daleko lepším žebříčkem.

Rozhodl jsem se sestavit vlastní žebříček těch "nej" knih. Ne že bych snad neměl co na práci, ba naopak – právě proto, že toho mám na práci spoustu a samé nepříjemné úkoly, které je nutné za každou cenu oddalovat, pustil jsem se do vytváření tohoto žebříčku.

Na první pohled je to počin docela bláhový, ale jisté odůvodnění přeci jen má. Moc by mě totiž zajímalo, jestli se tento Top10, který jsem vytvořil večer 5. října 2004, bude nějak lišit od žebříčku, který (snad) sestavím v roce 2014. Že se lišit bude, v to doufám, jinak bych deset let četl nadarmo, ale jak se bude lišit?

Překvapilo mě, jak jednoduché bylo těch deset nejlepších knížek vybrat. Stanovil jsem si totiž přísná pravidla, která každá kniha nárokující si některou z prvních deseti pozic musela splňovat. Tímto velmi hustým sítem prošlo nakonec třináct titulů, ze kterých jsem pak bez uzardění smazal dva a s trochou lítosti i třetí přebývající.

Měl jsem tedy deset nejlepších knížek, leč vzájemně ještě neuspořádaných. Ani tady ale nenastal zádrhel, snad kromě jednoho případu. Ale šlo pouze o spor mezi objektivitou a subjektivitou, kdy mi rozum napovídal uspořádat knihy jinak. Objektivita tedy byla vzápětí vypráskána ze dveří, tento žebříček jest záležitostí čistě subjektivní.

Zvolená kritéria byla, jak už jsem zmínil, velmi přísná, a mnoho knih, ke kterým mám určitou specifickou vazbu (říkejme, ve značně nepřesné zkratce, že je mám rád) tato kritéria nesplnila. Mé přejícné já je oplakalo, mé přísné já švihalo bičem.

Hledal jsem knihy, ke kterým mám úctu. Které mě ovlivnily, změnily můj náhled na svět. Knihy, o kterých jsem přemýšlel, ke kterým jsem se vracel.

Kromě kuchařek, ke kterým se vracím opravdu často, nemluvě o jejich vlivu na mé stravovací návyky, jsem byl ochoten akceptovat snad téměř vše. I odbornou literaturu, i poezii, i divadelní hry.

Do první desítky se nedostali Tři mušketýři ani Hrabě Monte Christo. Přestože je mám rád, ještě dnes je jsem ochoten znovu a znovu číst, přestože ve mně vybudovali jakési těžko zachytitelné morální povědomí, nakonec se mi to zdálo málo. Knihy šly přes palubu, promiňte, Alexandře, můj Jaroslave Foglare.

Do první desítky se nedostala kniha, na kterou by mnozí, kdo mě znají, sázeli. Hugovi Bídníci, přes veškerou svou humanitu, neustáli zkoušku opakovaného čtení. Ostatně, já už stejně na humanitu nevěřím. Mimochodem, pokud se potřebujete nějakých Bídníků, nejlépe v cizím jazyce, zbavit, dejte mi vědět, sbírám! Česká vydání pouze zachovalá, ilustrovaná či nějak kuriózní.

Častokrát zmiňovaný Saturnin – v první desítce není. Je to pouze vtipné a po pátém prolistování už ani to ne. Ostatně, žádná vyloženě humoristická knížka neuspěla. Jsem zřejmě povahy melancholické.

Chybí tam Orwell, Wilde, Stendal. Napsali knížky, ke kterým se bojím vracet, protože z nich mám v hlavě hutný, přesný dojem, který by mohl být narušen. Přesností nemyslím správnost, ten dojem je špatný v tom smyslu, že ona knížka je o něčem jiném, akcentuje něco jiného, vypráví jiný příběh. Ale já cítím, že ten svůj dojem potřebuju. Takže – opět – promiňte: 1984, Obraz Doriana Graye, Lucien Leuwen.

Chybí tam knížky, před kterými se klaním, ale zatím je znám příliš krátce, než abych byl schopen je zařadit do kontextu. Nebo jsem je četl jen jednou a už jsem si nenašel čas se k nim vrátit. Něžná je noc, Pěna dní, Markéta Lazarová, Želary, Zbraně pro Erató, Pátý syn.

Chybí tam knížky, na které jsem si ve své prachsprosté zapomnětlivosti nevzpomněl, a až na ně narazím, budu se chytat za hlavu.

A konečně tam chybí knížky, kteér jsem ještě nečetl. V aktuálním pořadníku je jich asi třicet. trpělivě čekají na svou šanci.

Jak vidno, jsou tu přinejmenším tři důvody, proč by ten žebříček mohl za deset let vypadat jinak. Čtvrtým důvodem by mohlo být, že čtyři knížky z těch deseti jsem četl v posledním roce.

Dvě ze třinácti, ty, které byly vyřazeny, byly Borovičkovy Procesy, které vzrušily svět a Kouroumův Alláh není povinen. Odnesly to zejména kvůli tomu, že oceňuji vlastně pouze fakta, která jsem se dozvěděl, nikoli literární dílo. Jedenáctkou byla Lambertova Dlouhá bílá noc. Tady se nedá říct víc, než že měla prostě smůlu, asi tak velkou, jako měla o chvíli dřív štěstí, že porazila jiné dvě válečné knížky: Veterány a Johnny si vzal pušku.

O čem přesně ten žebříček vypovídá, nevím. Ale o něčem ano. Pět knížek je českých. O šesti jsem se učil ve škole. Dvě knížky od jednoho autora. Odborná knížka na prvním místě (kniha na pustý ostrov!). Werther obklíčen poezií. Nevím, možná bych měl jít na psychoanalýzu.

10 nejlepších knížek

 1. B. Balcar, P. Štěpánek: Teorie množin
 2. V. Nabokov: Lolita
 3. K. Šiktanc: Český orloj
 4. J. W. Goethe: Utrpení mladého Werthera
 5. V. Holan: Bolest
 6. J. W. Goethe: Faust
 7. M. Kundera: Nesmrtelnost
 8. L. Fuks: Myši Natálie Mooshabrové
 9. A. Lustig: Dita Saxová
10. J. D. Salinger: Kdo chytá v žitě

No a vy? Můžete mě utopit v důkazech toho, že lineární uspořádání prostě nelze sestrojit, že je potřeba vzít v potaz tolik různých, navzájem nesrovnatelných faktorů... Fajn, nic proti. Ale taky se můžete pokusit poctivě sestavit svůj žebříček. A možná se o sobě i něco dozvědět.

Ne že by snad bylo důležité, co v žebříčku je. Spíš jde o to, co v něm není a proč.

 

Skvoš? S kvošem nic nemám a mít nechci!

A přesto – sport, toť cíl mnohých. Však jen málo vyvolených má tenisky s bílou podrážkou...

A protože jsou mi míčové hry cizí, zvolil jsem gymnastiku. Dnes večer poprvé vstoupím na posvátnou půdu tělocvičny a uchopím do ruky taktovku, na jejímž konci je stuha. Á dva tři, á dva tři!

Skvoš je sportem proletariátu, bobos se věnují gymnastice!

Uvidím, jestli to budu spolu s dřepíky stíhat. Eva Pavelková (viz foto) je můj vzor! Nebo Nikola Šmídová?

Mapa podruhé

Kromě toho, že jsem upravil předchozí mapu, tak aby si ji mohli stáhnout i naši méně inteligentní spoluobčani, přicházím s další mapou a přihazuji výklad. To vše, jako obvykle, zcela zdarma.

Pokud zesílíme všemožné podmínky, které nemá cenu laické veřejnosti sdělovat, neb by je, podobně jako lékařskou dokumentaci, nemohla plně pochopit, získáme mapku menší a tu je již možné studovat.

Co nás zaujme na první pohled, jsou sobci, kteří nic nedávají, pouze berou a hamouní. To jsou šipky, které se směrem k hamounovi zužují. Lobo, Enimen, MekBílová. Jak typický obrázek dnešní postmoderní společnosti.

Já jsem duševně spřízněn s Kryskou a Peťulkou ("Líbám, ženy, vás tak rád..."), zatímco na mě visí Gotcha (proč??).

Jediný vzájemný prospěch ze sebe mají Gotcha a Ta Neznámá. Tady mi asi něco uniklo i mezi řádky.

Ale abych nebyl nespravedlivý. Síť pochopitelně dále pokračuje, sobci nejsou tak sobí hnusci, jak se na první pohled zdá. Proč třeba není žádná vazba mezi Lobem a Enimenem? Znamená to snad, že spolu nemluví? Nikoli, vážení. Pouze spolu nemluví o mně!

Pokud bychom třeba expandovali uzel MekBílová (ach, ten řízný vojácký jazyk), nalezneme jisté kontakty s Tou Neznámou i Peťulkou (drží pohromadě, mršky).

A expandujeme-li Enimena s Lobem, to není vazba, to je tlusté lano!

V mém talíři zemřela moucha

A bylo to její vlastní rozhodnutí.

Dnešní den je jeden z těch opravdu blbých. Kam se podívám, tam mě něco... jak se to slušně říká? Nasere.

Rozhovor s Hučínem. A vůbec celej grossinec. Vojtěch Bednář, který má raději noviny v ruce než na Internetu, protože je může půjčovat. František Fuka, který musí jet až do Japonska, aby objevil v hotelu Internet přes televizi, když totéž nabízejí i v sousedním Německu.

A pak doma sáhnu do modrého plastikového košíku, ve kterém ukládám různé sladkosti, a vněm leží mrtvá moucha. Zemřela tam dobrovolně, košík nemá víko. Byla celá seschlá, chudinka, nožičky už měla ulomené a vánek si s nimi pohrával...

No dobře, košík není talíř. Ale licenci snad ještě ctíme.

No a konečně se podívejte na tuto mapku. Velice snadno z ní poznáte kdo s kým a proti komu. Ale za kolik, to už se nedozvíte. Holt Čechy.

Měsíc černošských článek

Pražská obec bloggerská vyhlašuje říjen měsícem černošškých článek.

Žena je negrem tohoto světa, pravil kdysi známý levičák J. L. (40). MČČ bude měsícem oslavujícím ženy, černošky obzvláště. Během října se také mění rod slova článek na ženský.

Nejlepší články bydou vyhodnoceny a jejich autorky získají, kromě již tradičního Uznání pražské obce bloggerské, i věcnou cenu.

S hlavou v zadku

Je to zvláštní, to nutkání psát o stejných osobách!

O muži s koženou brašnou! O muži s čepičkou!

Napsal totiž text písně, kde jakási žena tančí s hlavou v zadku. Furt mi to bylo divný a teď už znám pravdu!

Kéž by mě přitiskla na bujná prsa
ta, která s hlavou vzad tu nejlíp trsá.

Kvalitní recept s vejci

Co potřebujeme: Tak především vejce. Jinak by naše večeře byla opravdu chudá.

Naučím vás, jak dělat nejlepší míchaná smažená vajíčka (jak se to vlastně správně jmenuje?) na světě.

Nebudu vám kecat do toho, jestli je smažíte na oleji či na másle, jestli přidáváte cibulku, jestli solíte – to je úplně jedno.

Důležité je, že na pánev nehodíte celá vejce, ale pouze bílky. Ty řádně usmažíte a ještě řádněji zamícháte, a až poté na ně nalejete žloutky a necháte je jenom prohřát, musí zůstat tekuté!

Toť vše, je to geniální, jednoduché a lahodné. K vajíčkům servírujeme čerstvý chléb, vlašské ořechy a gin&tonic, a při jídle si pobrukujeme známou píseň.

Tluče bubeníček,
tluče na buben.
A svolává hochy,
hoši, pojďte ven.
Zahrajem si na vojáky,
máme flinty a bodáky.
Hola, hola, hej,
nikdo nemeškej!

Marmeláda: EU - já 1:0 (po poločase)

Přesně půl roku trvalo evropskému direktorátu pro překlad, než vyřešil kauzu marmeláda. A podařilo se mu to vskutku brilantně.

Marmeláda útočí
A ještě jednou k evropské marmeládě
MF Marmeláda
Marmeláda útočí: Impérium vrací úder

Pochopitelně jsem musel opět urgovat. Čekal jsem, že se autor oné marmeládové směrnice ztratil nebo má výpadky paměti... kde by se vzalo!

Odpověď byla velmi stručná: Vážený pane, obávám se, že už na DGT-IGA nepracuji. S pozdravem...

To je chytré! Byla převelena jinam, rozpracované kauzy si vzala omylem s sebou, něco se ztratilo při stěhování, však to znáte...

Ale trochu mě to mátlo: Proč byla převelena tak výkonná dáma, která dokázala šest měsíců mlžit a vzdorovat mému dotazu? A pak jsem pochopil – ona byla přesunuta na helpdesk! To je skutečně až baldrickovsky vychytralé...

Ale mé obavy ze ztráty marmeládové složky se nenaplnily. Nový tým pracuje pilně a po krátkém čase mi přišla konečná odpověď:

Vážený pane,

děkujeme za Vaši zprávu a omlouváme se, že jsme Vás nekontaktovali dříve. Po důkladném prozkoumání celé záležitosti jsme došli k názoru, že jde spíše o otázku definic názvů produktů než o jazykový problém. Proto Vám doporučujeme obrátit se na Ředitelství EU pro zemědělství. Je též nutné mít na paměti, že sejedná o direktivu Evropské komise, a je to tedy EK, kdo má v užité terminologii poslední slovo.

S pozdravem...

Já vůl! Urguji špatně přeložené slovo u překladatelů! To mě mohlo napadnout hned, že mám jít k zemědělcům.

No dobře, milánkové, já se jen tak nevzdám. Velevážený pan europoslanec Zahradil se sice nenamáhal s odpovědí, takže jsem v tom pořád sám, ale teď zahájím emailový útok na dvou frontách: u zemědělců a na Komisi.

Lux mi pomáhej! Do roka a do dne! S ovocnou směsí zúčtujeme!

Jihočeské matky: Vždy připraveny!

Po loňském globálním úspěchu s lokálními nedostatky organizace neusnula na vavřínech! Děti už dostaly co proto, letos se matky obrací na sportovce!

Pamatujete?

Jihočeské matky dětem + flashmob!
Jihočeské matky! Chceme víc časopisů!
Občanská společnost se rozbila!
Jihočeské matky dětem: Kdy, kde, jak
Jihočeské matky dětem: Další upřesnění
Píšou nám z Dona Giovanniho
Jihočeské matky: Do akce!
Jihočeské matky dětem: Referáty

Jihočeské matky sportovcům, toť téma letošních předvánoc. Matky uspořádají v Praze všedřepíkářský slet!

Neleň a přidej se i ty!

Korupce? Ve fotbale? No neblázněte!

To mi tedy nejde do hlavy. To, že rozhodčí dostane peníze za to, aby pískal stranně (opak nestranně), je korupce? A proč?

Asi mi tu něco uniká. Něco, co by mi mohl některý z mých bystřejších čtenářů dovysvětlit.

Korupce přece má své místo v oblasti státo-veřejné, ne? Úplatek může dostat ministr, úředník na stavebním úřadě, dopravní policista a jiné nekalé existence. Ale rozhodčí? Kdo to je?

Copak je fotbal nějakou věcí obecného zájmu? Já myslel, že je to komerční, soukromá aktivita. Nebo jsou rozhodčí a fotbalové kluby státní? Je korupcí, když přeplatím zasloužilého zpěváka, aby přijel zpívat do města Y místo původního města X?

Ne že by to snad celé bylo kalé, třicetníky se jistě na daňových přiznáních neobjevily, ale co je komu do toho, kdo chodí do bordelu za čí peníze?

Dokud nejsou otrenkovaní chlapci s píšťalkou veřejnými činiteli, nedělal bych z toho takový humbuk. Pravidla sportu se holt vyvíjejí.

Jaká jemná konverzace!

Setmělo se. Mraky. Dětská ruka bloudí po skle. Černo. Titulky. Smyčcový kvartet. Haló, my chceme zvuk! A tak se film zastavil.

Po deseti minutách byla technická závada opravena a jelo se znovu. Mraky, dětská ruka. Kolya.

Sestříhaný Kolja s anglickými titulky.
- Naše je červená.
- Prosím tě, vždyť je celá červená. Naše je krásná.
- Naše je červená.

A tak různě. Zubaté se, milej zlatej, smálo taky jen těch pár Čechů v sále. A jeden z nich je trochu hlučnější. Ha ha ha hýk hýk, dusí se smíchy hned ze začátku. Ty vole, to je kost! komentuje violoncellistku, a když jí Louka sundá kalhotky, plácne se do stehen: No já snad začnu hrát na cello!

Ach, ta jemná konverzace... Abyste pochopili, to ty titulky: What a fine conversation it is with you! V původním znění: Doprdele, s tebou je taky domluva!

Charles Bacon řekl: Nastal čas sbalit si čemodan.

Řekněte mi, má to smysl?

Takhle si kabonit mysl?

Nemá! A tak asi nechám Miluši Dohnalovou plavat. Takový pěkně štvavý článek to mohl být, ale smysl to asi opravdu nemá.

Místo toho budu pomáhat lidem. A lidé budou pomáhat mně. A na světě bude krásně a místa dost. I pro tu Dohnalovou.

Stává se mi, že potratím knihu. V hlavní knihovně nalézti ji nemohu, ve vedlejší také ne, v příruční není, v přípostelní také ne, do té extra se též nezatoulala. Pokud jsem ji nikomu nepůjčil, kde tedy je?

Takové problémy jsem řešil dnes a denně. Můj systém třídění beletrie byl totiž nedostatečný, protože příliš sofistikovaný! Hierarchické třídění geografické, časové a žánrové se totiž často zvrhlo v dagy, a serializace takové struktury vedla k mnohým kompromisům. Zvlášť když ještě máte nutkání třídit knihy podle nakladatelství.

A proč to prostě neseřadíš podle abecedy, navrhl pussy spacer, a já se mu, jak je mým zvykem, nejprve vysmál a pak to zkusil.

Samozřejmě mě trápí, že jsem tak postavil  k sobě jisté autory, kteří by u sebe být neměli. Ale abecední pořádek je jednoznačný a když v knihovně zeje díra, je jasné, která kniha tam chybí.

Charles Bacon řekl: Knihovna je dobrá služka, ale zlá paní.

Na obzoru plachta bila

More se ceri a tmavne. Slunce zapada. Drobne vlnky, s bilou penou na hrbetech, narazeji do skalnateho pobrezi. A na obzoru plachta bila...

Zacalo to kdysi nejakou tou povinnou cetbou. Snad to byla Puskinova Kapitanska dcerka. A uz mi ta laska k ruske literature zustala.

Kdyz Rusaci tahli domu, neco mi v tom nesedelo. Bude ted Cechov zakazany? Bude se mi nekdo smat, ze ctu Tolsteho? Tak zle to s nasim pristupem k zemi, kde zitra znamena nikdy, nastesti neskoncilo.

Literatura je siroky, az fascinujici pojem. Schova se pod nej i hudba. I ta ze Sovetskeho svazu. A mymi hudebnimi oblibenci jsou zase od nasich byvalych listopadovych pratel. Stravinsky, Sostakovic, Prokofjev.

A tak si tady v Italii ctu Vladimira Nabokova, abych se s nim pak dvojjedine vratil do Svycarska, a premyslim pri tom o blbostech. Jako ze treba nemam moc prehled o ruskych spisovatelich 20. stoleti a ze bych to mel napravit, jak jsou ta ruska jmena pekna a jaka je to skoda, ze jsem se uz odnaucil rusky.

A ze mi ta ruska manie presahuje i do ceske kultury, pres Haska, Janacka a Fillu. A kdo jako prvni uhodne, o cem mluvim, tomu neco poslu. Treba pohled. A mozna i rusky.

Dřepíci pokračují

Nové ikonky!

Pokud pravidelně cvičíte v našem náročném programu, určitě už máte nárok na nové ikonky dřepíků.

Stručně připomínám, že ikonku n dřepíků si na svůj web můžete umístit, pokud jste zvládli dělat n dřepíků jeden měsíc třikrát týdně.

Zátěž se pak zvyšuje o jeden dřepík. Nesnažte se zvyšovat zátěž dříve než po měsíci! Odnesly by to vaše klouby...

Já už mám splněné tři dřepíky (už tedy dělám čtyři dřepíky). A kolik jich máte vy?

Baby it ain't over 'til it's over

Je po bitvě a kosové si štěstím pletou noty – jenže válka pokračuje.

Po stopadesátéosmé si s úlevou oddychnu, že bitva skončila a vše je zažehnáno, že už jsou přede mnou jen samá sociální pozitiva a jistoty, a najednou se zase chytám za hlavu, protože zjistím, že jsem byl do té mašinérie opět vtažen, a že tedy budu po stopadesátédeváté otráven.

Někdy už se v těch tanečcích, které kolem mě probíhají, ani nestačím orientovat. Ty úkroky a úskoky stranou, výpady zezadu, předstíraný nezájem, přehnaný zájem, jedovaté řeči mimochodem, povzdychnutí, která mi "jako" nejsou určena... Nebaví mě to, zoufale mě to nebaví!

Ale cestu ven neznám. Nebo možná znám, ale nepřijde mi správné tudy jít. A tak je pořád každý můj krok dopředu automaticky považován za sprostý útok a každý krok dozadu za zbabělý útěk, který je známkou toho, že jistě mohu ustoupit ještě mnohem dál.

Pokoj lidem dobré vůle...

Pozitivní článek

Dnes jsem byl zase osočen, že umím jen kritizovat. Je mi z toho smutno.

Na Chininu už jsou čtyři stovky příspěvků, tenhle začíná pátou stovku. A všude samá kritika. Kde je nadšení, kam zmizela radost ze života?

Místo abych si vzal ponaučení z Vladimíra Špidla, který před několika lety ještě po stalinsku sekyrou točil nad hlavou, a dnes už zdraví novináře sokolským Nazdar!, potácím se tu v jakési agónii rádobyironie a nabízím falešné letenky za korunu. To je život?

A proto měníme kurz! Tento článek bude veskrze pozitivní. Plný životadárné energie, plný slunce a radosti.

Lidé, mám vás rád – bděte!

Kompletní program cvičení pro začátečníky

Chinin představuje naprosto unikátní bobo-cvičební program. Cvičte s námi!

Co děláte celé dny? Vysedáváte u počítače, vaše tělo krní, svaly ochabují. Váš zdravotní stav se pomalu horší, křiví se vám páteř, už teď se vám ráno špatně vstává. Jaké to bude za deset, za dvacet let?

Pokud se nechcete stát troskou, zkuste své tělo trochu potrápit, dodat mu trochu vzpruhy! Zapojte se do tohoto programu: Nebude vás to stát příliš času a přitom se první výsledky dostaví velice záhy. Ba co víc, začne vás to bavit! Nevěříte? Myslíte si, že to nezvládnete? Nebojte se – pokud jsem to dokázal já, dokáže to vy také. Přijměte tento veřejný závazek. Vaši spolubojovníci v tomto trochu hořkém cvičebním programu vás podpoří.

Již nějakou dobu jsem uvažoval o tom, že bych měl začít cvičit. Ale nemohl jsem se odhodlat. Znáte to, začnu zítra, pozítří.. pokud vám chybí metodika a motivace, nikdy se svým tělem nic neuděláte.

Program Chininu vám dodá metodiku i motivaci. Je to program veřejný, vaše úspěchy budou objektivně měřitelné, budete mít porovnání s ostatními.

Předcvičební příprava

Příprava je velice důležitá. Ze všeho nejdřív si doma najděte na cvičení vhodný prostor. Nejlépe samostatnou místnost, kde vás nebude nikdo rušit, ale postačí i malé místečko v ložnici nebo obýváku. Důležité je, že to od této doby bude vaše cvičební místo. Jak vidíte, nejsme nároční. Není třeba chodit do posilovny či na stadion. Pro začátečníky je nejlepší jejich vlastní domov. Nemusí nikam docházet a nejsou stresováni cizím prostředím.

Následující tři odstavce jsou určeny pouze pro bobos. Pokud nejste bobo, nemusíte se jimi řídit, ale stejně si je přečtěte, ať víte, zač je toho loket.

Kupte si speciální cvičební podložku. Vypadá jako silnější karimatka, je přiměřeně tvrdá a bude perfektně odvádět váš pot. Kupte si cvičební úbor. Kvalitní značkové savé tílko a elegantní leginy s proužkem by mohly být to pravé. Nebojte se do oblečení pořádně investovat, na svém zdraví nesmíte šetřit.

Velmi důležité jsou boty. Musí vám dokonale padnout, nesmíte cítit žádnou známku nepohodlí. Opět – nešetřete! Bota musí být lehká a přitom pevná, abyste si nepřivodili žádné zranění.

Pořiďte si také zrcadlo, abyste se mohli při cvičení pozorovat. Už během prvního týdne cvičení pocítíte a uvidíte zlepšení své kondičky, nemluvě o zbytnění svého ega.

Obecné metodické zásady

Začátečníkům se často stává, že se zbytečně přetěžují. Následující zásady jsou naprosto klíčové a je nutné je dodržovat. Jinak nedosáhnete očekávaných výsledků, a dokonce si můžete své zdraví trvale poškodit.

Cvičte pomalu a důkladně, tahem a tlakem, nikoli švihem. Cílem není mít cvičení co nejrychleji za sebou, ale skutečně precizně provádět jednotlivé cviky.

Mezi jednotlivými cvičeními musí být pauza minimálně 48 hodin. V této pauze se vaše svaly regenerují a rostou. Budete-li cvičit každý den, budete brzy vyčerpaní a nárůstu svalové hmoty se nedočkáte.

Nezvyšujte příliš zátěž. Zvýšení zátěže musí přijít teprve tehdy, pokud současnou zátěž naprosto bezproblémově zvládáte. Uvědomte si, že svalové úpony reagují pomaleji než svaly.  Při příliš radikálním zvyšování zátěže to svalové úpony nemusejí vydržet a můžete se tak dostat do velkých zdravotních potížích.

Jak je program sestaven

Při tvorbě cvičebního programu jsem měl na mysli, že je určen výhradně začátečníkům, kteří potřebují jednoduché, ale přesto praktické cviky. Začíná se tzv. základní zátěží, kterou by měl i začátečník bez problémů zvládnout. Pravděpodobně se vám bude zdát, že byste mohli začít i od vyšší zátěže, ale pozor, pokud nejste zvyklí na pravidelné cvičení. Jednorázová vyšší zátěž se může stát problematickou, pokud se začne provádět pravidelně.

Pravidlem je cvičit třikrát týdně. Já osobně cvičím vždy v pondělí, ve středu a v pátek, a to hned ráno. Vy si stanovte časy, které vám nejlépe vyhovují. Je ale třeba tyto časy dodržovat! Výsledky jsou neuvěřitelné. Začal jsem cvičit v pondělí, v úterý večer jsem usínal s tím, že se těším na středeční cvičení, a dnes ráno už jsem cítil, jak se mé svaly začínají probouzet, jen co jsem si oblékl své tílko. Toto cvičení vás bude bavit!

Program můžete začít kdykoli – ale začněte co nejdřív, hned teď! Program je vypracován tak, že se základní zátěž zvyšuje vždy o stejnou zátěžovou jednotku každý měsíc. To je dostatečný čas k tomu, abyste si na novou zátěž zvykli vy, vaše svaly i svalové úpony. Není důvod spěchat!

Pokud se zapojíte do tohoto programu, umístěte si na svůj web naši ikonku. Pokud vydržíte měsíc, můžete ikonku změnit – přidat jednu zátěžovou jednotku. Program končí před Vánoci, vaše nové tělo pro vás bude tím nejlepším dárkem. Tou dobou už budete na více než trojnásobku základní zátěže!

Pokud se přidáte později, nevadí. Každý, kdo se před Vánoci dostane minimálně na dvouapůlnásobek základní zátěže, dostane certifikát o úspěšném absolvování tohoto programu. Nikdo vás nekontroluje, je jen na vás, zda budete dodržovat pravidla hry. Proč šidit sami sebe? Řádně na sobě pracujte a před Vánoci z vás bude lepší člověk.

Podrobnosti

Tento unikátní cvičební program se jmenuje Dřepíci. Jediným cvikem tohoto programu je dřep. Krásný pomalý dřep v předpažení. Základní zátěží jsou dva dřepy. Začněte cvičit a dejte si na svůj web naši ikonku 1 dřepík. Pokud vydržíte celý měsíc (třikrát týdně), zvyšte svou zátěž o jeden dřep a zažádejte si o novou ikonku, 2 dřepíky. Každý měsíc jeden dřep navíc, každý měsíc nová ikonka.

Začněte dnes a získejte maximum! Před Vánoci si na svůj web můžete umístit ikonku až sedmi dřepíků. Ale pokud se vám to nepodaří, nezoufejte. Každý, kdo získá alespoň pět dřepíků, obdrží oficiální dřepí certifikát podepsaný Velkým Dřepíkem.

Pokud se ukáže, že jsou pro vás Dřepíci zajímaví, pokusím se pro celý projekt získat záštitu ministryně školství, mládeže a tělovýchovy.

Přidejte se k nám, staňte se členem programu Dřepíci! I vy můžete udělat něco pro své tělo, i vy můžete být dřepíkem!

A patří-li někomu, tož patří noci

Neboť i Chinin je nebe se všemi hvězdami.

Páteční melankólie nabývá obludných rozměrů. Statisíce lidí umírají na súdánské poušti, aniž by kdy četly Chinin. Je na světě nějaká spravedlnost?

A přitom každý z nás může pomoci, každý může "adoptovat" malé Afričátko a jednou měsíčně mu vytisknout a poslat kompilaci těch nejzávažnějších hořkých sdělení. Leč málokdo k tomu najde odvahu. Jako by nám chyběla síla. A jak nás učí Hvězdné války, když nemáš Sílu, použij aspoň Vidličku.

Proto jsem se rozhodl, že začnu cvičit. Získám sílu a duo HL&TN se mi přestane posmívat. A když se to nepovede, získám aspoň vidličku. Ta také není k zahození, stane se základem mé výbavy. Protože dnes i mladí muži musí přinést něco do manželství, a já se budu ženit co nevidět.*

Jiné události přidávají mé m-kólii poněkud brunátnější karakter. Třeba utajení smlouvy o Grippenech navěky, navěky.** Za to by se mělo střílet. A to mám prosím k militantním řešením daleko. No aspoň rozbít jim hubu by to chtělo.

Anebo víte co, když už jsou ty EP volby, udělejte mi radost. Nevolte špidlíky a já po vás nebudu vyžadovat tu adopci, jo?

___________________
* Protože mezi věrné čtenáře Chininu patří i mí rodičové, kteří takto získávají v podstatě jediné (i když trochu zkreslené) informace o mém pobytu mimo vlast, chtěl jsem je tímto jen trochu pošťouchnout.
** Bystří čtenáři opět zaznamenali citaci z Jiřího Wolkera.

Houslový koncert

To tu snad ještě nebylo: Cizí historka! Přestože nikoho ze jmenovaných lidí osobně neznám, údajně existují...

Zdeněk byl houslovým virtuosem. Géniem. Tak to chápal Zdeňkův otec, když mu Zdeňkův učitel houslí potvrdil, že je Zdeněk tak dobrý, že nepotřebuje cvičit doma. Kam se hrabe na našeho strýce Rudolfa, který cvičil několik hodin denně a dnes fidlá druhé housle ve filharmonii.

Učitel houslí byl totiž chápavý člověk. Peníze, které Zdeněk dostával od svého otce na hodiny houslí, si s učitelem již několik let dělili na půl.

Zdeňkův otec jednou v hudebninách furiantsky koupil jeden Paganiniho houslový koncert (Dejte mi to nejtěžší, co máte!). Do synka génia je třeba investovat.

I stalo se, že jednou přijel na návštěvu strýc Rudolf. Zdeňkův otec se nadmul pýchou. Teď nastala ta správná chvíle se pochlubit. Tu máš, hrej! vrazil Zdeňkovi do ruky noty. Paganini, utrousil jen tak mimochodem ke strýci Rudolfovi.

Zdeněk se chopil houslí, ze kterých už téměř vyrostl. Neznalý not, spustil divokou jízdu smyčcem po strunách. Zdeňkův otec, hudebního sluchu nemaje, kýval zasněně hlavou mimo rytmus.

Dost! vykřikl po chvíli strýc Rudolf a obrátil se na Zdeňkova otce. Ty nemáš rozum? Nejtěžší houslový koncert na světě! Chceš to nebohé dítě strhnout?!

Krásně si hrál, Zdeňku, ale už to stačí, zbytečně se neunavuj. Běž si hrát, pokračoval. I strýc Rudolf byl totiž chápavý člověk.

Jak je to se vztahem Loba a Té Neznámé

Po delší době přichází další pokračování oblíbeného pořadu Nad dopisy diváků. A Jindra Vostrá bude dneska jako břitva.

Tzv. vzkazník jsem na Chininu upozadil, protože se nějak neumím dokopat k tomu, abych vzkazy pravidelně pročítal, natož na ně odpovídal. Teď jsem ho ale už totálně upozadil, protože s takovými vzkazy, které se tu poslední dobou urodily, si můžete vy-víte-co.

Stručně tedy shrnu, že jsem nezpozoroval na vztahu Té Neznámé k Lobovi žádné trhliny, do kterých by stálo zato šťourat. Ze strany T.N. tam jsou jisté mateřsko-ochranitelské záchvěvy, ale to snad není na škodu. Jsou šťastným a harmonickým párem a vy nemáte šanci.

Děkuji za pozornost, loučím se s vámi a na závěr dnešního pořadu mám pro vás malé zamyšlení:

Proč muž tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?

Tutudu tu tudu tudu pa pada pádá tutudu tu tudu tudu pá pá pá...

Soutěžíme o motorku

Slibovaná soutěž je tady. Je méně sofistikovaná, než jsem původně zamýšlel, ale pořád ještě stojí za to.

Na počátku byla cena. A některé z vás mohou tuto pravdu potvrdit. Luxusní cena – barevný obrázek super motorky, po které touží každý moderní chlapec a každá moderní dívka. Sen, kterému se nevyhnou snad ani bratři a sestry v různých politických uskupeních.

Cenu jsem tedy měl, leč neměl jsem soutěž. A dát ten obrázek někomu jen tak, nezaslouženě, to už zavání hříchem. A na to já nejsem. Věřil jsem ale, že jednou přijde ten okamžik pravdy, kdy prohlédnu. Věřil jsem, že si mě má soutěž najde.

Ta chvíle přišla včera večer v letadle. Když mě už přestalo bavit zmatené pobíhání letušek, odložil jsem Palm, kterým jsem vyhledával další blízká elektronická zařízení, a uchopil fotoaparát.

A tak tedy já, Symbol, vyhlašuji soutěž, v níž jednou jedinou cenou jest slastný obrázek motorky, který výherci či výherkyni pošlu poštou. Který stát se mi to podařilo vyfotografovat?

Své odpovědi pište do komentářů. Každý může odpovědět pouze jednou. Pokud porušíte toto pravidlo nebo jiná pravidla, která jsem příliš líný specifikovat předem, budete ze soutěže vyloučeni a vaše jméno bude potupným a hanebným způsobem použito v mém novém filmu. Což sice není novinka, ale i já fandím recyklaci.

Děsivé příběhy každodenní

Milí mladí čtenáři a zejména čtenářky! Tento článek je určen právě vám, nezkušeným, abyste se poučily a zbytečně někomu nenaletěly.

Děje se to dnes a denně. Jako by k tomu snad Internet přímo sváděl. Mladá dívka se kdesi ve webové hloubi seznámí se sympatickým mužem, který jí o sobě navykládá spoustu nesmyslů, kterým ona bláhově uvěří. Vila, jachta, konto ve Švýcarsku, něžný, pozorný, milující, však to znáte.

A když už je chudák děvče řádně oblouzené, přijde od tajemného muže pozvání k cestě. Záminka už se vždycky najde, láska ke zvířatům či k alkoholu zabírá téměř vždy. A ona se sebere a jede, třeba i tisíc kilometrů, aby poznala toho, jenž ji vábí.

Jenže realita pak bývá krutá. Dívka je brutálně okradena, brutálně znásilněna, brutálně zavražděna, brutálně prodána do otroctví (ne nutně v tomto pořadí). Sen se rozplynul, přátelé pláčou a rodiče si vyčítají, že ji k tomu Internetu pouštěli.

A proto pozor! Opatrnosti není nikdy nazbyt.

Jak pokračuju s filmem

Musím se pochválit!

Včera večer se mi podařilo vymyslet čtyři úžasné názvy filmů! Dva z nich jsem nakonec zavrhl, protože mě k nim nenapadl žádný obsah, ale ze zbývajících dvou jsem se nemohl rozhodnout, kterému dát přednost.

Nakonec jsem si řekl, že by snad nemusel být takový problém napsat filmy dva. Aspoň se procvičím. Jeden bude masový, líbivý, komerční, a druhý pro náročného diváka a bude se promítat pouze na soukromých akcích.

Ten soukromý se jmenuje Hřebíkem do vlasů a je to taková komorní psychologická sonda ze současnosti. Druhý snímek je o partě mladých lidí, kteří se zoufale snaží najít si práci, která se je bude bavit, a zaujmout odpovídající místo na společenském žebříčku, načež se to trochu zvrtne. Jmenuje se to Koloušci útočí a je to třeskutá legrace, to vám povídám.

Takže hurá do kina!

Napíšu film!

Nemít film a mít blog, to je blogafilm rozdíl...

Několikrát týdně rozšiřuji studnici českého písemnictví, co článek, to perla, a výsledek? Něco přes 15 tisíc návštěvníků. Slabota. Musím na to jinak.

Napíšu film. Už jsem sehnal nějaký prográmek na kreslení storyboardů, zbytek bude hračka. To by bylo, abych pak nepřesvědčil nějakého režiséra (hlaste se v komentářích), aby se mého scénáře ujal. A to by bylo, aby na film přišlo míň než 15 tisíc lidí. Propadáky nepíšu.

Takže dneska večer vymyslím název, něco něžně brutálního, a pak už to půjde samo. Od názvu se člověk odpíchne, no ne? Takže se uvidíme na rautu po premiéře...

Marmeláda útočí: Impérium vrací úder

Boj o marmeládu ještě není u konce!

Chcete-li si osvěžit, o co jde, račte zde:

Marmeláda útočí - první povzdech
A ještě jednou k evropské marmeládě - co říká evropská direktiva v jiných jazycích
MF Marmeláda - odpověď Ministerstva zahraničních věcí

Dnes přišla odpověď z EU. Omlouvají se za zpoždění (otázku na marmeládu jsem posílal 23. března), které prý bylo způsobeno přetížeností kvůli přípravám vstupu nových členů do Unie, ale také (a teď to začíná být zajímavé) obtížemi, které jsme měli při hledání osoby, která by mi mohla dát rozumnou odpověď.

A představte si, po dlouhých útrapách se podařilo najít autora direktivy! Sláva! Bohužel zrovna není přítomen, ale hned jak se vrátí, tak mi možná (hopefully)  poskytne víc informací!

A co teď? Co když odjel na půlroční služební cestu do Thajska a až se vrátí, bude hned odvolán? Co když mi odpoví, že už si nevzpomíná? Nebo že je autorem anglického znění a neví a nezajímá ho, že je v překladech chyba? A kolik podobných direktiv mezitím stihne EU vydat?

Proč jsem tak oblíbený?

Je to vážně divné. Jsem Jekyll či Hyde?

Jsem takový tichý, introvertní typ. Společnosti se straním, na pivo nechodím, jsem stále zamyšlený a zahloubaný. Dejte mi tužku a papír, já si budu v klidu hrát s větami o neúplnosti a ani si nevšimnu, že už všichni odešli.

Jsem takový už od dětství. Rodiče mě vyhazovali z bytu, abych si šel hrát ven, a já vztekle trucoval na schodišti, dokud mě nebyli ochotní pustit zpátky.

Jenže kolem mě je jakási vlčí mlha. Jsem považován za zábavného zpustlíka, předstírajícího z nedostatku taktu inteligenci, veselého a legračního chlapíka, jehož život je plný dobrodružství a příhod, jež stojí za to být vyprávěny, a který okoření každou sešlost natolik vtipnými hláškami, že se všichni v salvách smíchu válejí po zemi a legračně kopou nožičkama.

Přitom jistě chápete, že je mi takový charakter cizí. Já takový prostě nejsem.

Dva příklady z poslední doby to názorně ukáží: Při večerní siestě s několika Čechy trochu vázla zábava, a tak jsem nadhodil jistou poměrně triviální matematickou skutečnost, kterou jsem názorně vysvětlil na příkladu, že pokud se pomeranč správně rozřeže, dají se z těch dílů sestavit dohromady dva pomeranče, stejně velké jako ten původní. Mí spolustolovníci to považovali za velmi vtipné.

Asi za hodinu si někdo povzdychl, že to auto, co má, by si už podruhé nekoupil. Přisvědčil jsem mu, k čemu mít dvě stejná auta. A on hned začal kopat nožičkama.

Když už jsme se loučili, zeptal jsem se, jen tak ze slušnosti, jestli náhodou někdo nemá u sebe pomeranč. A oni začali kopat nožičkama všichni.

Prostě je to divné.

Chinin potřebuje vaši pomoc!

Ve chvílích z nejtěžších je třeba se obrátit na přátele z nejvěrnějších. Anebo na alespoň na čtenáře.

Dostali jsme na francouzštině úkol sepsat nějaký textík za použití l'imperfait d'habitude. Téma ve stylu jaké to bývalo, když jsem byl malý. A tak jsem si řekl, že byste mi mohli poradit nějaké ty poetické sentence, jistě máte jasné a zřetelné vzpomínky na to, jaké to dřív bylo krásné a nezkažené, nebo ne?

Já bych to pak přeložil do francouzštiny, dostal bych jedničku a vy byste dostali malý dárek...

Švýcarsky nekorektní vtip.

V historii Chininu tuším druhý, ale ten první byl spíše ženevský.

Záhadným způsobem jste se ocitli v neznámé zemi. Jak co nejrychleji poznáte, jestli náhodou nejste ve Švýcarsku?

Rozhlédněte se kolem sebe. Nejsou náhodou krávy hezčí než holky?

Nula ven a Skandinávcové hromovat!

Tento druh zboží je okolo první a obyčejný užitek ze slova "nula".

Nula myslí na nic. Jestliže rozdíl mezi množstvím kusů ve dvou reaktorech je nula, to znamená dva svazky mít stejné množství kusů. Jestliže vy nemáte nějaká jablka, pak vy máte jablka nuly.

Lidi obvykle počítají věci od 1 ne nula, přesto v informatika, nulový bod se stal populární indikací pro počátek. Jako programování jazyky se vyvíjely, to stalo se obvyklejší to sada vyjede z nuly opomenutím. Toto je protože, s jeden-založený index, jeden musí být odečten trvat korigovat ofsetový pro objekty jako když koupí si lokaci specifického elementu.

Jestliže dopis-O má lomítko přes to a laně nuly ne, vaše exhibice je nastavena pro velmi starou konvenci použitý u IBM a málo jiného časného sálového počítače výrobcové (Skandinávcové proklínají toto uspořádání dokonce více, protože to znamená dva jejich dopisů srazit se).

Obvykle říkal ždibců data, takový jak kousky nebo slova (obzvláště v konstrukci "nula ven").

Vidět také: Nula

To kalné ráno

Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají,
Měla bys první být mezi těmi, kdož lkají,
Evropo hrozná nad meči a děly,
Ve světle svící, jež se rozhořely.

To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.

Jak jinak než slovy Jaroslava Seiferta lze začít první trochu hořký euročlánek? Kanál Euronews včera přenášel oslavy ze všemožných koutů Evropy, a bylo skutečně nač se dívat. Přenos komentovali nějací dva zoufalci, a tak to místy vypadalo, jako by dění na obrazovce komentovali Homolkovi, jenom se zapomněli oslovovat mámo a táto.

"A jsme na Staroměstském náměstí v Praze v České republice. Socha Johna Husa... A na pódiu někdo mává českou vlajkou... asi zpívá hymnu..."

To je asi půl desáté, a na pódiu jsou skutečně nějací trapní fíci v kožených kalhotech a hulákají Červená, modrá, bílá. Kdo to byl?

"Připomíná mi to – - jestli se někdo pamatuje – - kapelu Europe! – - v osmdesátých letech – - měli pár hitů – - no ale my už čekáme na přepojení do Litvy, kde nás čeká vážná hudba – - tak ještě ne – - a v Londýně v tuto chvíli hraje Roger Waters – - prý to připomíná staré dobré časy zdi – - – - ehm, promiňte, ne berlínské zdi, myslím pinkfloydí zdi, tak je to – - každopádně za osm vteřin přepojujeme do Litvy!"

V Litvě zrovna začali zpívat Žlutou ponorku. Anglicky.

"Panebože – to je přeci Seržant Pepř! – - No ne, já rozumím litevsky!"

A po Beatles přišel na řadu závěr Beethovenovy Deváté symfonie. Nevím, co to bylo za orchestr, ale šmidlali to příšerně, rvalo to uši, nějak nestihli naladit.

"A tohle je hymna Evropské unie! – - Musím říct, že už jsem ji slyšel hrát mnohokrát – - ale ještě nikdy – - nikdy s takovým nadšením!"

Jenomže finále Deváté, to není jenom Óda na radost. A tak, jak skladba pokračovala, dozvěděli jsme se:

"A toto – - to – to by mohlo někomu připadat povědomé – - ano – protože – - protože to je hudba z filmu Mechanický pomeranč! – - No, snad naše budoucnost nedopadne tak strašně."

A po Litvě byl na řadě Kypr.

"Za chvíli přepojíme na Kypr a pak – - pak vás čeká – - co vás čeká pak, to vám řeknu hned, jak se to dozvím – - tak tedy Kypr – na Kypru by už v tuto chvíli měla být půlnoc! – - – - tak ne – je tam jedenáct hodin – - za chvilku přepojíme..."

Myslím, že se chlapci ve studiu pěkně zapotili.

Kouzelné máslo

Pomazánka z dračích srdcí vás ohromila, nyní přichází recept, který zvládne opravdu každý. Recept na neskutečně dobré máslo.

Máslo nebudeme stloukat! Koupíme již stlučené, budeme pouze ochucovat.

Koupené máslo, stačí 50 g, nečekáme-li velkou společnost, necháme při pokojové teplotě změknout, aby se pěkně patlalo. Přidáme tlučený nebo nahrubo mletý pepř, a pořádně ho do másla zapatláme, aby byla hmota pěkně kropenatá.

Nejdůležitější chvíle! Do másla přimícháme několik lžic kvalitního ginu. A je hotovo.

Pak už jenom obcházíme společnost, která se nám mezitím nahromadila v obýváku, a s tajuplným pomrkáváním nabízíme chléb s máslem.

Pomazánka z dračích srdcí

Vítáme vás u dalšího pokračování oblíbeného pořadu Vaříme s vámi, vařte s námi. Tentokrát si ukuchtíme jednoduchou pomazánku.

Na pomazánku z dračích srdcí potřebujete především spoustu zeleniny. Srdce (doporučuju co nejmenší, z malých dráčků) je totiž třeba uvařit v zeleninovém vývaru.

Zatímco se vaří, připravte si další zeleninu k osmažení – mrkev, cibuli, pórek, chřest, jak je libo. Objemově by téhle zeleniny mělo být asi tak stejné množství jako dračích srdcí. Nakrájete na kousky, osmažte dohněda.

A konečně si připravte syrovou zeleninu. Papriky, okurky, česnek a tak. Opět stejné množství.

Uvařeno, osmaženo? Vrhněte všechno (vývar ne!) do svého robotického přítele a nasekejte na jemno. Opepřete, osolte vyuzenou solí, přidejte trochu staroanglické horčice, případně dochuťte, jak je libo.

Až se vám bude pomazánka zajídat, pčidejte do ní vajíčka a mouku, získáte hmotu na karbanátky.

Jo a místo dračích srdcí lze použít třeba i kuřecí. Ale není to ono.

Debilita finančního úřadu

Na opravu mám dvacet tisíc let a mohu si zavolat na neexistující číslo...

Toť otázka: Mám k daňovému přiznání přikládat potvrzení o studiu? Když si prolistujete zákon o dani z příjmu (zákon č. 586/1992 Sb., ve znění zákona č. 35/1993 Sb., ve znění zákona č. 96/1993 Sb., ve znění zákona č. 157/1993 Sb., ve znění zákona č. 196/1993 Sb., ve znění zákona č. 323/1993 Sb., ve znění zákona č. 42/1994 Sb., ve znění zákona č. 85/1994 Sb., ve znění zákona č. 114/1994 Sb., ve znění zákona č. 259/1994 Sb., ve znění zákona č. 32/1995 Sb., ve znění zákona č. 87/1995 Sb., ve znění zákona č. 118/1995 Sb., ve znění zákona č. 149/1995 Sb., ve znění zákona č. 248/1995 Sb., ve znění zákona č. 316/1996 Sb., ve znění zákona č. 18/1997 Sb., ve znění zákona č. 210/1997 Sb., ve znění zákona č. 151/1997 Sb., ve znění zákona č. 209/1997 Sb., ve znění zákona č. 10210/1997 Sb., ve znění zákona č. 227/1997 Sb., ve znění zákona č. 168/1998 Sb., ve znění zákona č. 149/1998 Sb., ve znění zákona č. 333/1998 Sb., ve znění zákona č. 111/1998 Sb., ve znění zákona č. 144/1999 Sb., ve znění zákona č. 170/1999 Sb., ve znění zákona č. 225/1999 Sb., ve znění zákona č. 63/1999 Sb., ve znění zákona č. 129/1999 Sb., ve znění nálezu ÚS č. 3/2000 Sb., ve znění zákona č. 17/2000 Sb., ve znění zákona č. 27/2000 Sb., ve znění zákona č. 72/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 100/2000 Sb., ve znění zákona č. 103/2000 Sb., ve znění zákona č. 121/2000 Sb., ve znění zákona č. 132/2000 Sb., ve znění zákona č. 241/2000 Sb., ve znění zákona č. 340/2000 Sb., ve znění zákona č. 492/2000 Sb., ve znění zákona č. 120/2001 Sb., ve znění zákona č. 117/2001 Sb., ve znění zákona č. 239/2001 Sb., ve znění zákona č. 483/2001 Sb., ve znění zákona č. 453/2001 Sb., ve znění zákona č. 50/2002 Sb., ve znění nálezu ÚS č. 145/2002 Sb., ve znění zákona č. 128/2002 Sb., ve znění zákona č. 210/2002 Sb., ve znění zákona č. 308/2002 Sb., ve znění zákona č. 260/2002 Sb., ve znění zákona č. 575/2002 Sb., ve znění zákona č. 198/2002 Sb., ve znění zákona č. 162/2003 Sb., ve znění zákona č. 438/2003 Sb., ve znění zákona č. 49/2004 Sb.), nic takového tam napsaného není.

Pak si zavoláte na finanční úřad, kde vám řeknou, že to nutné je. Když jim oponujete zákonem, tak se rozhodnou, že to nutné není, ale vzpomenou si na ustanovení, že si všechny možné i nemožné doklady mohou později dovyžádat.

Pak vám ještě osobně řeknou, že potvrzení není třeba přikládat, aby konečně došli k závěru, že ho stejně chtějí.

V tom okamžiku sedá úřad k počítači a píše mi email, neboť telefon jsem do přiznání neuvedl.

k Vašemu podanému daňovému přiznání je nutno předložit potvrzení o studiu za
období o l.l.2003-31.12.2003, jestliže tak neučiníte
nebude přiznána odčitatelná položka na studenta. Potvrzení doložte do
21.4.22004
Stanislava Mattaschová
odd.vyměřovací
Finanční úřad v Chomutově
Tel.: 0396/605346
E-mail: Stanislava.Mattaschova@cho.ul.ds.mfcr.cz

Že Stanislava Mattaschová občas píše místo jedničky velké i, to je její problém. Že není schopná slušně pozdravit ani se rozloučit, budiž, asi ji k tomu doma nevedli. Že definuje období "o" od ledna do prosince, přestože jsem odčítal jen devět měsíců, to už svědčí o jisté nepozornosti. Naštěstí mi milá úřednice dala na nápravu dvacet tisíc let. To bych snad mohl stihnout. Telefonní číslo z doby před přečíslováním, to už je trochu trapné. Úřad zřejmě pracuje pomalu, ale jistě. Ve státě, kde se zákon o dani z příjmů mění jedenáctkrát do roka, je možné všechno.

A také by mě zajímalo, zda musím takový obyčejný email brát vážně. Elektronický podpis tam není, jestli on to nakonec nebude nějaký ten spam!

Středeční rozjímání o Kristu

Finále důkazu existence Boha.

Na základě pěti dogmat už víme, že je možné, že Bůh nutně existuje. To nejtěžší už máme za sebou.

Teď už si jenom složíme všechno za sebe. Existuje-li Bůh, pak má boží podstatu a vlastnost X, a v tom případě nutně existuje. Tedy pokud existuje, tak nutně existuje. A pokud možná existuje, plyne z toho, že možná nutně existuje, a tedy že nutně existuje.

Podle dřívějších zamyšlení už jsme přesvědčeni o možnosti i o možnosti nutnosti, zvolejme tedy modus ponens a máme nutnou existenci Boha dokázánu.

Hallelujah!

Poznámky:

1. Pokud nevíte, co je modus ponens, pravděpodobně jste se stejně v důkazu ztratili už před několika dny, takže vám je to celkem jedno. Přesto: modus ponens říká, že z dokazatelnosti A a A implikuje B plyne dokazatelnost B.

2. Důkaz jest čistě matematický a teologicky neobstojí, protože ve stejné dogmatice nelze dokázat existenci Ďábla. V duální to sice jde, ale zase tam chybí ten Bůh.

3. Tento důkaz jsem si nevymyslel, pouze jsem převyprávěl důkaz Kurta Gödela. Originál k nalezení zde.

Úterní rozjímání o Kristu

Pátý den našeho rozjímání bude patřit tajuplné vlastnosti X.

Naše znalost je, bratři a sestry v Kristu, docela rozsáhlá. Na základě čtyř dogmat už víme, že z dobra plyne jen dobro, že opakem dobra je zlo, že dobrou vlastnost možná někdo má, že Bůh je husté ztělesněné dobro, že je možné, že Bůh existuje a že jeho podstatou jest právě to, že je Bohem.

Co je to ale vlastnost X, která pro nás bude zcela klíčová? Řekneme, že někdo má vlastnost X, pokud z jeho podstaty vyplývá, že nutně existuje někdo s touto vlastností. Tedy téměř žádné zesílení (až na tu nutnost). Ze včerejších důsledků mj. též plyne, že to dvojité někdo mluví o tomtéž.

Poslední dogma, které je pro nás přichystáno, tvrdí: mít vlastnost X je dobré.

Vrcholem dnešního dne je toto zamyšlení: Je možné, že Bůh nutně existuje.

Důkaz je, jak už to tak bývá, prostý. Vlastnost X je dobrá, tedy je možné, že existuje někdo, kdo ji má. Bůh ji má zcela jistě, neboť je tak definován. Tím vlastnost X tvrdí, že pokud tedy Bůh existuje (a zatím víme, že je to možné), tak existuje nutně. Je to tedy možnost nutnosti přesně podle dnešního zamyšlení.

Nad dopisy bratří a sester

Některé vaše reakce mě rozesmutnily. Málo rozjímáte, přátelé. Některé z vás nedostatek rozjímání svádí k hříchu. Oplzlými komentáři to začíná a kde to končí? Na šikmé ploše, na šibenici? Takhle se odvděčujete svým drahým rodičům?

Někdo se dokonce domnívá, že jde o nějaký žert či fikci. Tváří v tvář důkazu se někdo odváží pochybovat, zlehčovat, usmívat se? Jediná Hanka nezklamala. Děkuji ti za to, dítě. Věz, že tento důkaz, který bude zítra, v den šestý, slavnostně zakončen zvoláním Hallelujah!, je zcela ekologický a při jeho konstrukci nebylo ublíženo žádnému zvířátku.

Pondělní rozjímání o Kristu

Už víme, že být Bohem je husté a že je možné, že Bůh existuje. Dnes se zaměříme na boží podstatu.

Na úvod dnešní očisty přijměme čtvrté dogma: Když je něco dobré, je to nutně dobré.

Je to skoro již dojemné, že? A teď vyložíme něco velmi vzrušujícího, totiž podstatu. Řekneme, že vlastnost je podstatou nějakého individua, pokud je jeho vlastností a navíc všechny další jeho vlastnosti nutně z této podstaty vyplývají. Ba co víc, ony z ní nutně vyplývají nezávisle na individuu. Pokud má někdo jiný vlastnost, která je podstatou nějakého individua, má zároveň i všechny ostatní vlastnosti tohoto individua.

Důsledkem toto jest, že každý má nutně nejvýše jednu podstatu a že žádná dvě různá individua nemají stejnou podstatu. Ba co víc, pokud je nějaká vlastnost něčí podstatou, nemá tuto vlastnost nikdo jiný.

A teď už se můžeme zamyslet: Co je boží podstatou? Prozkoumejme tu nejjednodušší možnost: Není náhodou boží podstatou právě to, že je Bohem? Není náhodou vlastnost "být Bohem" tou základní, ze které se odvíjejí všechny další boží vlastnosti?

Předpokládejme tedy, že máme Boha a že má nějakou vlastnost. Z předchozího již víme, že tato vlastnost musí být dobrá. Na druhou stranu, pokud je tato vlastnost dobrá, každý Bůh ji musí mít, a to dokonce nutně. Že je tato vlastnost nutně dobrá, to už jsme ale přijali za své (dnešní dogma), a proto musíme přijmout za své i to, že nutně je-li někdo Bohem, tuto vlastnost má. A protože jsme na začátku na tuto vlastnost nekladli žádné podmínky, platí to pro všechny vlastnosti, a tedy je podle definice podstaty právě "být Bohem" podstatou boží.

Zítra si povíme o vlastnosti X a ukážeme, že je možné, že Bůh nutně existuje.

Nedělní rozjímání o Kristu

Již třetí den pokračujeme v šestidenním důkazu existence boží. Dnem odpočinku pro nás bude čtvrtek.

Stručně si shrňme, v co už věříme: že z dobra plyne jen dobro, že opakem dobra je zlo a že když existuje nějaká dobrá vlastnost, je možné, že ji někdo má.

Dnes si především definujume Boha. Ať víme, o čem se bavíme. Bůh je ztělesněné dobro. Ať už najdete libovolně obskurní vlastnost, je-li dobrá, Bůh ji má. Není-li dobrá, Bůh ji nemá. A máme jasno.

A nyní přijměme další (již třetí) dogma: Být Bohem je dobré. Promiňte, zapomněl jsem, že tento pořad je určen i naší mládeži. Být Bohem je fakt hustý.

Důsledek už asi tušíte: Podle včerejšího moudra už víme, že je možné, že existuje Bůh.

O tom, jak tuto možnost přeměnit v nutnost, si pohovoříme v příštích dílech našeho bohabojného seriálu.

Sobotní rozjímání o Kristu

Minule jsme si ujasnili, co znamená nutně a možná a přijali jsme první dogma: Z dobra plyne jen dobro.

Dogma na dnešní den je: Opakem dobra je zlo.

Tím se myslí, že pokud mám dvě opačné vlastnosti, jen jedna z nich může být dobrá.

Dnešní zamyšlení je nadmíru poutavé. Tvrdím totiž, že pokud existuje nějaká dobrá vlastnost, tak je možné, že někdo tuto dobrou vlastnost má.

Platí toto moudro? Co by se stalo, kdyby neplatilo, tedy kdyby existovala nějaká dobrá vlastnost a přitom nebylo možné, že by ji někdo měl? Podle naší definice možného by to znamenalo, že tuto vlastnost nutně nikdo nemá. Když tedy víme, že ji nutně nikdo nemá, mohli bychom z toho, že ji někdo má, vyvodit cokoliv (neboť to není pravda, takže je to stejně jedno). Tak vyvoďme třeba vlastnosti být zelený a nebýt zelený.

Říkáme tedy, že nutně když někdo má naši dobrou vlastnost, tak je zelený, ale také že když má naši dobrou vlastnost, tak není zelený. (Co bychom to neřekli, když víme, že nutně tuto dobrou vlastnost nikdo nemá.) Protože ale podle prvního dogmatu plyne z dobra jenom dobro, je dobré být zelený, ale také je dobré nebýt zelený. Podle druhého dogmatu ale opakem dobra nemůže být dobro, čili nemůžeme z naší dobré vlastnosti odvozovat zelenost i nezelenost, tedy neplatí, že dobrou vlastnost nutně nikdo nemá, tedy je možné, že ji někdo má.

Důkaz dnešního zamyšlení je hotov, příště si, bratři a sestry v Kristu, zadefinujeme Boha.

Řešení matematické hříčky

Podívejme se pravdě do očí: Ta úloha skutečně nebyla jednoduchá. Ale s jistými neelementárními znalostmi se dala aspoň trochu naťuknout.

Hledali jsme jisté zobrazení z univerzální třídy do ní samé. Nestalo by se ale něco hrozného, kdybychom jej našli? Vždyť my vlastně požadovali netriviální transformaci pravdy! Možná v nějakém paralelním vesmíru, ale v tom našem by to bylo v rozporu s teorií množin s axiomem výběru.

Vždyť už jen případná existence obřího kardinálu (a ten požaduje zobrazení univerzální třídy jenom do nějaké tranzitivní třídy) už skoro porušuje zobecněnou hypotézu kontinua (a to na kardinálu alef omega)!

Dlouho jsem přemýšlel, která kniha mě nejvíc ovlivnila. Ne, není to Hamlet, není to Bolest, ba ani Slabikář to není. Balcar, Štěpánek: Teorie množin. To je má kniha knih. Jediná možná kniha na pustý ostrov. Kniha, kterou si můžete číst celý život.

Matematická hříčka na dnešní odpoledne

Stejně nemáte co dělat, tak proč si nezapřemýšlet, že.

Univerzální třída je třída všech množin.

Existuje zobrazení j z univerzální třídy do univerzální třídy takové, že není identitou a pro každou formuli A(x₁, ..., x_n) platí (Vx₁)...(Vx_n)(A(x₁, ..., x_n) <-> A(j(x₁), ..., j(x_n)))?

V je značka univerzálního kvantifikátoru.

Vzpomínka na staré časy

Šest let, to je nic. Za šest let ani nevystudujete základní školu. A přece se před šesti lety děly věci, kterým už dnes skoro nevěřím.

Ale mám důkaz. Našel jsem archiv své e-pošty z let 1998 a 1999. To jsem se divil...

Obchod Vltava mi děkuje za můj nákup po internetu, a protože jsem objednal za více než 150 Kč, dostávám jako bonus nějaké CD a knížku o sítích.

Jakýsi Patrick Zandl mi děkuje za podpis petice Internet proti monopolu a zve mě do průvodu.

Přes půl republiky posílám mailem Borland C++ 3.1 zazipovaný tak, aby příjemce mohl jednotlivé kousky kopírovat na diskety, odnést si domů a napsat tam zápočťák. Jde asi o 30 disket a kvůli poruchovosti disket, mailu a lidského faktoru trvá celá akce dva týdny.

Jiné dva týdny se snažím sehnat někoho s vypalovačkou. Můj dosavadní vypalovač (50 Kč včetně média, ze známosti) je totiž pryč.

Vrcholí přípravy muzikálu Angelika a Jesus Christ Superstar.

Došla mi telefonní karta.

Uvažuju o přechodu z mé sedm let staré 386 na Pentium.

Marmeláda útočí

ČTk oživuje marmeládový přízrak Evropské unie. Rakušáci můžou mít marmeládu a my ne!

A to celé zřejmě kvůli tomu, že nějaký budulínek přeložil marmalade jako marmeládu.

Nakoukněmě do jednoho z mnoha originálních textů, tento je z anglického Telegraphu: According to a European Union ruling, marmalade can contain only citrus fruits such as lemons, limes and oranges and not apricots or other soft fruits. Such mixtures have to be labelled as jam.

A teď se koukněte, co znamená jam. Marmeládu, povidla, zavařeninu. A proto se marmeláda musí přejmenovat na džem.

Dává to smysl. Hlasuji pro zrušení všech false friendů! Zakažme říkat aktuálně, aby to někdo omylem nepřeložil jako actually! Jenom to mate.

Update: Před několika měsíci už o tom psal Pixy.

Jaké změny přinesl víkend

A že jich bylo...

Že se změnil kabátek, to jste si asi všimli sami. Kromě toho tu teď vidíte nejnovější komentáře a nahoře nejnovější články z Gramce a Kulturníčku. V sekci "z obsahu" jsou náhodně vybrané starší články.

Kvůli těmto změnám jsem přešel na vlastní server, z čehož nemám moc velkou radost, protože tím došlo k nepříjemnostem v adresách.

Chinin je teď na http://petr.olmer.cz/chinin/, původní http://chinin.bloguje.cz vás správně přesměruje, ale asi budete mít problém s RSS (a ti, co používají čtečku, se vlastně nemusí dozvědět novou adresu), a žádný ze starších odkazů na konkrétní články už nevede na konkrétní článek, ale pouze na hlavní stránku Chininu. Což je sice nemilé, ale Artur přislíbil, že by se to snad mohlo napravit do konce roku 2006.

21

Tryzna za zemřelý blog.

Slovenský "21" byl mým prvním spřáteleným blogem. Jeho autor mi byl jistým způsobem blízký. Poslouchal Gorana Bregoviče a Gotan Project, a jeho texty, i když často vycházely z "deníkových" skutečností, měly výrazný poetický přesah. Ostatně, byl také jediným řadovým členem Zväzu spotrebiteľov modernej poézie.

S potěšením jsem na Peterovi pozoroval určité vlastnosti: přímočarou schopnost provokovat, generalizovat, vynášet kontroverzní obecné soudy a pokládat nepříjemné otázky. Jsou to vlastnosti, které se mohou vymstít. Také jsem takový, ale mám dvě výhody: už jsem se tolikrát spálil, že si o jistých věcech prostě nedovolím psát, a málokdy se dokážu opravdu rozčílit.

Peter se rozčílil a prásknul dveřmi. Napsal o něčem, o čem bych já (raději) nikdy nepsal, někoho se dotknul, někoho naštval, a v následné spirále hádek se velice rychle přehoupl přes hranici, ze které už není návratu. V tom okamžiku, pokud si chtěl za vším vyřčeným stát, už odejít opravdu musel.

A přitom měl ve svém obecném povzdechu pravdu: Až příliš často se v čele lynčujícího davu objevují ti, kterým nebylo ublíženo, a to prostě proto, že je lynčování baví. Bohužel tento povzdech nepříliš šťastně narouboval na kauzu, o které měl málo informací a která je ještě živá, takže mnohé bolí.

Sbohem, dvacetjedničko. Snad jsou na onom světě také k dostání dobrá vína.

To je tu najednou nějak těsno, nemůžu dýchat...

Jen se na to podívejte, na ten přeplácaný děs!

A přitom to byl takový pěkný design. Jenomže časem jsem chtěl tohle přidat, ještě tamto, sem něco vecpat, a dneska už je to k nesnesení.

Chinin potřebuje nový kabátek!

Tak si budu o víkendu kreslit a dumat, až mě třeba něco elegantního napadne. Něco opravdu chic. No jo, ale která barva je dneska opravdu chic? Té současné už mám dost...

Řešení neřešitelného

V krátkosti se seznámíme s důvody, proč poslední půlhodinu upadám v nekontrolovatelné výbhuchy smíchu, padám ze židle a válím se pod stolem.

Za všechno může jistá D. D., která dovolila Ondřeji Holečkovi zveřejnit na root.cz tento článek: Co je to nenaprogramovatelné? Publikováno už v listopadu 2003, ale dostal jsem se k tomu až nyní díky všímavosti BST.

Holeček v článku vysvětluje problém zastavení (existuje program, který by o libovolném jiném programu rozhodl, zda se zastaví?), který je úvodem k tzv. vyčíslitelnosti (ve které se řeší, co všechno lze vyčíslit, co ne, a proč ne, a kdyby jo, tak proč něco jiného ne, a dospívá k tomu, že vždycky něco ne).

A k článku se rozvinula poměrně veselá diskuse. Všichni si (více či méně úspěšně) oprášili své akademické znalosti a seznámili s nimi široké okolí. Začíná to vcelku nevinně: že je to fáma, že je to v praxi stejně jedno a tak podobně.

Ale pak se objeví Milan Šorm a napíše: "Mne to teda vyčíslitelnost nepřipomíná. Když už tak složitost (redukce všech problémů na problém zastavení, který nelze řešit a proto mají všechny uvedené úlohy stejnou složitost NP), ale spíš docela obyčejné formální jazyka a gramatiky typu 0 v Chomského hierarchii."

Nesmějete se? Tak mám pro alternativu: Upekli jste bábovku a někdo prohlásí: Mně to teda bábovku nepřipomíná. Když už tak nábytek (když se někam dává oblečení, tak je to dřevěné, a proto má každá skříňka světýlko), ale spíš docela obyčejné knížky a časopisy. Smysl je velmi podobný.

Nu dobrá, třeba je Šorm nějaký prosťáček, který mele páté přes deváté. Skoro – Mgr. Ing. Milan Šorm, čtyřnásobný Microsoft Certified Professional, odborný asistent Ústavu informatiky PEF MZLU v Brně, učí předmět Vybrané otázky teoretické informatiky I! No tedy, to ty otázky musí být setsakra dobře vybrané...

A do toho už přicházejí další ohlasy: Přiznávám se bez mučení, že mi to celé připadá jako blábol a že funkci zastavi bych určitě naprogramoval a to dokonce na 3-4 řádky, ale možná jsem jenom nepochopil co tím chtěl básník říci (čili uznávám vlastní blbost ;)).

To je radost, setkávat se s takovými přímočarými programátory. A jako perlička večera se objeví Zdeněk Pavlas, který navzdory celému světu problém zastavení vyřešil, neboť "je to triviální". A hned dodává: "Vazne nevim co ti vedatori resi." A: "Program který nelze spustit nemá smysl analyzovat, nemyslíte? Jde o teoretický konstrukt (čti výmysl) a přemýšlet nad ním je zhruba stejně zbytečné jako soutěž v čurání do dálky." A pak, že všechno jde, a nejdůležitější otázka je, zda se počítá ve floatech nebo v doublech (což my, programující stěží v celých číslech, sotva oceníme).

A pak už se radostně přidávají další. Toto je též pikantní: "Nechcete zacit delat neco uzitecneho? Kopat prikopy nebo tak neco ? imho fce pro zjisteni zda program dojde do konce nebo ne napsat lze. Pouze predvadena konstrukce zpusobi zacykleni. Stejne tak by se dalo zacyklit hodne veci. Ale to preci neznamena ze nejdou napsat!!! [...] Pro me je totiz dukaz neco ve tvaru 5=5 a ne nejakej zacyklenej haluz."

Pak už se to jenom zvrhne do toho, jestli hulit víc nebo míň trávy, do toho už tak moc nevidím. Závěrečná poznámka v diskusi ale svádí ke skutečnému zamyšlení: Proč testujeme na zastavení sami sebe? Ano, ptám se já, proč? Zastavme se a rozjímejme...

Aplikace je rozbitá!!!

Psáno životem, jak se tvrdí v jistých časopisech.

Dnes řešil cernský helpdesk závažný problém. Jeden uživatel poslal na helpdesk e-mail s názvem Chyba v aplikaci!!! a svůj problém popsal těmito slovy: Když zmáčknu F5, nic se nestane!

Zatímco si teď na helpdesku ujasňují, o jakou aplikaci vlastně jde a co by se asi tak mělo stát po stisku F5, my se vrátíme asi o osm let zpátky, do jednoho krásného dne, kdy jsme šli já a můj kamarád předvést naše senzační zápočtové programy za účelem získání podpisu do indexu.

Už ani nevím, co jsem to měl za zápočťák, asi dámu, to bylo tehdy mé životní zápočťákové téma, které jsem mnohokrát s úspěchem udal.

Můj kamarád měl let fraktálovou krajinou. A ono to opravdu lítalo! Dopředu, dozadu, nahoru, dolů, zatáčelo to, a dokonce jste mohli prolétávat i pod krajinou. Examinátor to chvíli zkoušel a pak zákeřně stiskl klávesu B.

Ha!, vyjekl radostně, na B to nic nedělá!

Marně se ho můj kamarád pokoušel přesvědčit, že se program ovládá jinými klávesami. Já už jednou takový program viděl, a tam fungovalo i B, dostalo se mu odpovědi.

Nakonec to dobře dopadlo, kamarád slíbil, že při nejbližší příležitosti zajistí, aby to na stisknutí B něco dělalo, a zápočet dostal. Dokonce i zkoušku udělal. Tentýž dotyčný se na něj před zápisem do indexu podíval a zajásal: To jste vy! Ten s tím nefunkčním B!

Podnikatelský plán

Když tak sledujete špidlovládní kroky, hned vás popadne neodolatelná touha začít podnikat. Jenomže to není jen tak. Nejprve musíte mít plán! Co, kdy, kolik a za kolik...

Kdysi, v hodině ekonomiky na střední škole, jsme měli za úkol vymyslet podnikatelský plán. Byla to zapeklitá situace: Bylo zadáno něco v tom smyslu, že okolní lesy přetékají dřevem a místní lidé si v průzkumu veřejného mínění stěžují, že nemají na čem sedět. A teď, babo, raď! Co vyrábět, čím zalepit díru na trhu?

A dneska je to ještě horší. Průzkum veřejného mínění sice k dispozici nemám, ale když se podívám, z jakých důvodů míří lidé přes vyhledávače na Chinin, podnikatelský plán je jasný: Igelitové kalhotky a slohové práce.

Igelitové kalhotky

Milí chlapci, toužíte potěšit dívku svých snů igelitovými kalhotkami? Tak směle do toho. Zajděte do nejbližší prodejny potravin a kupte si pár rohlíků, které vložíte do mikrotenového pytlíku. Pozor, je nutné vzít pytlík s uchy! Rohlíky snězte či vyhoďte, popadněte nůžky a pytlíková ucha řádně prostřihněte, aby se do nich vešla stehna vaší milované. Máte? Výborně, kalhotky jsou hotové. A jak krásně šustí! Nezapomeňte z nich vyklepat drobečky.

Slohové práce

Psaním slohových prací na zakázku se dnes už skutečně dá živit (ostatně viz čtyři roky starý záznam zde). Jenom nevím, jakou nasadit cenu. Jestli je psát do zásoby, na počkání, rozlišovat podle ročníku a stylu, pravopisné a stylové chyby pochopitelně za příplatek... Podle vyhledávačů jsou nejvíce žádané úvahy, to mi skoro i jde – sakra, na tom by se dal postavit byznys!

Recept na mobil

Praktických receptů není nikdy dost, a tak Chinin přináší speciality, díky kterým vás vaši přátelé budou vynášet do nebes a ještě výše.

Přišla k vám nečekaná návštěva a vy nevíte, co nabídnout? Zkuste následující recept. Zvládnout by ho měli i ti, kterým dělá problémy uvařit čaj.

Do sklenice nalijeme 2 dl studeného plnotučného mléka a osladíme je lžičkou cukru. Přidáme 3 cl kvalitního ginu a dobře promícháme.

Vhodné k snídani i k večeři, chutná všem. Proč se tomuto výživnému lektvaru říká mobil, na to asi přijdete sami.

Druhý recept je pro pokročilé, kteří se nebojí pracovat s masem, chtěli by jej naložit do nějaké luxusní kořenící směsi a neví, jakou zvolit.

Zkuste smíchat toto: koriandr, kurkuma, zázvor, kmín, sůl, skořice, hřebíček a muškátový květ (kolik čeho, to už nechám na vás, buďte kreativní). Velmi pokročilí přidají cibuli a česnek. Úspěch zaručen.

Mám klíčový plán!

Zašel jsem do ČSOB a dostal nabídku na vytvoření tzv. klíčového plánu.

Bude to chvilka, lákala mě paní bankéřka. Zeptám se vás na pár údajů a vytvořím vám plán, jak dobře investovat své peníze!

To zní dobře, ne? Tak jsem souhlasil. Paní se zaradovala a hned mi položila první otázku: Jaký je měsíční příjem vaší domácnosti? Přepočítal jsem to na koruny, zaokrouhlil na desetitisíce a svěřil se jí. Paní zvedla obočí a pokývala uznale hlavou.

A kolik vás je v domácnosti? Zasadil jsem jí smrtelnou ránu. Jeden! Paní jen tak na sucho polkla a šla si nalít sklenku vody. Pak už jsme to vyplnili celkem rychle, paní bankéřka to vytiskla, zvolala to vám to ale krásně vyšlo! a podala mi můj úplně vlastní investiční klíčový plán.

Bylo v něm napsáno, že si mám platit penzijní připojištění 1500 Kč měsíčně, ty desítky tisíc, které každý měsíc ušetřím, si mám schraňovat na běžném účtu, rozhodně nemám nic investovat do žádných fondů, a za dvacet pět let že budu mít naspořeno 14 milionů.

Klíčový plán ČSOB je prostě super služba.

Pravda o peřině po anglicku

Našeho hrdinu (tj. mě) jsme opustili po týdnu bojů se zákeřnou anglickou postelí. O víkendu dostal další námět na přemýšlení a v pondělí ráno přišlo rozhřešení.

Když jsem se v sobotu ráno běhěm několika málo minut vymotal z postele, vrhl jsem se do centra Londýna. Z přehršle zážitků se jeden z nich překvapivě vázal k postelím. West End mě nalákal na  Les Misérables.

Děvka Fantina totiž umírá v posteli. Na jevišti se objevila kovová postel a já koukám jako vyjevený, Fantina leží pod tou upnutou dekou a nemůže ven! Někdo ji tam strčil a pak pečlivě deku zastrkal pod matraci.

Inu co, to se jí to leží pod dekou, když umírá. Ale já musím každé ráno vstát! Jenže pak se stalo něco nečekaného. Fantina začala blouznit a v rámci dramatického efektu se snažila alespoň se posadit. To už jsem měl vyzkoušené. Musíte sebou pod tou dekou nějak tak cloumat, pak kousek povylézt, zase se zavrtět, zase trošku popolézt – a to máte venku sotva ramena.

A tyhle docela náročné prostocviky prováděla umírající a zpívající Fantina. Mohl jsem se potrhat smíchy, ale překvapivě jsem byl jediný. Zatímco já sledoval úpěnlivý zápas s postelí, zbytek publika pozorně sledoval úpěnlivý zápas se smrtí. V tomhle muzikálu si každý najde to své, jenom mě málem vyvedli.

Všechna ta léta, den co den, každý večer si Fantina v zákulisí vleze do postele, někdo ji tam zadělá a ona se pak marně pokouší vylézt. To ještě nikoho nenapadlo, že by to šlo udělat jinak. Asi ne. Jednou jsem jisté Angličany udivil tím, když jsem jim doporučil vajíčka po uvaření propláchnout studenou vodou. Do té doby si při loupání pálili prsty.

A tak mi po zbytek víkendu vrtaly hlavou dvě věci: proč tam tu Fantinu tak přikurtovali a jak dlouho budu muset ještě v Anglii zůstat, když British Airways stávkují.

Po pondělní snídani jsem se vrátil na svůj pokoj a potkal jsem tam pokojskou. Obrátil jsem se na ni jako na fundovaného člověka. Když jsem jí řekl, že jsem v sobotu viděl Les Misérables, vstoupily jí slzy do očí a se vším se mi svěřila.

Ve stručnosti tedy: Byly kdysi doby, kdy v Anglii byla zima. Když šel pán spát, sluha mu na jedné strany postele vytvořil pohodlný vstup pod deku, a když si pán lehl, tak ho zadekloval. Přesně tak, jak byla zadeklovaná Fantina. A pánovi bylo teplo, protože mu nemohlo pod peřinu foukat. Ráno zase sluha vytvořil východ, kterým pán postel opustil, a postel upravil.

Dnes již takových sluhů není. Pán si musí vstup vytvořit sám, pak ho po něm nikdo nezavře, a celé je to takové připitomělé. Pokojská se mi pak nabídla, že mě večer přijde zastlat. Tentokrát vstoupily slzy do očí mně. Zjihlým hlasem jsem jí poděkoval a utekl na letiště. Stávka právě končila.

Zalézáme pod peřinu po anglicku

Dělat věci po anglicku vyžaduje jistou dávku cviku. Zmizet po anglicku se ještě dá, ale vlézt si po anglicku do postele, to už vyžaduje nezanedbatelný výcvik.

První noc v anglickém hotelu. Dopijete šampaňské, jahody kopnete pod konferenční stolek a popřemýšlíte, jak zdolat nedobytnou tvrz, čili postel.

Máte totiž spát pod dekou obalenou prostěradlem, a ta deka je mnohem větší než postel a všechen ten její přebytek je ze tří stran pečlivě nacpán pod matraci. Popřemýšlení skončeno, nastupuje hrubá síla. Deku je nutné vytáhnout, tím se pochopitelně vytáhne i spodní prostěradlo a všechno okolo, takže nakonec sice máte volnou deku, pod kterou můžete spát, ale postel vypadá jako po bitvě, a to jste v ní ještě neleželi.

Ve vašem případě tomožná není tak katastrofální, ale já jsem ve spánku hamoun. Pokud ležím na prostěradle, které není nijak uchyceno, během noci si ho celé shrnu a nakopu pod sebe.

Takže se tedy stydíte, jak jste tu postel zvalchovali, ale další večer se vrátíte do hostelu a vítá vás panensky urovnaná postel. Dojme vás úděl pokojské a snažíte se postel příliš neposkvrnit. Zalézt pod deku zeshora se ukáže být zhola nemožné, ale po jisté době se vám podaří povytáhnout deku jen na jedné straně a nasoukat se mezi dvě prostěradla.

Je to strašný pocit. Celou noc máte děsivé sny, ve kterých se vás někdo snaží zašlápnout, splácnout či jinak ochromit, nemůžete se otočit, protože napnutá deka brání přetočení na bok, a nejhorší je to s chodidly, která jsou připlácnutá k posteli jako kdyby vám na nich ležel tucet Ludwigů. Největší šok ale nastává ráno, kdy nemůžete najít únikový východ, který jste předchozí večer tak pečlivě budovali, a když už ho najdete, zapomenete systém, kterým jste do postele vlezli, a tak se jak píďalka vysouváte z toho bavlněného krytu, přitahujete se k nočnímu stolku, který je bohužel na kolečkách, až konečně horní polovinou těla padáte na huňatý koberec a plazením postel opustíte.

Během týdne se vypracujete a už víte, kam přesně sáhnout a kde co povolit, aby byl spánek alespoň trochu snesitelný. Jednou za čas se i rozšoupnete a celou postel rozházíte jako poprvé. Jenomže vám pořád vrtá hlavou, jestli něco neděláte špatně. Jestli neexistuje nějaký fígl, jak z toho ven, jak se normálně vyspat. A taky byste rádi věděli, kdo a proč tohle nesmyslné stlaní vymyslel.

Teď by měl tento článek skončit, aby mohl agent Kůpr všechno odhalit v příštím díle. A taky že skončí.

V příštím díle uvidíte: Kůpr pozoruje marný zápas umírající ženy s postelí. Pokojská podlehne ostrému výslechu a vše přiznává.

Související články:

Hrůzná Anglie: Pomalost

Coming out I

V životě muže nastávají chvíle, kdy musí celému světu vykřičet svou pravdu. Přiznat se a hrdě kráčet dál. Ta chvíle právě přišla.

Dnes jsme na francouzštině probírali slovíčka týkající se domácích prací. Učitelka vyzvídala: Co děláte každý den? Nebo možná každý druhý den... Pak zachytila můj zoufalý výraz. Někdo možná jenom každý třetí den... Myjete co? Ná-do-bí!

Zastyděl jsem se, ale neměl jsem odvahu se vztyčit a říct to naplno: Tento rok jsem ještě nádobí nemyl! Kdo by se babral s mytím nádobí, když je dnes nové nádobí tak levné?

Nutno říct, že ostatní domácí práce mi nedělají problémy. Každý měsíc poctivě vyluxuji, zametu, setřu prach ze svých cédéček, umyju umyvadlo a vanu, vyperu, odnesu košile do čistírny a pomodlím se za déšť, který umyje okna. Ale přínos papírových talířů a umělohmotných kelímků pro naši společnost je stále podceňován. A mám pocit, že výrobci jarů, houbiček na nádobí, odkapávačů, utěrek a myček v tom mají nějakým způsobem prsty.

Pak mi to ale stejně vrtalo hlavou. Ona to vlastně není až tak velká práce, to umýt. Těch mých dvacet talířů, padesát skleniček a pár sad příborů, to přece musím mít za pár hodin hotové... A tak jsem svůj původní závazek, že do půlky února 2004 to špinavé nádobí zlikviduji libovolnými prostředky, odvážně změnil na umytí.

A zároveň jsem usoudil, že je potřeba se veřejně přiznat. Ke všemu! To jsem pochopitelně vzápětí zavrhl. Takovou smršť bych nepřežil ani já, ani svět. Je zapotřebí vše pečlivě dávkovat. Takže dnes přicházím na světlo boží se svou úchylnou knihovničkou a příště si povíme něco o buržoazních bohémech.

Extrémně důležitá funkce bloguje.cz: Hledáme jméno!

Artur Dent souhlasil s tím, že implementuje naprosto klíčovou funkci, kterou popíšu níže, pokud se pro ni podaří najít dostatečně úderné jméno. A nesmí to být rubrika, kategorie, oblast ani téma.

Nápad jest tento: Vytvořit potenční síť témat, která budou ortogonální k současným rubrikám. (Pokud jste už pochopili, o co jde, nemusíte číst dál, a rovnou napište do komentářů vhodný název.)

Příklad: Máte na blogu rubriky Ze života hmyzu a Ze života Fandy Blogera. Podobným způsobem budete vytvářet témata, kterých bude z jistých důvodů víc než rubrik. Napsali jste článek Karafiátovi Broučci (rubrika Ze života hmyzu), proto vytvoříte témata Karafiát a Broučci a článek zařadíte do obou témat. O pár měsíců později napíšete článek Co jsem si přečetl (rubrika Ze života Fandy Blogera), a protože jste si přečetli Broučky, zařadíte ho do tématu Broučci.

Tím se u článku Karafiátovi Broučci automaticky objeví odkazy na související články – Co jsem si přečetl (a vice versa).

Za pár měsíců napíšete článek Dostal jsem karafiát, zařadíte ho do tématu Karafiát a výsledek je tento:

Karafiátovi Broučci – související články Co jsem si přečetl, Dostal jsem karafiát
Co jsem si přečetl – související články Karafiátovi broučci
Dostal jsem karafiát – související články Karafiátovi Broučci

Toto souvisení je tedy nezávislé na rubrikách, a navíc můžete pro každý článek vybrat vhodnou podmnožinu témat (a nikoli jen nejvýše jedno, jak je tomu u rubrik).

Pokud budete témata používat s rozmyslem, dostane se vašim čtenářům zcela automaticky bohatě odkazů na související články a vy nemusíte dohledávat a ručně dopisovat, že jste o tomto tématu už jednou (dvakrát, pětkrát) psali.

Srozumitelné? Jenomže Arturovi se nelíbí název témata. Takže jak?

Řekni NE blogování! Příběh druhý: Ztráta partnera

Pavla je drobná černovlasá žena. Jsme v jedné hospůdce blízko jejího bytu. Pavla živě gestikuluje a objednává si "tu největší a nejsilnější kávu, kterou máte".

Pavlo, vzpomínáš si na své blogovací začátky?

O blogování jsem se dočetla v nějakém časopise. Vedení webového deníčku mě zaujalo. Později jsem pochopila, že plést si soukromý deníček s veřejným je o ústa.

Vedla sis soukromé deníčky?

Jistě, už někdy od puberty, i když spíš příležitostně. Vydržela jsem vždy jen měsíc, dva, a pak pokračovala třeba až po půl roce.

Co tě tedy vedlo k tomu, že sis založila deník veřejný?

Zvědavost, asi. Bylo to nové. Čtenáři mi psali komentáře, diskutovali jsme spolu.

Žádné zápory jsi nepociťovala?

Ze začátku ne. Nezdálo se, že by to v sobě skrývalo nějaké problémy. Samozřejmě se mluvilo o závislosti, ale můj problém se ukázal být někde jinde.

Byla jsi na blogování závislá?

Trochu... Ale vyléčila jsem se velmi rychle. Taková léčba šokem. Můj blog si totiž přečetl můj tehdejší partner.

Ty ses o něm vyjadřovala nějak nelichotivě?

Já jsem hlavně nepochopila nebo nechtěla akceptovat, že webový deníček prostě nemůže vypadat stejně jako soukromý. A já tam psala, jak mě kdo naštval, jak jsem zase nešťastná a neschopná, a také jsem tam líčila své milostné trable.

Co se stalo, když se tvůj partner dozvěděl o tvém blogu?

Nic, nechal si to pro sebe. Asi se kochal. A pak mi oznámil, že je mezi námi konec. Psala jsem tehdy do blogu, že mě asi nemá rád, že na mě kašle a že si určitě našel nějakou jinou, a najednou rozchod. Tehdy jsem to brala jako jasné potvrzení toho, že jsem měla pravdu.

Jenže ve skutečnosti to bylo jinak?

Zaměnila jsem příčinu a následek. Ozřejmil mi to až jeho kamarád. Mé neopodstatněné citové výlevy vedly k tomu, že se urazil. Proto se se mnou rozešel, protože jsem mu nevěřila a ještě to veřejně ventilovala. Vždyť já o něm zveřejnila, že je děvkař a že na mě kašle. A přitom to nebyla pravda. Pročetla jsem si svůj blog od začátku, prolistovala jsem i své staré papírové deníčky, a našla jsem spoustu naprostých úletů, tragických scénářů, které se nikdy nenaplnily, protože hned druhý den bylo líp. Jenže já bylo o svých závěrech stoprocentně přesvědčená.

Vyříkali jste si to někdy?

Ano, po letech, už s úsměvem a bez hořkosti. Ztratila jsem ho kvůli své pitomosti. I když on tehdy také jednal v amoku.

Blogovala jsi dál?

Přestala jsem, okamžitě. Ale pak jsem se k blogování zase vrátila. Poučená. Blogovat neznamená odtajňovat svůj soukromý deník, ale komunikovat se svými čtenáři. Je to způsob prezentace mé osoby, mých názorů, mého pohledu na svět. Píšu do blogu, když se chci k něčemu vyjádřit. A když se potřebuju vybrečet, tak brečím doma do polštáře. 

Díky za rozhovor.

Balkanistika na MU: Chceš zápočet? Kup si moji knížku!

Mají to divné móresy na balkanistice Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Neumožňují vystudovat těm, kdo si nekoupí jistou (neprodejnou?) knihu.

Publikaci České a slovenské odborné práce o jihovýchodní Evropě (Bibliografie za léta 1991-2000) napsal PhDr. Hladký et al a vydalo ji vydavatelství Masarykovy univerzity nákladem 160 výtisků. Stojí 300 Kč. Jistě chvályhodný počin.

Jenže jak ji prodat? Nabízet ji studentům na přednášce? Stalo se, dokonce třikrát, ale nikdo ji nechtěl...

Řešení se našlo: "Tuto publikaci si povinně pořídí každý student balkanistiky. Bez ní nebude možné předmět ukončit!" Tato nechutnost se zcela oficiálně objevila u předmětů pro balkanisty (například zde). A je to.

Můžete se šprtat jak chcete, můžete umět bulharsky pozpátku, přijdete na zkoušku a budete prošacováni. Máte knihu? Nemáte? Tak nemáte zkoušku. Chcete zkoušku udělat? Kupte si knihu, k dostání na sekretariátě.

Nebo to funguje naopak? Nic jste neuměl, ale knihu máte, tak já vám to teda napíšu...

Stanovit jako jednu z podmínek nutných k ukončení předmětu zakoupení knihy je navýsost sprosté. Vedoucí Ústavu slavistiky prof. Pospíšil o těchto praktikách neví nebo má také máslo na hlavě? A změní se něco, pokud by studenti dosáhli odstranění těch přiblblých vět z oficiálních materiálů? V hlavách těch, kteří si troufli je tam napsat, asi těžko. Že, pane doktore Krejčí?

Janeček přiznal neveřejnoprávního syna

Tady je ENimENovo, hlásí blog mladého chlapce, který se vydává za řadového zaměstnance největšího českého veřejnoprávního média. Jaká je ale pravda?

Oslovili jsme několik skutečných řadových zaměstnanců a konfrontovali je s podivuhodnými fakty: výše platu, samostatná kancelář, pozdní příchody, kamarádi na interních projekcích, nechutné scény v kantýně... Závěr byl jednoznačný – takové výhody nikdo z řadových zaměstnanců nepožívá. "Leda," zamyslel se náš důvěrný zdroj, "že by šlo o toho ředitelského spratka."

Následné pátrání odhalilo šokující skutečnosti. Ředitel veřejnoprávního média má neveřejnoprávního syna, kterého dosud tajil! Před našimi přímými otázkami už ale nemohl dále uhybat. "Je to tak," připustil, a poskytl nám dokonce fotografii, kterou přetiskujeme. "To jsem měl ještě vlasy," dodal s povzdechem.

Mluvčí ministerstva vnitra potvrdila, že ministr je již o případu informován a že připravuje tvrdou policejní razii. "Již několik dní listuje pan ministr kalendářem a hledá vhodné jméno pro tuto akci," vysvětlila.

Případ dále sledujeme. Upozorňujeme širokou veřejnost, že na neveřejnoprávního syna nelze v žádném případě přispívat v rámci koncesionářských poplatků.

Experimenty s následky a jak se z nich poučit

Hoří papír? Lije se voda do kyseliny? Jak působí elektrický proud na lidské tělo? A co z toho všeho plyne?

Již od mala jsem měl blízko k experimentální fyzice. V šesti letech jsem si položil zásadní otázku, zda hoří papír, a následně provedl experiment, který poměrně přesvědčivým způsobem ukázal, že papír hoří, a navíc že hoří i můj palec, že výsledkem popálení jsou ošklivé puchýře a že to docela i bolí. Jen shodou náhod se nepodařilo ověřit, zda hoří i koberec a záclony, či za jak dlouho chytne bytové jádro. Později někdo v paneláku naproti nám ukázal, že překvapivě rychle.

Školní experimenty byly nudné a nepratické. Například tvrzení, že lít vodu do kyseliny je blbost, jsme ověřovali tím, že jsme lili kyselinu do vody a nic nevybuchlo. Což podle mě ještě nic nedokazuje.

Sám jsem ve škole tajně provedl chemický experiment, který ověřoval, že není sůl jako sůl. Narozdíl od chloridu sodného vám po požití fosforečnanu sodného zdřevění jazyk a naskáčou na něm takové pupínky. Navíc vůbec není slaný, spíš hnusný.

Též některé experimenty s elektřinou jsou nezapomenutelné. Ověřovat jazykem, že plochá baterie není vybitá, to je pro malá děcka. Zapojit čtyři takové baterie za sebe a ověřit si tak 18 voltů, to už je docela nářez.

Všechny ty experimenty měly něco společného: Vždy mi to stačilo vyzkoušet jen jednou (no dobře, ty baterie byly výjimka). Poučil jsem se a nemám potřebu to znovu opakovat. Proto mi vrtá hlavou, jak je možné, že jsem se opět pustil do experimentu s e-obchodem Vltava, přestože už jsem se tolikrát napálil. Tentokrát mi už dva měsíce doručují balíček s vánočními dárky – a pořád nic. Už mi z toho začínají naskakovat pupínky na jazyku...

Nechutná bloggerská pseudokomunita

Prý existuje. Ale dost mi to smrdí.

Co se stalo? Zápis v jednom blogu byl citován v "oficiálním" médiu. Tedy nic, co by nějak stálo za pozornost. Ovšem názory Denisy Kery (DKBlog) už za pozornost stojí.

Denisa nežije ve stejném světě jako já. V tom jejím existuje bloggerská společnost volající po otevřené diskusi, solidární a velkorysá komunita mimo veřejnou sféru. Nepsaná pravidla této komunity dovolují v blogu odkazovat na jiné blogy i jiné zdroje, ale zakazují všem mimo tuto komunitu odkazovat na blog.

Ne, děkuji pěkně, takovou upocenou představu uzavřené pololegální sítě neakceptuji. Citování osobního blogu ve veřejném médiu neomezuje svobodu projevu, aspoň tedy ne v mém světě. Má-li někdo problém s tím, že by informace z jeho blogu mohly být použity proti němu, nechť nebloguje (toto je vcelku citlivé téma, ke kterému se ještě někdy vrátím). Veřejná webová stránka je holt od toho, aby ji lidé četli.

A na závěr zvířátka, tentokrát se podíváme na kovářovu kobylu. Jak do konceptu blogosféry zapadá Denisin blog určený pro komunikaci se studenty FF UK? Budou muset studenti také začít blogovat? A co když se o tom blogu dozví děkan? To by jistě přineslo té trapné komunitě nějaký skandál, že?

Symfonie v B dur

Už několik dní nespím klidně. Tomáš Baldýnský vyzval Jiřího Pomejeho na souboj v komponování. Ke srážce jejich symfonií v B dur má dojít 22. ledna 2005.

Kdyby si aspoň zvolili nějakou odlehčenější tóninu, C dur nebo G dur, ale oni hned do béčka! Baldýnský skutečně nechová k Růžičkové žádné city – s trochou ohleduplnosti mohl určit alespoň tragickou c moll. Pořádný zápas lze ale očekávat pochopitelně pouze v Es dur.

Jak na to oba borci půjdou? Pomejeho neodvážím odhadovat, Baldýnský by jistě dokázal někde na webu vyštrachat, jaké má B dur předznamenání, ale spíš přistoupí ke svým oblíbeným montážím. Na výběr toho ale v B dur moc není. Něco se dá vyškrabat od Beethovena (Čtvrtá) a Mozarta (Dvacátá čtvrtá), trochu se to řízne Prokofjevem a Schubertem (Páté), a do finále by to chtělo střelit trochu Schumannovy Jarní symfonie. Dvořákovu Druhou bych do toho už asi netahal, aby to nebylo přeplácané.

Se samotným soubojem bude také potíž. Je třeba podplatit nějaké orchestry, aby se partitur ujaly, a pak asi bude nejlépe posadit oba orchestry v ringu proti sobě a ať spustí. Body se budou udělovat za vyvedení protivníka z tempa či tóniny, nepříčetnost dirigenta či hráčů znamená knockout.

Jak vidno, takový zápas v symfoniích má mnohá rizika. Ale ze všeho nejvíc hrozí (pozor, hudební vtip!), že oba pánové omylem poskládají něco v B major.

Vzrušující stříhání vlasů zdarma a filet minout

Krátké shrnutí slovních spojení, díky kterým lezou zvědavci na Chinin.

Jednoznačně vede exhibicionistka. Ale hned v závěsu je vzrušující stříhání vlasů. Zvláštní, já ještě při samotném aktu vzrušen nebyl. Častokrát jsem byl rozrušen, když jsem spatřil výsledek, a dvakrát jsem dostal třesavku, když jsem platil.

Další hledaná spojení jsem kategoricky kategorizoval.

Počítačíci: jak si sestavit počítač, počítač sestavit doma, co je rekurzivní volání, nepřenáší session, budoucnost programátorů.

Morčíci: koupím morče, jména pro morče, obrázek morčete.

Zvědavíci: jak jsem patent, jak zjistit telefonní číslo volajícího, kdo je ježíšek, pocity u porodu.

Gymnazíci: slohové práce, slohové práce povídky, milostné dopisy, sprosté rýmy, úvaha moje hobby, slohová práce na téma tkanička, představa ideální školy.

Erotíci: ochlupení, macatá, igelitové kalhotky, fungl pussy, divoženky.

Různíci: dvoumetroví, hasič, hýbající se vločky, pravěké jeskyně, život pravěkých lidí, léčebny pro závislé, mozek implantát, nemám rád vážnou hudbu, kakaové boby, mýdlo, igelity.

Skoro jako by to by popis jednoho člověka, že? Dvoumetrový hasič s mozkovým implantátem žije v léčebně pro závislé zařízené v pravěké jeskyni a nemá rád vážnou hudbu, kakaové boby, mýdlo a igelity.

Záhadou mi ale zůstává filet minout. Nejdřív jsem si říkal, že to bude něco jako Minas Tirith, pak mě napadlo, že je to ze snáře, filet minout ve snu bez povšimnutí značí nedostatek rybího tuku, jenomže ono to přišlo z nějakého nizozemského vyhledávače. Takže až příští léto vyrazím na dovolenou do Holandska, zkusím to na nějakého domorodce. Já mu řeknu filet minout a on po mě hodí rybím tukem...

Očištění

A jsme-li poslední, kdo si neodpouští, jakou povahu má naše krev?

Je toho už příliš. Napouštím si vanu teplou vodou, bloumám po bytě. Pak se vzpamatuju a vypínám vodu, ještě včas. Svlékám se, nořím do vody nejdřív pravou patu, voda je příliš horká, skoro to bolí. Za chvíli jsem ve vodě celý.

Ta horká voda mě omamuje. Dělá se mi z ní zle, motá se mi hlava. Přibíhá Ludwig a usazuje se na rohu vany. Natahuje krk, bojí se vody, ale chce si aspoň přičichnout k tomu zázraku. Nakonec tu teplou vodu začne chlemtat a pak se producíruje po okraji vany. Stejně jako jindy mu občas uklouzne noha, ale vždycky to ještě stihne vyrovnat.

Ale i to vždycky si najde jednu výjimku, Ludwig spadne ke mně do vany, a v té vteřině je z ní venku a pádí pryč. V té vteřině já řvu. Je snadné vyskočit v mžiku z vody, když se vaše drápy mohou pohodlně zabořit do nabídnutého kusu lidského masa.

Vypouštím vodu a sprchuju se. K nohám mi stéká růžová voda. Posvátná krev, oslík, který vykrvácel na Štědrý den, původce utajeného znásilnění. Všechno zlo ze sebe smývám, voda se pročisťuje.

Zahlédnu se v zrcadle. Mám lesklé oči a lesklé rty, se zahojenými puchýřky. Mám vodnaté duhovky a rudá bělma. Už je pozdě. Vysychám.

Jsem na roztrhání

Na začátku roku jsem si říkal: Když jsem dokázal žít bez blogu tři týdny, vlastně už vůbec nemusím psát. Stejně nemám o čem, nechce se mi atd. A najednou se ukázalo, že zase nestíhám!

Vlastně píšu ilegálně. Ministerstvo výživy požadovalo splnění všeho možného do konce roku 2003, což jsem nesplnil, takže každou chvíli čekám, až mi to tu exekutoři všechno zabaví.

Na matfyzu se dějí kouzelné věci, na které by jistě bylo vhodné upozornit, ale do toho se pořád hlásí filozofická fakulta (UK) se svým legračním nařízením, které nic nenařizuje, a volbami, ve kterých nikdo nevolí, navíc mě kamarád přesvědčuje, abych mu napsal poutavý článek o Cernu do nějakého podivného katalogu UK, a slibuje za to nějakou svou pikantní fotočku s jednou prorektorkou...

Do toho halda osobních věcí, ještě jsem se ani nestačil zmínit o třetím dile Pána obručí (totiž Návratu princezny) a už se na mě valí další a další... Navíc jsem někde potratil dnešní otázku na gramec a nemůžu si na ni vzpomenout.

A když už konečně mám čas něco napsat, napíšu nějaký metablábol o tom, jak nemám čas psát. Prostě děs a hrůza, za chvíli se ze mě stane malý čtenář, který dokáže dvě třetiny svého příspěvku zaplácat omlouvou za to, že se opět nedostane k tématu, a proto se v nejbližších dnech můžeme těšit na další pokračování češtinářské telenovely. Jdu radši prozkoumat to auto.

Ehm, šťastné a tentonoc, veselé

No vážně, i já jsem se k tomu dokopal a na potkání každému přeju světový mír.

Nepředpokládám, že bych v tomto roce na Chinin ještě něco přidával. Ozvu se, jakmile vystřízlivím, což by mohlo být asi tak 5. ledna.

Jihočeské matky dětem: Do akce!

Konečně: Jihočeské matky zveřejňují podrobný itinerář celé charitativní akce.

Famózní charitativní akce Jihočeské matky dětem proběhne v úterý 23. prosince v Praze.

17:15 sraz před hotelem Don Giovanni

Vystoupíte na stanici metra Želivského (trasa A), vylezete východem "Don Giovanni" a hotel obejdete proti směru hodinových ručiček, až se dostanete k hlavnímu vchodu.

17:15 – 17:30 blíže nespecifikované sociální aktivity

Blíže nespecifikováno.

17:30 – 17:35 zpěv

Zpíváme vánoční koledy, husitské chorály, Ej, uchněm a další známé písně. Pokud máte po blíže nespecifikovaných sociálních aktivitách problémy s krátkodobou pamětí, přineste si vytištěné texty! Tichá noc (zpíváme německy), Nesem vám noviny, Narodil se Kristus pán a další.

17:35 – 17:50 pochod k modrému kontejneru

Od hotelu se vydáme Izraelskou ulicí a dále ulicí Nad Vodovodem. Náš průvod symbolizuje tři krále, kteří šli za hvězdou betlémskou. Naše hvězda svítí na rohu ulic Nad Vodovodem a Slunečná. Před vilou Nad vodovodem, číslo orientační 14, totiž narazíme na modrý kontejner, symbolizující jesle s Ježíškem.

17:50 – 18:00 rituální vhození časopisů do kontejneru

S každým časopisem se obřadně rozloučíme a vhodíme jej k Ježíškovi.

18:00 – 18:05 závěr happeningu

Když už budou všechny časopisy obětovány, zapálíme svíčky, rozmístíme je kolem kontejneru a budeme svátečně rozjímat. Poté se pokojně rozejdeme do svých domovů.

Apel

Apelujeme na všechny jihočeské matky, aby kromě obětin a darů (časopisů) přinesly i svíčky! Též mobilní telefony a podobné vymoženosti, umožňující zaznamenávat průběh akce na blog, jsou vítány. Jednáme s Českou televizí o natočení dokumentu s názvem Radioaktivní charita. Pokud vše vyjde, bude se vysílat 7. ledna v půl třetí ráno na ČT2.

Prosíme naše příznivce, aby na své weby umístili naše logo a odkaz na tento článek.

Na stejné téma:

Jihočeské matky dětem + flashmob
Jihočeské matky! Chceme víc časopisů!
Občanská společnost se rozbila!
Jihočeské matky dětem: Kdy, kde, jak
Jihočeské matky dětem: Další upřesnění
Píšou nám z Dona Giovanniho

Píšou nám z Dona Giovanniho

Vidíte, naše akce Jihočeské matky dětem bobtná a bobtná...

Vážení přátelé,

blíží se doba Vánoc a s ní spojené obdarovávání nejbližších. S nadšením, a trochu i se slzami v očích, jsme proto přijali nabídku vašeho pěveckého sboru Jihočeské matky zazpívat našim hostům před hotelem několik koled.

Náš hotel je umístěn u malé stanice metra, téměř na okraji Prahy, s velmi omezenou možností živé hudební produkce. Dosavadní dopravu našich hostů za hudbou zajišťujeme pražskou taxislužbou, která nás ale v poslední době nechává často na holičkách.

Děkujeme všem, které náš problém zaujme a přijdou nám spolu se sborem Jihočeských matek zazpívat. Nejsme hudebně vzděláni, ale přesto jsme již o Jihočeských matkách několikrát slyšeli, a vždy jen samou chválu.

Umístění hosté si vaši pozornost určitě zaslouží – o to víc, že jim chybí opravdový zpěv jejich rodičů.

Za všech 800 umístěných hostů předem děkujeme.

Ladislav Kohoutek
ředitel hotelu

Jihočeské matky dětem: Další upřesnění

Akce nabývá nebývalého rozsahu, už je nás skoro pět...

Na četné žádosti účastníků akce se sraz posouvá ze 17:30 a na 17:15, přičemž čas odstartování průvodu se nemění (17:30).

Čtvrthodinka mezi 17:15 a 17:30 je vyhrazena blíže nespecifikovaným sociálním aktivitám (rozumíme si, že).

Dále žádám všechny naše příznivce, aby se pokusili stvořit nějaké pěkné logo celé akce. Protože logo je základ propagace. :-)

Zábava s internetovými obchody

Najde se e-obchod, který by mohl hodit kamenem?

Případ první: Vltava.cz

O Vltavě už jsem tu několikrát psal. Nejdřív mi nutili sebrané spisy Jaroslava Foglara, protože se jim zdály etymologicky nejblíž sebraným spisům Jaroslava Seiferta, pak přestali odpovídat na maily, přestože se dušují, že na ně odpovídají okamžitě, v nejhorším případě do druhého dne.

Dnes už je sedmnáct dní, co (i přes mé urgence) neodpověděli. Žádný zákazník, taky zákazník.

Případ druhý: Amazon.fr

Objednal jsem si knížku s dobou doručení 12 dnů. Po třech týdnech mi napsali omluvný mail, že nejsou schopni zajistit doručení před Vánoci, a proto mi nabízejí možnost objednávku zrušit.

Rozhodnutí jsem odložil na druhý den. Naštěstí – protože hned ten druhý den mi přišel od Amazonu další mail, tentokrát s oznámením, že mou zásilku právě předali poště.

Případ třetí: Kosmas.cz

Nějakým způsobem se mi podařilo objednat si tituly, které nebyly skladem. Vložil jsem je do košíku, byl jsem informován o tom, že nejsou na skladě, ale že hned jak přijdou, budu o tom informován.

Zaplatil jsem, má zásilka byla předána kurýrní službě, a poté jsem dostal oznámení, že žádané tituly již jsou skladem. Třesu se, zda se jenom zpozdil mail nebo celý sklad. Protože v tom druhém případě naložili kurýrovi prázdnou krabici...

Užívám si, odpočívám

Nohy na stole, sklenka desetiletého portského, dobrý doutník... Ale no tak! K portskému se přece nekouří!

Čekáte snad, že sem budu něco psát? Nenechte se vysmát! Včera jsem poskytl rozhovor a od té doby nedělám, dokud mě z chalupy nevyžene sám král Miroslav.

Co se tady budu s něčím sepisovat? Ať pracují jiní! Já už jen poskytuju rozhovory a znuděně u toho zívám... Jo, a čekám, až se někdo odváží odpovědět na otázku – protože zatím se neodvážil nikdo.

Jihočeské matky dětem: Kdy, kde, jak

Přinášíme aktuální zprávy o masové akce Jihočeské matky dětem.

Ponejprve tedy: Stále máme akutní nedostatek časopisů! Jestli se nechcete se svými skvosty rozloučit, vepište do nich svou adresu, Řetězka vám je vrátí!

Akce začíná shromážděním jihočeských matek dne 23. prosince 2003 v 17:30 před pražským hotelem Don Giovanni (metro Želivského). Průvod se zformuje a za zpěvu a hraní vánočních koled se vydá Izraelskou ulicí do ulice Nad Vodovodem. Cílem je první modrý kontejner v této ulici. Naposledy prolistujeme své věrné přátele a vhodíme je do kontejneru. Tím akce končí, účastníci se rozcházejí a zpoza rohu vychází do té doby skrytá Řetězka a vrhá se do kontejneru.

Pokud by nějaké skupině potenciálních účastníků pochodu nevyhovoval stanovený termín, je možné vyjednávat o jeho změně. Sledujte tyto stránky.

Občanská společnost se rozbila!

Tomu říkáte občanská společnost? Kde jsou ti aktivní jedinci, utvářející naše životní podmínky?

Kde jsou ty nadšenci, kteří v převlečení za jihočeské matky vymýšlejí logo pro naši sensační akci? Kde jsou ty hromady časopisů, ke kterým již nemáte citové vazby? Kde jsou ti odvážlivci, kteří jsou ochotni (aspoň na Vánoce) udělat dobrý a veselý skutek?

Já se tu snažím, pachtím, připravuju vystoupení patnáctičlenného orchestru, se kterým se budu muset v mém omezeném pražském čase několikrát sejít, abychom nazkoušeli nějaké ty vánoční koledy, protože náš happening před Řětězčiným domem musí mít odpich a šmrnc, a vy nic?! Ani nenapíše, že byste rádi přišli, ale musíte se cpát cukrovím?

A když už jsme u těch osobních výtek, jestlipak víte, že jsem dosud neobdržel ani jednu žádost o rozhovor?! To ENimENa nezajímá, jestli konzumujeme stejné drogy, slečnu z Neratovic v noci nebudí ze spaní, že neví, jestli jsem na gymnáziu nezažíval podobné příhody, Adamovi Javůrkovi je fuk, co zrovna poslouchám? Dvacetjednička je hluchá k tomu, co si myslím o papežovi? Ani Jiří Bureš se nezeptá, proč mám datum publikování na stejném místě jako 15 % významných českých blogů?

Tady už skutečně nezbývá než parafrázovat kolegu Howadoora: Ach, pán tomu říká občanská společnost... Pán je tak trochu prase.

Jihočeské matky! Chceme víc časopisů!

Žádáme všechny o pomoc!

Zatím se podařilo shromáždit (update 1. 12. 2003 11:18):

4x Cosmopolitan

1x Elle

3x Premiere

15x Rolling Stone

Chybí nám Maxim, Esquire, Quo a další! Neříkejte, že nemáte! Pokud se vše podaří, bude hození časopisů přes plot vrcholem vánočního happeningu, na kterém budou amatérští hudebníci hrát koledy! Jedinečná akce!

Pokud plánujete svou účast (akce proběhne v Praze), dejte prosím v komentáři vědět, jaké termíny vám vyhovují. Štědrý den dopoledne? Den předtím večer? Dřív?

Novinky na bloguje.cz

Artur je teď zaneprázdněný taháním psa od myších děr, takže se ujmu role průvodce já. Jaké novinky tu tedy máme?

Oddělení menuizovaných příspěvků od ostatních odkazů

Kromě <$BlogLinks$> (generování všech odkazů) nyní můžete používat i dvě nové značky:

<$BlogLinksPosts$> generuje odkazy na články, u kterých jste si zatrhli "Umístit příspěvek meziodkazy v menu"

<$BlogLinksPerm$> generuje odkazy, které zadáváte ručně přes rozhraní bloguje.cz (položka odkazy, ankety)

Číslování komentářů

Konečně můžete mít komentáře pod jednotlivými příspěvky očíslované. Stačí použít <$BlogCmtNum$> v sekci <Comments>.

Datum a čas u komentářového RSS

Ano, dovednostem se meze nekladou, zpaktujte komentáře všech svých blogů a seřaďte si je podle času! Vy nemáte víc blogů? No, ehm, tak si nějaké založte! Čas najdete v title v hranatých závorkách.

Příjemnou zábavu s bloguje! :-)

Jihočeské matky dětem + flashmob! (update)

Adventní sbírka. Nejste jihočeská matka? A komu to vadí?

MATKA (stojí jako zkamenělá): Děti! Malé usmrkané děti!

(Ticho.)

MATKA (vyndá z šuplíku časopis a podává jej oběma rukama TONIMU. S velkým gestem): Jdi!

(Opona.)

Nestačili jste přispět do sbírky "Národ sobě"? Nezoufejte. Národní divadlo sice stojí bez vaší pomoci, ale dnes můžete přispět na něco jiného.

Princip sbírky je jednoduchý. Prohrabte se svým archivem časopisů, vyberte nějaké obzvlášť vypečené kousky, které už znáte nazpaměť, a věnujte je potřebným!

Na adresu jimade@centrum.cz pošlete seznam časopisů, kterých byste se rádi zbavili: název, číslo a ročník. Zájem je zejména o časopisy Cosmopolitan, Esquire, Maxim, Bravo Girl, Elle apod. Výtěžek akce bude před Vánoci předán Řetězce, kterou tímto nádherným solidárním gestem zcela jistě dojmeme k slzám!

Snaha se počítá! Nemysleme jen na sebe! Jsou Vánoce!

Update 1: Předání proběhne formou flashmobu. Dav se ve stanovený čas shromáždí před řetězčinou rezidencí a za zpěvu koled hodí časopisy přes plot.

Update 2: Nevěřte Řetězce (v komentářích), že o časopisy nemá zájem. Cituji z jejího blogu: Kdybyste nějaký (časopisy – pozn. red.) vyhazovali, můžete se stavit u nás a hodit je přes plot.

Update 3: 28. 11. 16:09, pět hodin po vyhlášení akce, máme již 19 časopisů!

Co dál? To mlha oku zahaluje...

... a mnoho skrývá zkalenému zraku, tajemství hrozná! – prokletí!

Marigoldův komentář o mém "značném posunu v kvalitě literárního projevu" a proměně "viditelně mírně neohrabaných zápisků" v "prakticky literární skvosty" mě opět vede k úvahám o nutnosti něco s Chininem udělat. Čímž nemyslím vydat jej knižně.

Krok stranou: Když už jsme u toho Marigolda, až dnes jsem pochopil, proč chodil po Ženevě v poněkud netradiční košili barvy boloňské omáčky.

Už dříve jsem potichu a nenápadně, a tedy i bez větších protestů ze stran p. t. čtenářstva, opustil ideu deníčku. Psát si deníček je blbost. Každodenní příhody jsou po čase nudné, k nečtení a k nepsaní.

Snažil jsem se přejít do úrovně glos, osobních postřehů, názorů. Jenže témat, která by se mi zdála dostatečně zajímavá a dostatečně kontroverzní, není mnoho. A já trvám na časté (tj. minimálně denní) aktualizaci. A když už se objeví něco, co by opravdu stálo za sledování, týká se to obvykle jen úzkého (zasvěceného) okruhu čtenářů.

Kdysi jsem veřejně prohlásil (ale teď to bohužel nejsem schopen dohledat, a tudíž neručím za doslovnost), že bych byl nerad, abychom jen zveřejňovali své deníčky bez jakýchkoli literárních ambicí. Stalo se. Ale nemusím být u všeho, že. Tudíž jsem se rozhodl Chinin a) ukončit, b) předělat.

Na ukončení teď nějak nemám žaludek a na předělání nemám čas. Chci říct: štěkám a jedu dál.

Ale dlouho nepojedu. Zůstanu asi u Kulturníčku a rád bych si vyšetřil trochu víc času na gramec, ale potřebuju od ledna rozjet tři větší projekty. A to už by literární úroveň Chininu silně pokulhávala za nároky, které na něj kladu.

Je mi to tak trochu líto. Ale tento můj čtvrtý vážný pokus o časopis mi dává naději, že ten příští, pátý, má alespoň nějakou šanci na úspěch.

Problémy s Ježíškem

Realita: Na Vánoce je třeba nakupovat nejlépe půl roku dopředu.

Vltava.cz se mnou prostě odmítá komunikovat, a tak jsem zamířil na Kosmas.cz, naházel do košíku patnáct knížek a s myšlenkou na to, že se jistě ještě objeví nějaká další, kterou nutně potřebuju, jsem si košík uložil pro příští časy.

A vida – očekávání se naplnilo, Paseda vydala osmý svazek Holanových Spisů, jdu si ho přihodit do košíku a kolega Kosmas mi suše sděluje, že pět z mých vybraných titulů již není skladem.

To si nemohli zajistit před Vánoci větší skladové zásoby? Znamená to, že už knížky do Vánoc nebudou? Mám teď honem skoupit aspoň ten zbytek, nebo mám vyčkat a případně se dočkat toho, že si nakonec nekoupím vůbec nic?

Příští Vánoce se na knížky vykašlu a budu kupovat teplé spodní prádlo. Toho je všude dost.

Novinka, čokoláda a překvapení v jednom

Buďme invenční. Být invenční, to vyžaduje odvahu. Sebeodhalení. Sebemrskačství. Co to je? Asi něco jako rozžvýkat studený hamburger v přímém přenosu.

Jak známo, všechno už tady jednou bylo. To ale neznamená, že nemůžeme vymyslet něco, co tu ještě nebylo. Překvapivé?

Tak jinak: Vezmeme něco, co tu už bylo, a zcela invenční modifikací to změníme na něco, co tu ještě nebylo. A uděláme to tak, aby někdo mohl říkat pche, to už tady bylo a někdo jiný mohl říkat téda, to je ale novinka, to musím taky blognout! Pořád nic?

Vezměme konkrétní příklad. Něco, co tu už bylo: Rozhovor s bloggerem. Teď invenční modifikaci: Nechť je blogger skutečný. A víte co? Když už, tak už: Ať jsem to já! Zbytek už je čistě na vás. Máte jedinečnou šanci zveřejnit na svém blogu rozhovor se mnou. Vaše chic otázky očekávám ve vzkazníku. :-)

Vltava neteče

Před nějakým časem jsem poslal na Vltavu.cz dotaz a odpovědi jsem se nedočkal. Na webu tvrdí, že prý na dotazy odpovídají okamžitě, nejpozději do druhého dne, tak jsem je za týden urgoval – a zase nic. Ani ten Petr Král, vedoucí oddělení pro spokojenost zákazníků, se neozval.

A dneska už mi Vltava hlásí jen Cannot find server. Že by zavírali krám? Ale já si chtěl nakoupit na Vánoce! Kdo jiný by mi asi nadělil dárky, když ne já sám?!

Už fakt nechci být vizionář

Když jsem loni v září vystoupil na jedné konferenci s tvrzením, že web je k ničemu, jedním ze čtyř mých hlavních argumentů bylo tvrzení, že nelze věřit tomu, že dnes zveřejněnou informaci někdo časem neupraví. Tedy že se může stát, že to, co je dnes na webu, tam za týden nebude, a oficiální zdroje budou tvrdit, že to tam nikdy nebylo, případně tam bude něco jiného a oficiální zdroje budou tvrdit, že to jiné tam bylo od začátku.

Koukali tam na mě jak na blázna, Bubenko a spol. No – a stalo se. Bílý dům poupravil svou starou tiskovou zprávu, aby odpovídala dnešní realitě. Že bych snad měl nějaký pocit zadostiučinění, to tedy opravdu nemám.

Update – odkazy: Different Strings (via Lupa).

Procházka po blozích

I uplynul zase nějaký čas a já dospěl k tomu, že je třeba aktualizovat sloupec -čtu-. To je ale pracné, neb se musí do šablony, furt nějaké http, tečky a lomítka, prostě děs.

A přece existují blogy, které čtu pravidelně a nedočkavě, i když tam vpravo yat9m ještě nejsou uvedeny.*)

* Milí čtenáři, v době, kdy byl tento příspěvek psán, měl Chinin pravý navigační sloupec, ve kterém byly pod nadpisem -čtu- seřezeny odkazy na blogy, které pravidelně čtu. Pokud tam dnes tento sloupec není, což je vysoce pravděpodobné, pokud je zrovna rok 2005 či vyšší, jistě si ho tam dokážete představit. Důvěřuji vám.

Update 2005: Kdybych to neříkal. Teď je to vlevo pod Odkazy.

Vrátil jsem se k blogu ENimEN, jež je psán s citem a láskou k zelenému listu, nadmíru povrchně a s dostatečným nadhledem, prostě je to blog jako bok, teda blug jako buk.

Vrátil jsem se k Peachovinám 2, které sice kvalitou kolísají, ale pokud se vydaří počasí, jsou ještě vtipnější než ENimEN. A proč si to nepřiznat, vtipnější než Chinin. No, to jsem trochu přehnal, ale budiž.

A konečně jsem objevil Howadoora na cestách, jehož literární a svalové ambice se vymykají běžným blogům. Poetické čtení.

To jsou tedy mí tři nejnovější favorité. A abych nezapomněl, řetězka začala po nějaké době zase psát tak, že se to dá číst.

Je po inventuře: Máme manko!

Manko je vážná věc. Asi budou padat hlavy.

Zpráva o inventuře

Ve dnech 17. – 19. listopadu 2003 proběhla inventura blogu Chinin. Naskladněno bylo 197 článků a 4752 zákazníků, tzv. čtenářů.

V evidenci skladových zásob byly zjištěny závažné chyby a nedostatky. Jedná se zejména o zcela chybějící zápisy z Anglie (červenec 2003), konkrétně:

• hotel a jeho podivnosti (minibar, postel, příhoda s platební kartou)
• Londýn a jeho podivnosti (West End, divadla, nákupy, metro)
• Bracknell a jeho podivnosti (obchody, cesty, The Ring, pošta)
• Heathrow a jeho podivnosti (stávka)

Další chybějící články jsou:

• vzpomínky na první taneční
• stěhování
• Řekni NE blogování, druhý příběh

Přestože byly tyto články explicitně či implicitně slíbeny, zákazníkům Chininu jsou soustavně upírány.

Dále je nutné napravit drobné nesrovnalosti v datování příspěvků z let 2000 a 2002, které jsou (zřejmě omylem) zařazeny do roku 2003. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že dosud nebyly zveřejněny poslední tři zápisy z roku 2000 a poslední zápis z roku 2002.

Blog Chinin nebyl shledán kódově validním.

Úroveň péče o zákazníka je obecně velmi nízká. Rozdělení rubrik je nevhodné, navigace je matoucí, vyhledávání nefunkční. Grafika působí depresivně. Na připomínky v knize přání a stížností vedení blogu nereaguje (z poslední doby např. dotazy: Jak bylo v Brně? Co ženevská opera?)

Navíc se v Chininu neustále mystifikuje. Zveřejňují se v něm fámy, rozhovory s fiktivními lidmi (naposledy s neexistující PhDr. Šiškovou), smyšlené příběhy. Zákazníci jsou tak manipulováni a velmi snadno uváděni v omyl.

Rozsudek

Zodpovědným osobám se ukládá, aby výše zmíněné nedostatky řádně napravily, a to nejpozději do 31. prosince 2003. Jinak se vystavují postihu dle vyhlášky o existenci a správě veřejných blogů, vydané Ministerstvem výživy dne 21. 4. 2003.

Proč má Chinin zavřeno

Inventura je vážná věc. Znamená zavřeno také skončeno? Čekají nás v budoucnosti jen samá pozitiva a sociální jistoty?

Když jsem byl malý, chtěl jsem být programátorem. Pak jsem trochu vyrostl a došlo mi, že je to hloupost, že nechci být programátorem, tedy alespoň ne tradičním programátorem. Přihlásil jsem se tedy na matfyz, což se ukázalo jako velmi dobrá volba, přestože jsem se pak na nějaký čas programátorem skutečně stal.

Jak jsem očekával, přišel den, kdy mě to přestalo bavit (bylo to v březnu 2000). Pár měsíců poté jsem programování pustil k vodě. Tím vším chci říct, že má programátorská zkušenost není nikterak velká. Přesto mi několik poznatků utkvělo v makovici.

Třeba to, že než člověk začne něco vyvíjet, měl by řádně popřemýšlet a ujasnit si předem, jak to všechno asi bude velké. Protože když to začne tak nějak plácat dohromady, nabalovat na malé jádro velké nesmysly, se kterými se původně nepočítalo, dopadne to špatně. A lepší než něco takového předělávat, je rovnou začít znova.

Nejsem dostatečně bystrý. Před psaním Chininu jsem řádně nepopřemýšlel a výsledkem je, že dnes už Chinin neumím přizpůsobit své představě. Takže je zavřeno a já s dovolením přemýšlím, co dál.

Skončila doba hájení

Chinin má za sebou 100 dní a při této příležitosti vyhlašuje: ZAVŘENO – INVENTŮRA.

Za všechny gratulace, děkování, projevy přízně i soustrasti, podněty, náměty, shrnutí a vzpomínky předem děkuji.

Natěšené příchody, zklamané odchody

Archivy blogů jsou jen k zlosti. Díky nim se na blozích píše i tom, o čem se na nich nepíše. I na Chinin lezou nejen lidé, kteří se chtějí zachránit před malárií (což je hlavní smysl tohoto blogu), ale třeba i tací, kteří mají výstavní problémy s liposukcí.

Píšete si svůj obyčejný nezáživný blog. Jeden týden si povzdychnete, že i když použijete Iso Buster, nedaří se  vám přečíst poškozená cédéčka. O pár dní později připomenete, že ovečka Dolly slaví výročí klonování. A nakonec si nostalgicky zavzpomínáte na své mládí na venkově a vysvětlíte, jak neobyčejně těžké bylo pást kozy.

K vašemu neštěstí tyto tři příspěvky napíšete v jednom měsíci a blog vám je automaticky zařadí do jedné archivní stránky. A neštěstí je hotovo. Vyhledávače se mylně domnívají, že informace na jedné stránce spolu tak nějak aspoň trochu souvisejí – a najednou se k vám na blog hrnou lidi! A nezajímají je ani cédéčka, ani klonování, ba ani venkov...

P. S. Jo vy jste mi nevěřili...

Ať žije nostalgie - ale co zítra?

Když my byli mladí, bylo všechno lepší. To je jasný. I ty počítače byly rychlejší, nepadaly a byla s nima legrace.

Před dvanácti lety touhle dobou, tedy v pátek v pět večer, jsem ještě seděl ve školní počítačové laboratoři a resetoval jsem počítač TEMS-80 (s procesorem 8080 či jeho napodobeninou) – a to tak, že jsem kovovou propiskou jezdil po sběrnici. (Pochopitelně to bylo přísně zakázané.)

Zatímco dneska si zvesela palmuju nebo si klikám v NetBeans a tvářím se, že vyvíjím aplikaci, tenkrát jsem programoval v asembleru na papír, pak ten program pomocí kódovací tabulky přepsal do strojáku a nakonec přeťukával stroják do počítače pomocí hexadecimální klávesnice.

Tenkrát je totiž kouzelné slůvko. Tenkrát všechno fungovalo. Tenkrát bylo vrcholem pololetí, že se nám pomocí větráčku a tepelného tělíska podařilo udržovat v okolí teploměru konstatní teplotu. A dneska? Všechny ty internety a další vymoženosti...

Jenže co za dalších dvanáct let? Nebo za dvacet čtyři let? Budeme vzpomínat, jaké jsme tenkrát měli krásné blogy? Budeme říkat, že jsme tenkrát měli počítače s klávesnicí? Že to tenkrát byly zlaté časy, kdy se na jedno DVD vešlo pár giga?

Pojďte děti, dědeček si zavzpomíná, jak tenkrát stahoval deset giga přes dvě minuty...

Jak jsem psal kinoautomatovou povídku

V tomto článku si vás dovolím vyvést z několika zásadních omylů, do kterých jste pravděpodobně upadli, a zároveň odhalím děsivé spiknutí.

Přečetli jste si povídku Po představení? Pokud ne, tak to před čtením tohoto článku napravte.

Zásadní omyly

Tak tedy za prvé a ponejprv: Kinoautomatová povídka není totéž, co povídka na pokračování s hlasováním "co bude dál". Povídkoautomat je celý napsán dopředu, včetně všech svých větví.

Za druhé: Taková povídka obsahuje pouze jeden příběh. Možnost volby pokračování je vždy jen iluzí. Hlasuje se pouze o věcech podružných a naprosto nepodstatných (Má jít doleva nebo doprava? Má zvednout pistoli nebo ji nechat ležet? Má jí ustřelit malíček nebo nemá?). Důležité je vzbudit ve čtenáři pocit, že je strůjcem příběhu. Optimální je jej na konci obvinit, že za všechno může sám. Kdyby hlasoval jinak... Omyl, příběh je jen jeden a vždycky dopadne stejně.

A s tím související za třetí: Po každém hlasování jsou (pro jednoduchost) dvě větve. Počet větví po dvou hlasováních není čtyři! Hlasování jsou lineárně uspořádána a ať si vyberete libovolnou odpověď, vždycky se dostanete ke stejné otázce – totiž k té další.

Děsivé spiknutí

Povídku Po představení jsem na internetu publikoval celkem třikrát. Třikrát jsem položil tři stejné otázky a třikrát jsem na ně dostal stejné odpovědi. Ať už hlasovali tři lidé nebo (díky neplacené inserci v PNB) dvacet čtyři lidí, vždycky zvítězila stejná varianta: ano – ne – ne. Odpovědi, u kterých je větší šance, že vše dobře dopadne. Je to děsivé spiknutí útlocitných. Jsou někde mezi námi – a hlasují...

V novém oblečku

Přes víkend jsem Chinin oblékl do nového oblečku, který pro něj ušil světoznámý krejčí CSS. Zároveň jsem vypověděl smlouvu s paní TABLE.

Asi sem nikdo přes lynx či PDA neleze, ale pokud snad ano, jistě vás to potěší. Ty ostatní by mělo potěšit další zmenšení obrázků a podstatné snížení horní lišty.

Bloggerské vlny

Překvapivě se ukázalo, že bloggerská sounáležitost jde dál, než se kdokoli mohl domnívat.

Že někdo něco zajímavého blogne a všichni ostatní hned blognou něco podobného, protože se nám všem stávají stejné příhody, jen v jiném pořadí, na to už jsme si zvykli.

Ale že to dojde tak daleko, že Artur prohlásí, že si koupil PDA, pak se toho chytne Tokugawa, a nakonec si PDA koupím i já, to jsem opravdu nečekal. A to pravděpodobně tato vlna ještě není u konce.

Teď už se jenom musíme modlit, aby se Pixy nepřestěhoval do Řitky...

A navíc jsem mamlas...

To je tak, spousta lidí hlásí, jak přichází nová verze NaVrcholu, tak se tam schválně juknu – a skutečně, celá stránka vypadá úplně jinak, vůbec to tu nepoznávám... A už vidím oznámení o tom, že všem uživatelům mají přijít během pondělka maily, ve kterých bude vše podstatné napsáno.

Tak tedy čekám a čekám, a protože mi žádný mail nepřišel, začal jsem si s NaVrcholu dopisovat. Píšu jim, že mi nic nepřišlo, oni mi odpovídají, že mě nemají v databázi, a já si říkám: Bóže, to jsou mamlasové, prej moje ID neexistuje, to si fakt mohli vymyslet něco lepšího... A tak jim dokazuju, že moje ID skutečně existuje, dá se ve starém systému jednoduše vyhledat atd atd.

A teď si čtu Pixyho, který píše: "přehled webů podle návštěvnosti mi ukáže třeba Toplist" – a mně svitne, že ten mamlas jsem já.

Proto mi ty stránky přišly jak vyměněný! Proto mi nepřišel mail! Proto neznají moje ID! Já totiž NaVrcholu vůbec nepoužívám...

Lidl a chomutovská lípa

Tož tak. Narodil jsem se v Chomutově a několik let jsem do školy chodil kolem mohutné lípy. Vedle byla hospoda, vtipně nazvaná U Lípy.

Že z pozemků firmy Lidl mizejí stromy, to jsem v tisku zaregistroval. Ale že zmizela i "moje" lípa, to jsem se dozvěděl až teď.

Ti, co si to kácení objednali, jsou... ošklivá kačátka. Přinejmenším.

Filmové hlášky - řešení

27. 10. 2003 – Tady máte řešení, ať vás netrápím...

22. 10. 2003 – Těsně před svým odjezdem do Čech připomínám tyhle hlášky. Vím, že je to těžké, ale přece není možné, aby mé oblíbené filmy byly natolik minoritní, že je znám jen sám... Takže pokud aspoň tušíte, odkud to je, zvěčněte se v komentářích.

1. Nell
- Udla v bichu! Udla v bichu!

2. Sedm
- Davide, jestli ho zabiješ, tak vyhrál.
- Bože!

3. Úplné zatmění
- Máš mě rád?
- Ano.
- Tak nastav ruku.

4. Pomoc!
- Ten, jenž nosí prsten...

5. Mnoho povyku pro nic
- A tohle je vaše dcera?
- Její matka mi to mnohokrát říkala.
- Pochyboval jste snad, že jste se jí ptal?

Řekni NE blogování! Příběh první: Ztráta reality

Vojtovi bude třicet let. Je vysoký, má krátké tmavé vlasy a nervózní oči a ruce. Během rozhovoru si pořád hraje s tužkou. Mluví tiše, většinou kouká do země. Sedíme v kavárně tzv. chráněného domu.

Vojto, jak ses vlastně k blogování dostal?
Tak nějak přes partu, tehdy vlastně blogovali všichni, takže jsem se taky přidal.

Kolik ti bylo?
Osmnáct.

Takže někdy v roce 2004?
Jo, na jaře. Měl jsem před maturitou, ale tu jsem ještě nějak zvládnul.

Jak dlouho jsi tehdy pravidelně blogoval?
Asi tři nebo čtyři roky, než mě rodiče vyhodili z domu, jsem něco blognul aspoň dvakrát denně, spíš teda i víckrát.

Kolikrát třeba?
Někdy třeba i desetkrát, prostě každou hodinu.

Co s tebou bylo po škole?
Tak já už ani nic nechtěl dělat, matka mě furt tlačila někam na brigádu, jenomže jsem nikde dlouho nevydržel.

Nebavilo tě to?
Vždycky mě nějak vykopli, když zjistili, že bloguju.

Co na to matka?
Tý jsem vždycky něco nakukal, takže ze začátku to bylo celkem dobrý. Ale pak se to provalilo přes nějaký sousedy a bylo zle, vyrazili mě.

Kde jsi pak bydlel?
Nejdřív různě po kámoších a když bylo teplo, tak jsem prostě spal venku.

Žebral jsi?
No jo, a všechny peníze jsem vrážel do blogování, že mi skoro ani na jídlo nezbejvalo.

Měl jsi holku?
Měl, ale ta mi dala kopačky už nějak hned po maturitě.

Proč?
Jsme se pohádali kvůli mýmu blogu, jsem tehdy blogoval dost otevřeně a jí se to dotklo.

Pamatuješ si, o čem konkrétně to bylo?
Asi jsem blognul něco o sexu…

Nechceš o tom mluvit?
Ne.

Dobře. A jak to bylo s blogováním, když jsi žil na ulici?
Tak jasně že to nebylo moc pohodlný, ale pořád bylo o čem blogovat. Už to teda nebylo tak často, některý dny jsem se k internetu vůbec nedostal.

Co léčení?
Já se léčit nechtěl, bylo mi celkem fajn, jenže pak přišla krize, začali mi ubývat čtenáři a… už to prostě bylo jiný, chtěl jsem z toho ven a nevěděl jsem jak.

To už jsi byl na ulici jak dlouho?
Skoro šest let.

Na léčení ses přihlásil sám?
Nakonec jo.

Bylo to obtížný?
Prvního půl roku jsem dvakrát utekl, vždycky si jenom něco blognout. Jenomže se ukázalo, že získat ztracenou pozici mezi bloggerama už skoro nejde. Takže jsem se zase vrátil.

Jak jsi na tom dneska?
Tak už půl roku jsem z léčení pryč, úplně jsem se ještě neosamostatnil, bydlím tady s ostatníma, ale už jsem si našel i práci…

Co děláš?
Barmana.

Co bylo na blogování nejhorší?
Asi ta ztráta reality. Určitě.

Co to znamená?
Prostě co jsem neblognul, to se vlastně nestalo. Úplně jsem to vytěsnil. Takže jsem se snažil blognout všechno, a to zase nešlo. A pak to hospodský ticho. Když jsme se s partou sešli a nikdo nemohl nic vykládat, protože všichni už to znali z blogu.

Takže jste si neměli o čem povídat?
Nakonec jsme se bavili o tom, co kdo blognul, a pak jsme tu debatu sami blogli, takže to byl takovej začarovanej kruh.

Stýkáš se ještě s někým z party?
Ne. Nechci je vidět, zkazili mi život. Oni a celý blogování.

Díky za rozhovor.

Muži nejsou z Marsu

Největší vědecké kapacity podrobily důkladnému zkoumání život pravěkých lidí. Výsledky zkoumání mají široké uplatnění v astronomii a při výrobě pudinků.

Je to tak jednoduché: přijít s vysvětlením, které se tváří přísně vědecky, a potvrzuje všechno, co stejně všichni víme – ale teď už to smíme říkat nahlas! Ženské nemohou umět řídit auto: nemají na to mozek! Muži nemohou žehlit: nemají na to mozek! A za všechno může ten pravěk, ta metla lidstva. Ten prototyp muže-lovce a ženy-ochránkyně ohně se tak senzačně hodí do našich zakořeněných návyků. Konečně důkaz, že je všechno v pořádku, že to nemůže být jinak!

Veřejnosti byl dosud zpřístupněn pouze zlomek souvislostí mezi pravěkem a dnešní dobou. Dosud nebylo zveřejněno např. následující pojednání adresované Královské astronomické společnosti. Ta se tázala, proč je mezi astronomy tak hodně mužů a tak málo žen.

Zatímco ženy v pravěku spaly obvykle v jeskyních a ke hvězdám si nezískaly žádný vztah, muži při stopování zvěře přenocovali pod hvězdami a často se podle hvězdné oblohy museli orientovat. Není tedy divu, že právě muži pocítili touhu prozkoumat hvězdný prostor.

Univerzita, která si nepřála být jmenována, zaregistrovala před dvěma lety neuvěřitelný nárůst zájmu žen o studium astronomie. I v tom případě bylo vysvětlení velmi prosté.

Muži v pravěku při stopování zvěře přenocovali pod hvězdami a často se podle hvězdné oblohy museli orientovat, takže jim přišly hvězdy jako běžná součást života. Naproti tomu ženy, obvykle spící v jeskyních, považovaly hvězdy za něco tajemného a zvláštního. Když šly děti spát, často vysedávaly před jeskyní, dávaly hvězdám jména a spojovaly je do souhvězdí. Není tedy divu, že právě ženy pocítily touhu prozkoumat hvězdný prostor.

Další studie odhalily, že z pravěku pramení i důvod, proč mají ženy (narozdíl od mužů) často nos nahoru.

Muži v pravěku lovili i za deštivého počasí a nemohli si dovolit, aby jim do nosu napršelo, ženám naopak působil nos směrovaný dolů potíže při udržování ohně v jeskyni. Ty, které měly nos nahoru, byly zvýhodněny tím, že jim do něj nešlo tolik kouře z ohně.

Za domácí úkol: Proč mají muži raději vanilkový pudink než čokoládový?

Ženy, emancipace a pozitivní diskriminace

Vracím se ke komentáři o "irelevantních ženách", tentokrát ještě vážněji a důrazněji.

Musím se k tomu vrátit, protože se mi zdá, že problém zůstal nepochopen. Ženská emancipace je vážné téma. Bagatelizovat emancipaci jako snahu žen vyrovnat se mužům zavání mužským šovinismem, ve kterém stírání rozdílů mezi pohlavími vypadá tak, že se žena snaží dosáhnout mužské úrovně a muž se nad ní milosrdně sklání a občas si hraje na "přecitlivělého", aby jí udělal radost.

Můžete mít negativní postoj k celým gender studiím (včetně gender lingvistiky), ale faktem zůstává, že tento svět je světem mužů. Nemůžu se smířit s tím, že je toto podceňováno nebo zesměšňováno. Přečtete si příspěvek na téma, zda mají ženy právo na nepřechýlená příjmení, a řeknete si: Jéé, jejich starosti bych měl mít... Nechtějte. Situace je vážná. Mimochodem, muži – přijde vám zcela a naprosto v pořádku, že žena při sňatku ztratí své příjmení a převezme vaše?

Říkal jsem si: pozitivní diskriminace je totální nesmysl. Ale změnil jsem názor. Například politika – doména mužů. Objeví se politička, jenomže na mužském hřišti musí hrát podle mužských pravidel. Stane se snad žena emancipovanou tím, že si začne hrát na muže? Ženy do politiky nejdou, protože ženská politika by vypadala jinak.

Pozitivní diskriminace by dokázala nastartovat proces skutečné změny. Když bude ve dvousetčlenné poslanecké sněmovně sto žen, nemusí se přizpůsobovat, nedojde k asimilaci. Tím neříkám, že se vstupem žen se politika změní z nechutného svinstva na báječný pamlsek. Možná bude jen nechutná jiným způsobem, kdoví.

Jenomže žena ve vysoké politice, žena na ředitelském místě, to je přece kariéristka, mužatka, která by se ani o rodinu nedokázala postarat, že. Jenom si snaží dokázat, že je stejně dobrá jako všichni ti muži okolo. Až budete příště vykládat vtip o tom, jak je třeba manželce zkrátit řetěz, zpomalte a zauvažujte, jestli náhodou něco není špatně. Hodně špatně.

Kde je chyba?

Řekněte, vy všichni schopní řidiči, jak je možné, že nedokážu rovně zaparkovat do příčného parkovacího místa?

Jak je možné, že když už na vedlejších místech parkují auta, že tam nejsem schopen rovnou zajet, ale musím nejdřív do jednoho téměř nabourat, pak couvnout, a konečně (křivě) zaparkovat?

Přece když pak vyjíždím z toho zatracenýho místa, tak vždycky vyjedu rovnou bez problémů! Tak proč prostě při cestě tam nemůžu kopírovat cestu, kterou pak vyjedu zpátky? Je v tom nějaký fígl, který mi uniká?

Snažil jsem se sám naučit barré akordy na kytaru. Snažil jsem se fakt moc, ale prostě jsem tam ten ukazováček nenarval. Různě jsem to tak šolíchal, až jednou mi povídá kamarád: Fígl je v tom, ženejdřív musíš chytnout akord v ostatních prstech. Ten ukazováček tam už pak nějak vleze sám... A skutečně, začalo se mi dařit. Tak čekám, že nějaká takováhle blbost bude i u toho parkování.

Kéž by.

Zklamání z RSS

Už jsem si řekl, že je k nesnesení, když mám RSS kanál a vůbec nic s ním nedělám. Rozhodl jsem se, že ho pěkně prozkoumám, rozparsuju a nějaké ty pitominky si s ním vyzkouším, třeba vlastní seznam nejnovějších komentářů nebo tak něco.

Jenže ouha, já bláhový jsem se domníval, že RSS je jakýsi takýsi XML popis celého blogu – a ono ne! Neodděluje to perex a obsah, z každého příspěvku je tam jenom kousek a komentáře chybějí úplně. Trochu mě to zasmušilo...

Milý Ježíšku! (1)

Milý Ježíšku,

k Vánocům mi prosím naděl tyto knihy:

- Karel Kuna: Cesta do Malšic

- Lynn, Jay: Jistě, pane ministře II

- Jiří Hlušička: Emil Filla

- Mařík, Štěpánková, Lažanský: Umělá inteligence (4)

Děkuji!

Nepřítel On My Mind

Cestou do práce si broukám Georgia On My Mind, na cédéčku vypálený nový senzační článek, který hodlám hned zveřejnit... a všechno je jinak!

Článek z cédéčka nedostanu, takže si mé řidičské schopnosti užijete až dnes po obědě. Mezitím jsem si přečetl MiMa, který proti mě sice nic nemá, ale považuje mě za vypšchlého, laciného, dechu docházejícího, zneužívajícího, křičejícího a chabého.

Zcela mylně se domnívá, že svého nepřítele jsem stvořil proto, abych si zvednul návštěvnost svého blogu. To je skutečně chabá a laciná úvaha. Jak už mi tak dochází dech, ani nejsem schopen prohlédnout tu implikaci, která by mi měla přivážet čtenáře (autobusy posíláme do Kladna, Mostu a Uherského Hradiště).

Zájem čtenářů mě pochopitelně nesmírně těší. Prastarým pohanským tancem vítám každý komentář, každého hlasujícího v anketě. Ale že bych si vymyslel tak vážnou věc, jako je osobní nepřítel, z toho mě prosím nepodezřívejte. Mám v zásobě několik mnohem fikanějších triků, jak přitáhnout čtenáře (zatím však není třeba jich využívat).

Nepodezřívám MiMa, že o mně píše kvůli tomu, aby si zvednul návštěvnost. Píše si pro radost, píše o tom, co ho zajímá, co se mu líbí, co jej trápí, co jej štve... Jako já. Jako snad všichni.

Pátrání po nepříteli

Podívejte se, vážení. Co z toho budete mít, když vypátráte mého nepřítele?

Končí mi zase jeden z těch obtížnějších pracovních dnů (neboli jednání s uživateli), říkám si, ještě na závěr juknu na své oblíbence – a ejhle, 21 se klepe strachy, že je můj nepřítel, pořádá k tomu anketu a snáší důkazy.

- Že už prý na dvacetjedničku nechodím. Ale chodím, když mi čas dovolí.

- Že jsem neodpověděl na jeho vzkaz. No bodejť bych odpověděl, když nevím, že mi takový vzkaz přišel. Místní vzkazník uniká mé pozornosti a jen náhodou si občas povšimnu, že mám nepřečtenou zprávu.

A co když to řeknu? Začne mě dotyčný též nesnášet? Nechme to být. Ostatně, je to můj nepřítel, ne váš.

Konečně nepřítel!

Možná to tak necítíte, ale já jsem takový: kromě komunit, do kterých patřím, potřebuju mít také komunity, do kterých nepatřím.

Potřebuji mít pověstný klub, do kterého nebudu chodit. Potřebuji mít člověka, se kterým budu v totálním rozporu. Abych věděl, kdo jsem, potřebuji vědět, kdo nejsem. Mít možnost se distancovat. Zanadávat si. Znechuceně se odvrátit.

A české blogy mi to nechtěly poskytnout. Jistě, občas se někde vyskytl článek, který bych užuž mohl brát v potaz, ale nebyl to celý blog, nebyl to pisatelův životní postoj, se kterým bych se mohl tvrdě neztotožnit. Ale teď už ho mám, dotyčný blog vyzrál, vyloupl se ze skořápky a já vím, že se s dotyčným autorem chci setkat nanejvýš proto, abych jej mohl ignorovat, abych se k němu mohl neznat. Že se s ním tedy setkat nechci.

Však kdybych s ním přeci jen navázal rozhovor, řekl bych mu: Pane, váš život není mým životem, ostře nesouhlasím s vašimi názory, ať už se týkají čehokoliv, jste mi cizí a pohrdám vámi.

Konečně tedy!

Sbohem, svobodo!

Ne, já se nežením. Ještě ne. Ale všichni kolem mě ano!!

Zrovna teď v sobotu – další kamarád. Co mu to přelítlo přes nos? Snažím se dát do kupy naši třídu z průmyslovky: samí ženáči, dokonce i děti už mají!

Asi vědí, proč to dělají. To jenom já mám na všechno dost času...

Fólie na lidovkách.cz

Tohle už je opravdu neskutečné. Nepřečtu si lidovky.cz, pokud z úvodní stránky nestrhnu nějakou přiblblou fólii duhové energie. Dneska se tedy na lidovky vykašlu a jdu si přečíst zprávy ke konkurenci. Snad dostali za tu reklamu aspoň tolik, že jim to vyváží odliv čtenářů...

Jak pracuje Vltava

Tohle je moc fajnová komunikace. Bohužel, panu vedoucímu se ještě nepodařilo odpovědět...

Od Vltavy ke mně:

Prijali jsme vas dotaz:
sebrané spisy Jaroslava Seiferta
Pokud se nam tituly podari zajistit, budeme vas informovat emailem.

Tym Vltavy.cz (info@vltava.cz)

A o pár hodin později:

Dobry den,
bohuzel v nasi nabidce mame pouze jeden titul, odkaz prikladam http://www.vltava.cz/Store/GoodsDetail.asp?c=&sCGoodsID=OL0235

Dekujeme, ze jste se obratil prave na nas.
S pozdravem

Olga Kornhauserová, InternetShops
nákupčí

Na což jsem prostě musel reagovat:

Vazeny pane vedouci,

preposilam Vam svou e-mailovou komunikaci s Vasi podrizenou slecnou/pani Kornhauserovou. Nabizet mi misto sebranych spisu Jaroslava Seiferta sebrane spisy Jaroslava Foglara je sice podnetne a dokonce i vtipne (preci jen, jsou to oba Jaroslavove, ze), ale nejsem si jist, jestli jsou zerty hlavnim cilem oddeleni pro spokojenost zakaznika.

 

Srdecne

Petr Olmer

Recenzní posudek

Přišel mi recenzní posudek na můj článek do sborníku WDS. To je taková pseudokonference s trochu pochybným cílem, ale to teď nechme být. V posudku se dočítám, že "předložená práce je na hranici publikovatelnosti" a že "po formální stránce" jí lze "leccos vytknout" (ale nedozvídám se co). A navíc mám pocit, že tu práci recenzent snad ani nečetl...

Na úvod v článku uvádím příklad z webových stránek jazyka 3APL. Recenzent se domnívá, že jsem jej rozšířil o dva nové rysy. Jak na to přišel, to nevím – příklad je skutečně zcela totožný s webovým zněním.

Dále se píše: "Formuluje některé otevřené problémy spojené s jeho návrhem. Jejich řešením se zabývá jen okrajově." Zvláštní – já mám naopak pocit, že po nezbytném úvodu se nezabývám ničím jiným, než právě řešením těch problémů. Je snad polovina článku málo?

A ještě jednou: "... upozorňuje na čtyři otevřené problémy. V práci však řeší jenom první z nich." Ať počítám jak počítám: jeden, dva, tři problémy vyřešené, čtvrtý jen částečně. Skutečně se bavíme o stejném článku?

A na závěr: "Komunikační protokol zjevně počítá jenom s jedním agentem..." No to by bylo opravdu trestuhodné, ale copak jsem blbej? Komunikační protokol zjevně počítá s více agenty, proč bych to asi jinak dělal?

Tyhle recenzní posudky mi fakt pijou krev. Naštěstí je recenzent anonymní, takže nemám komu napsat nepěkný dopis...

Vyznáte se v autech? Pomozte :-)

Vyskytla se mi tato nabídka: Opel Astra 1.6 Si CD, rok 1994, najeto 89 tisíc km. Klimatizace, palubní počítač, el. stahování oken, centrál. Za 100 tisíc Kč.

Jenomže já se v autech vůbec nevyznám... prý jsou Opely nadstandardně poruchový...? Mám raději počkat na nějakého Forda? Zkuste k tomu říct svý, jestli se v tom někdo vyznáte. Já jsem rád, když dokážu zajet k pumpě...

Jak jsem splnil víkendové úkoly

Přestože jsem si je zapomněl vytisknout, na žádný jsem nezapomněl a některé jsem si dokonce přidal!

O tom nádherném zážitku kupování počítače se s dovolením rozepíšu zvlášť.

Kadeřnictví jsem našel, ostříhat se nechal, červenou barvu napatlal – možná též později doplním.

Reklamní letáky jsem vyhodil staré i nové.

Vypral jsem ručníky, pak jsem neměl co na práci, a tak jsem vypral i povlečení.

A vůbec jsem si tak nějak poklidil v bytě, jenom jsem nestihl umýt nádobí, protože jsem si musel číst.

Dnes o půl čtvrté v noci jsem dočetl posledního Kunderu, kterého mám, a čekám na další! Kdy vyjdou? Kundera v Poznámce autora k Valčíku na rozloučenou tvrdí, že zítra nebo pozítří, ale je možné mu věřit?

O Písmákovi

S projektem Písmák jsem se setkal (jak mí věrní čtenáři jistě vědí) v březnu 2000. Během krátké doby jsem si na něm vydobyl svou jakous-takous pozici a docela se mi tam líbilo. A teď to jde nějak do kytiček...

Písmáka (http://www.pismak.cz) si naprogramoval Olda, který byl zejména programátor a o literaturu se nijak zvlášť nestaral. Uživatelé Písmáka si jej nakonec zbožštili a klaněli se mu na potkání. Velkou radost mu to asi nedělalo.

Významkou osobností Písmáka byl a je Lyryk. Narozdíl od většiny už starší pán, který se snažil vyzvednout Písmáka z polohy amatérských grafomanských pokusů k výšinám literatury (poezie) a literární diskuse. A protože to bylo plus mínus bojkotováno, založil si Lyryk vlastní server (http://www.poezie.cz). Moc se mu tam ovšem nevedlo...

Protože každý projekt potřebuje řád, vzniklo kolem Písmáka občanské sdružení, které je – co je mi známo – v podstatě nefunkční, neb počátečnické nadšení opadlo. Písmák byl příjemným prostředím, sice plným grafomanů, ale milým – zvlášť pro toho, kdo si už v komunitě našel nějaké ty přátele. Občasné šarvátky Lyryk vs. zneuznávači literatury jsem bral s humorem.

Kýho výra, před několika měsíci Lyryk oznámil, že mu Olda Písmáka prodal. Nějak tak tajně, najednou, na sdružení se zapomnělo. Ale to je ostatně Oldova věc. Ihned se strhla vášnivá debata, ve které byl Lyryk obviněn ze svých budoucích hrůzných činů. Celkem legrace, kdyby ovšem ty činy nenásledovaly.

Lyryk spolu s několika svými věrnými (správci) vymyslel pravidla chování na serveru, která byla až příliš směšná. Lyrykova paranoia ze zákonů, kterou si pamatuji ještě z doby zakládání poezie.cz se zde rozvinula v plné míře. Kromě zákazu vulgarit všeho druhu byl například zákaz zveřejňování "svých" telefonních čísel – co kdyby to náhodou bylo cizí telefonní číslo zveřejněné s úmyslem poškodit dotyčného cizího, který následně zažaluje správce serveru?

Nebyl by to literární server, kdyby se na něm hned neobjevilo několik parodií na pravidla. A co víc, lidé začali používat sprosťárny v míře nebývalé, zveřejňovali obrázky omamných rostlin atd atd, až Lyrykovi vytekly nervy a začal mazat a blokovat a blokovat a mazat.

Lidé se zdravě naštvali a začali z Písmáka odcházet za lepším serverem. A že žádný nebyl, rozhodli si nějaký nový vytvořit. Původně jsem chtěl napsat Arturovi, protože bloguje.cz funguje téměř totožně s Písmákem (až na drobnosti typu zobrazování, avíza o nových komentářích komentujícím apod.). Než jsem se ale snažil rozkoukat, ti lidičkové si vymysleli cca čtyřicet dva nových funkcí, které by měl server umět...

Tak jsem zvědavý. Držím jim palce, ale bojím se, že dopadnou podobně jako to občanské sdružení. Tak dlouho se budou dohadovat a scházet, až to všechno vyšumí. Potřebovali by vytvořit akční jednotku tří čtyř lidí, kteří by zapracovali a v neuvěřitelně krátké době prezentovali nový server téměř hotový – když ale on tam každý chce do všeho mluvit a každý se bojí to chytit pevně do rukou, aby nebyl nařčen z lyrykových manýrů. :-(( A to si přitom i bohatého mecenáše sehnali...

Škoda Písmáka. Snad bude líp.

Plány na víkend (letem světem II)

Najdu kadeřnictví a nechám se ostříhat.

Koupím si počítač Shuttle.

Zabarvím si šediny (červená nebo černá?).

Vyhodím staré reklamní letáky.

Vyperu ručníky.

A vůbec si tak nějak poklidím v bytě.

Letem světem

Lázeň musí být, a proto i na bloguje přituhuje. Tudíž jsem do pravého sloupce přidal odkaz Ohodnotit, abyste si mohli zvesela zaznámkovat.

Konečně (!) vyšel druhý díl knihy Jistě, pane ministře. Auroře sláva, je to milé načasování – zrovna včera odvysílala BBC poslední příběh prvního dílu. Doufám, že se chystá i vydání Jistě, pane premiére.

Je tu zima. Fakt hnusná zima. Musím jezdit na kole ve svetru.

Nad dopisy diváků

Dobré poledne, dobrou chuť, pokud zrovna obědváte, vítám u vašeho oblíbeného pořadu Nad dopisy diváků.

Jak jste si asi všimli, vypadá to tu dnes trochu jinak než obvykle, kolem mě nepobíhají žádné sličné asistentky, které by mi předávaly vaše e-mailové vzkazy, a to proto, že tento pořad je předtočen. Ano, dnes se totiž slaví Jeune genevois, neboť je čtvrtek po první zářijové neděli. Když natáčím tento pořad, je vlastně ještě středa odpoledne, takže mě vidíte včerejšího, ale snad vás to nezmate. Pojďme tedy rovnou k dotazům.

Závažný dopis přišel od pana J. P. Rozčileně se ptá, co měl znamenat poslední týden, během kterého jsme odvysílali pouze pět pořadů, a to ještě rok starých. Věc se má tak, že jsem si minulý týden užíval dovolenou, a tudíž jsem na ten blog tak říkajíc trochu kašlal. Abych zabránil další kupě dotazů, hned říkám, že jsem se měl na dovolené vcelku dobře a výtečně jsem si odpočinul.

Další dotazy, namátkou paní nebo slečna M. Ch., pan K. V. nebo J. S. se ptají, jak je to vlastně s tím Chininem. Nejprve musím říct, že toto je už druhý Chinin. V prvním Chininu jsme se trochu nepohodli se servisní organizací a pokud jsem chtěl pokračovat ve vysílaní, byl jsem nucen ve velmi krátké době přejít k nějakému nouzovému řešení. Od té doby tedy Chinin bloguje a my se všemožnými pákami zasazujeme o to, aby předchozí Chinin zanikl. Také je ale nutné podotknout, že Chinin je značka, jméno blogu, a nikoli jméno nebo přezdívka jeho autora. Autor už totiž získal za svůj internetový život tolik přezdívek, že to až hezké není, tak mu prosím nepřidělávejme vrásky tím, že bychom jej oslovovali "chinine".

Pan A. D. se táže na nedávné změny na Chininu. My tomu odborně říkáme přesuny a jde o to, že starší pořady byly posunuty zpět v čase – neboli přesunuty – tak, aby nedocházelo k jejich míchání s pořady novými. Pokud v budoucnu přijdeme s nějakou reprízou, jistě ji ale nějaký čas necháme mezi novými, abyste neměli problémy s jejím vyhledáváním v archivech.

Podívejme se na nějaké pěkné koláčové grafy. Podle našich blogometrů naši diváci obvykle nedosolují – to je ten velký díl, padesát procent, a celá třetina diváků dokonce solení kategoricky odsuzuje. Ale zpět k dotazům.

Tenhle je obzvláště pěkný: Pan M. T. se ptá, co tu vlastně dělám. Odpověď je trochu složitější, než by se mohlo zdát. Na jistých vysokých místech v Bernu a v Paříži jsem zapsán jako diplomat, což má spoustu zajímavých výhod, například si mohu pašovat, co se mi zlíbí. A když někde na úřadě vytáhnu svou diplomatickou kartu, přirovnejme to třeba k občance, tak jsou všichni hned velmi milí. Ovšem, diplomaticky řečeno, diplomacií se neživím. Má matka o mně tvrdí, že jsem vědec. Ale ve skutečnosti tu po těch fyzicích uklízím.

Čímž se dostáváme k tomu skutečně zajímavému, totiž k tomu, jestli experimentální fyzici jsou nebo nejsou velmi vysoce kvalifikovaní dělníci. Než se dostanu k odpovědi, dovolte mi malou odbočku, která mi umožní se odpovědi vyhnout. Loňské povodně zasáhly katastrofálním způsobem i matfyz. Koordinoval jsem dobrovolnickou pomoc a mimo jiné jsem dostal požadavek od jistého profesora fyziky, že všichni dobrovolníci, kteří k němu nastoupí vyklízet zcela zničenou laboratoř, musí být minimálně studenty třetího ročníku fyziky. I tázal jsem se, proč tomu tak musí být. Bylo mi vysvětleno, že aparatura, která se nyní kompletně vyhazuje, stála několik milionů, že každá baňka, nyní zcela roztříštěná, měla hodnotu osm tisíc, a že do tohoto prostředí nemůže nikoho neodborného vpustit. Dá se z té laboratoře něco zachránit, ptal jsem se. Nedá, vše je zničeno a musí se vyhodit. Nepřesvědčil jsem jej, že jde o vyklízení laboratoře od bordelu a že to zvládne i student druhého ročníku fyziky. Oni to nepochopí, co to bylo za hodnotu, úpěl mi do telefonu. Tolik odbočka.

A teď už k programovým dotazům. Kolik dílů ještě bude mít Lund 2000? Zbývají poslední čtyři. Bude ještě něco staršího? Ano, máme k dispozici originální deníkové záznamy z roku 1999, právě je dabujeme. Chystáte nějaké novinky na podzim? Ano, od prvního října poběží v pořadu gramec nová znalostní soutěž Bravissimo. Co chystáte na Silvestra? Stejně jako loni pořádám pro přátele bojovou hru, čili nebudu na Internetu. Příhody ještěrky Anežky. Jak už jsem dříve zmiňoval, kvůli problémům s technikou zatím další díly neuvádíme, ale hned jak se dokopu k nějakému servisu, tak budeme pokračovat. Slibované příhody z Anglie. Už je trochu zapomínám, takže bych se k nim měl dokopat co nejdříve. Historky ze střední školy – snažím se teď dát do kupy naši bývalou třídu a možná u té příležitosti zplodím nějaké zábavnosti.

Koukám na hodinky, čas nám vypršel, další dotazy tedy necháme až na příště, to už bude opět živě. Hezký den!

Asi jsem opravdu vizionář

Samozřejmě, že teď všichni vytahují na světlo své senzační příběhy o tom, kde všude je zmlátila jakási pseudo-ochranka. Fatálně vizionářsky jsem před třemi týdny napsal:

A co bychom neudělali pro naši čtenářové? Jen se podívejte, kolik lidí najednou otevřeně popisuje své úspěchy i neúspěchy v lásce, v milostném životě, v práci... zasněně jdou ulicí a doufají, že do někoho vrazí tak, aby jim na oplátku vrazil facku. To by byl článek!

Nezlobte se, jsem tu cizí

Když jsem psal Těžký život bloggera, nepsal jsem o sobě. Ale všichni mě utěšovali, ať si to tak neberu. Teď píšu o sobě. Tak doufám, že se vytáhnete, bando bloggerská!

Padlo na mě totiž, že se mi neděje žádné velké téma. Jistě, mohu psát o svých drobných příhodách, ale přiznejme si na rovinu, že to není žádná velká sláva. Lidé z České televize už mě přestali číst minulý týden, a teď už se ve statistikách neobjevuje ani ta Mafra... To se ani nemusím stříhat, když o mně nikdo nebude natáčet dokument.

Mohu veskrze vtipně popisovat, jak jsem si koupil dvě barvy na vlasy a teď nevím, kterou použít.

Mohu se svěřit s tím, že si chci koupit počítač Shuttle, ale vy byste mi to akorát rozmlouvali.

Ze skvělého článku o autech taky sešlo, protože i když jsem se moc a moc snažil, žádnou škodovku jsem nepotkal (natož se spojlerem). Ale aspoň bych se mohl pochlubit tím, jaký jsem nešika, že ani neumím vyměnit čepy u auta.

Jsem totiž takový manuální antitalent. Když jedu na mém krásném bicyklu, něco mi tam hvízdá a píská. Experimentálně jsem ověřil, že to dělá zadní kolo. Chvíli jsem na něj koukal a usoudil jsem, že by to mohlo přestat, když si toho přestanu všímat. Už to hvízdá tři dny, má taktika tedy není moc úspěšná.

A navíc se ani nemůžu zúčastnit žádného bloggerského srazu, kde bych mohl tiše sedět, popíjet gin&tonic a zoufat si, do jaké společnosti jsem se to zase přimotal.

Včera přes den jsem se těšil, jak dneska popíšu pondělní senzační mejdan. Ale to neznáte zdejší mejdany. Kromě piva (které nepiju, a proto jsem na něj zapomněl) jsem měl snad všechno, včetně slivovice z jižní Moravy, dokonce jsem investoval i do nealkoholických nápojů. Po stručném představení svého baru se ozval skromný dotaz: Nebyla by sklenka vody? Aspoň že to chtěli s ledem...

Jednomu jedinému člověku jsem nakonec tu slivovici přece jen vnutil. To znám, prohlásil. Ti Španělé jsou ale náfukové, pomyslel jsem si. Ukázalo se ale, že jeho sousedi Slováci včera pořádali BBQ.

Tak vidíte, skutečně nemám žádné velké téma. Vypadl jsem z Top50 a asi mi nezbyde nic jiného, než vytáhnout nejtěžší kalibr: své příhody ze střední školy. Jak jsem málem dostal trojku z mravů nebo Jak jsem málem zabil spolužačku. Ale vidíte, stejně to není žádné Téma, všechno je to jenom "málem". Než se však odhodlám k popisu těchto a jim podobných příhod, pochlubím se vám se svými vydařenými úlovky zajímavých blogů.

Jsou to blogy, jaké bych už nebyl schopen psát. Píše je totiž mládež a já jen fascinovaně zírám na jejich stylistickou vytříbenost. Dokáží myslet nově, tj. jinak než já. Někdy skoro až nestíhám a zdá se, že to asi bude horší a horší... Ale opravdu se mi to líbí. Snad ty svoje deníčky budou nějaký čas udržovat.

Hublog: http://martin-h.webpark.cz/blog/

Milý deníčku: http://www.bloguje.cz/blogy/petulka/

Anežka má hlad

Smutný příběh dvacet let starého blogu

Už ani nevím, kde jsem ten sešit našel. Má pevné tvrdé desky a listy z něj už vypadávají. Začal jsem si do něj psát v březnu 1999, ale už z dřívější doby je v něm na třetím listu deníček tajemné neznámé, dívenky, kterou jsem nikdy nepoznal. Je to smutný deníček, jen se třemi zápisy a jedním obrázkem. Příbeh, který se ještě tak často stane mnoha dalším deníčkům... Ale samotný obsah je velmi milý a styl psaní soustředěně dospělácký. Obrázek morčete naskenuju později.

Mé morče MIKY

14. 3 14. března 1983 jsem si koupila morče, kterému jsem dala jméno "Miky", i když je to samice. Toho dne bylo dost hubené a velmi se bálo.

22. 3 Ale již za týden a 1 den 22. 3 stloustlo a poprvé mručelo, když jsem ho hladila. Asi půl hodiny jsem na něj volala jeho jménem, ale žádný výsledek to nepřineslo.

14. 12 1983 Nakonec se zjistilo, že Miky je přece jenom samec. Již skoro slyší na jméno a moc se nebojí. Já již více nemohu psát protože mám moc učení.

Těžký život bloggera

Ticho a z toho ticha pár bublinek, jak to vyhnívá. Tisíce deníčků, které se nedožijí ani třiceti dnů. Kdo vydrží?

Je to ještě zajímavé, číst si o tom, co dělají ostatní? Kdepak. Žertva skončil, Sandra nudí, počasí se už omrzelo, ... je ještě vůbec o čem číst? Je ještě vůbec o čem psát? Vždyť kolik knih bylo napsáno jen o tom, že před několika málo sty dny ještě neměla půlka republiky svůj veřejný deník!

Všechno to můžete sledovat i tady. Památné pátrání po Ž. sem přitáhlo 150 lidí denně. A dnes? Je třeba být vtipný, pohotový, někdy i směšný. Zklamaní čtenáři se už nevracejí. A co bychom neudělali pro naši čtenářové? Jen se podívejte, kolik lidí najednou otevřeně popisuje své úspěchy i neúspěchy v lásce, v milostném životě, v práci... zasněně jdou ulicí a doufají, že do někoho vrazí tak, aby jim na oplátku vrazil facku. To by byl článek! A když nikdo nevráží, tak se to dá přece taky napsat, stačí jen trochu přibarvit kruhy pod očima a z nevyspalosti je mediální modřina.

Jenomže pak se začtete do ostatních blogů a vaše originalita, virtuozita a jedinečnost se rozplývá: Tamhleten píše líp než vy, tenhle zase častěji, tady se kladou tak provokativní otázky, že se to tu komentáři jenom hemží, a – proboha! – ten skvělý nápad s modřinou už dva bloggeři zveřejnili včera! Je to nechutné, ale je to tak: Žijeme všichni stejný život se stejnými příhodami, jen jejich pořadí je zpřeházené.

Ale pak se jeden článek povede a začínají chodit lidi. No, na co čekáte? Tolik lidí teď někde brouzdá a jenom tři si čtou můj úúúžasný článek? Potil jsem jej dvě hodiny a skoro jsem si nevymýšlel! Kde jste, haló...!

Blog, to je dieta. Většina diet vás za týden přestane bavit a další dva týdny přemýšlíte, jak se jí elegantně zbavit. Ale někteří vytrvají. Nový čtenář se postaví před blog, který před chvíli objevil, a s ohromením zjistí, že je před ním hora příspěvků, kterými se musí prokousat. To musím opravdu všechno přečíst, abych pochopil a porozuměl? Ano, ano! Blogger má radost, protože tenhle nový přírůstek se mu bude několikrát vracet, aby se mezi těmi miliony písmenek propletl až do současnosti. Blogger si pižlá další zářez a netrpělivě čeká na svou další oběť...

Trpělivosti vzkazuji, že ji nepoznávám.

Nad dopisy diváků

Dobré odpoledne, dobrouu chuť, pokud zrovna svačíte. Trochu nezvykle vás vítám u vašeho oblíbeného pořadu Nad dopisy diváků. Nebo čtenářů? Ale buďme tolerantní a pojďme na to.

Chtěl bych vám poděkovat za vaše četná blahopřání k mým víkendovým narozeninám. Mile mě překvapilo, kolik lidí si dalo tu práci a pátralo po Internetu, jen aby zjistilo, kdo jsem, jak se jmenuji, kolik mám koček a jak jsou staré. Vy ostatní nebuďte smutní, protože se vše postupně dozvíte na těchto stránkách.

Přiznám se, že jsem byl lehce v šoku, když jsem zadal své jméno do Googlu a z prvních 50 odkazů se mě netýkají pouze tři. Při troše námahy by každý z vás byl schopen napsat můj životopis. Nejsem si jist, jestli je jsem s tím zcela smířen, ale budiž.

Pojďme k dopisům. Pan M. S. se ptá, jak dokážu produkovat tolik textu a jestli mám nějakou zvláštní metodu organizace práce, že to všechno stíhám. Všechno to pochopitelně vychází z toho, že mám o čem psát (překvapivě pak jde psaní trochu rychleji než obvykle), dále bývám u počítače i ve svém volném čase, a konečně, protože jsem tu tak trochu vytržen ze svého obvyklého prostředí, mám spoustu, obrovskou spoustu volného času. Dvacet hodin schůzí měsíčně se mi smrsklo na nula, a to prostě musí být někde vidět. K organizaci práce mohu prozradit jen jediné: základem všeho je správné delegování. Pokud děláte něco, co by dokázal i někdo jiný, delegujte to na něj. Zbyde vám čas na to, v čem jste opravdu dobrý, budete v tom ještě lepší, a dostanete přidáno.

Paní V. Z., pan A. Š. a pan M. T. se domnívají, že jsem Žertva. Nezlobte se, ale nejsem. Kromě tohoto blogu mám ještě blog povídek, jeden fiktivní blog a jeden tajný blog. Žertvu bych k tomu už opravdu nestíhal. Přiznávám, že můj roční příjem v Kč je sedmiciferné číslo, ale to tu opravdu mají všichni.

Pan P. T. se ptá, čím se živím. Dnes ráno jsem měl zeleninový salát, včera skopový kebab a v sobotu grilované kuře.

A na závěr, paní A. H. mě upozorňuje, že jsem celé dnešní dopoledne nic nezveřejnil a že se nemá čemu smát. Nezlobte se, ale pondělí tu bývají rušná. Mám tu před sebou na papíře tucet témat, se kterými vás musím obeznámit, ale opravdu to nebude hned. Snad vás potěší, že se tu ještě dnes objeví další díl mého starého švédského deníku. Taky jsem si už konečně našel byt, koupil si postel, prudil sousedy, a jako bonus mám několik senzačních příhod z Anglie.

Děkuji za pozornost, pohov.

Pátrání po Žertvovi, finální odhalení

Původně jsem to plánoval až na pondělí. Ale prý byste měli o víkendu špatné spaní. Takže tu masku, to pozlátko, tu faleš, sejmeme pěkně zostra. Sice to bude v tu chvíli bolet, ale je to lepší, než se s tím babrat po kouskách.

Znáte Nikanora Grujiće? V jedné své básni píše toto:

Čujete l jauk nadežde lišeni
Požarom strašnim? – Žertva je bogatstvo
Nestanka. – Sad cveta, sad vene,
Opada, a sad ga sasvim nema!

Finální odhalení

(jste si jistí, že si to opravdu chcete přečíst?)

Dobře. Celý ten příběh o pátrání jsem si vymyslel. Věděl o tom jen můj kolega a pochopitelně Žertva. Nikomu jsem nevolal, žádné diagramy jsem si nepřipravoval. Celé to mělo jen jediný cíl. Naplno vám ukázat, že pátrání po Žertvovi je věc laciná, upocená, upachtěná, hloupoučká, přiblblá, přisprostlá, ponižující a nefér. Že se zveřejněním Žertvovy identity nenabažíte, ale přijdete o iluze. Že vám znalost jeho jména nebude vůbec k ničemu.

Těch několik dní, po které jsem vás napínal, jsem vás nutil přemýšlet o tom, jestli skutečně chcete vědět, kdo Žertva je. Nevím, jestli to bylo zásluhou mého jako-pátrání, ale mám ohromnou radost z toho, když si teď na ostatních blozích čtu, že nechcete vědět, kdo je Žertva. Že jste přestali pátrat. Že jste zrušili soutěže o vypátrání. Díky.

Chválím AdaMMa za naprosto přesnou teorii. Už tehdy v Ostravě se mi zdálo, že ti to pálí. :-)

Skutečný příběh odhalení Žertvy je prostičký. Pamatujete na můj první článek na toto téma? Ten, který jsem pak raději smazal? Žertva mi pod něj psal komentáře. A mého výše zmíněného kolegu napadlo podívat se na podrobné statistiky TopListu. Tři komentáře, třikrát stejná adresa.

Vyměnili jsme si s Žertvou pár milých e-mailů. Byla to taková gentlemanská diskuse o počasí, ze které by snad nikdo nezasvěcený nic nepoznal. Ale já věděl a on věděl, že vím. A myslím, že mě Žertva pochopil. Neprozrazuju malým dětem, že Ježíšek neexistuje. I proto byl klidný.

Žertva si teď dává větší pozor. A vás už snad definitivně přestalo bavit to bezduché pátrání. Čtěte si jeho deníček, bavte se a nezapomeňte:

Žertva je bogatstvo.

Pátrání po Žertvovi, třetí pokus

Jsme u konce. Přes všechny ty překážky, přes všechny komplikace, přes všechny nejasnosti, přes všechna možná pochybení se mi podařilo skrouhnout počet možných Žertvů na jednoho jediného: toho správného.

Jistě jste lační po pravdě, ale zároveň se trochu bojíte. Nebojte se, pečlivě označím místo, kde Žertvu odhalím, takže včas stihnete zavřít okno svého prohlížeče, dokážete-li to.

Připomeňme si, jak moje pátrání probíhalo. Šel jsem na věc zpříma a rozhodl jsem se, že Žervovi zavolám. Nakonec jsem na to šel přes redakce, kde byli velmi vstřícní a dali mi spoustu tipů. Sekretářky už tak vstřícné nebyly, ale nakonec jsem se probojoval až k žádaným osobám a uzemnilo mě, že si ze mně vystřelili: Tři z nich se mi přiznali, že právě oni píšou Žertvův deníček. Z jistých důvodů jsem k této trojici přiřadil ještě čtvrtého kandidáta a čekala mě poslední fáze.

Jak vybrat toho jediného správného? Pomoc jsem našel při pročítání Žertvových záznamů. Bylo pondělí večer a já pochopil, že se musím vrátit k těm, které vědí nejvíc.

Telefonáty, na které jsem se připravoval, měly být velmi krátké. Otázka – odpověď. To mi stačí. A abych dostal pravdivou odpověď, musela být má otázka položena pečlivě. Samozřejmě. Naléhavě. Na jeden nádech.

Dokázal jsem to. V úterý odpoledne jsem čtyřem ženám položil stejnou otázku. Tři odpovědi nechápavé a jedna do černého: "Ještě ne..." Asi už tušíte, na co jsem se ptal.

"Už se pan ředitel vrátil z Brna?"

Ano, jen jeden z nich byl v úterý odpoledne v Brně. Žertva.

Pokračování: Pátrání po Žertvovi, finální odhalení.

Pátrání po Žertvovi, druhý pokus

Shrnutí z minula: V redakcích mi sice moc nepomohli zúžit výběr, ale alespoň jsem dostal ta správná telefonní čísla. Problémy jako pochcané dlaždičky se řeší víceméně všude a víceméně všichni jsou přesvědčeni, že Žertva patří právě jim.

Překvapilo mě, jak malý počet koncernů tu vlastně je. Tiráže obvykle nečtu, takže jsem netušil, že když u trafiky váhám nad dvěma časopisy, že se nejedná o konkurenci, ale o "bratříčky". Aspoň těch telefonátů nebude muset být tolik, říkal jsem si.

I takovou maličkost jako telefonát je ale třeba si dobře připravit. Zatímco u redakcí jsem ještě v prvních vteřinách hovoru nevěděl, co budu říkat, a prostě jsem tak nějak improvizoval, tentokrát jsem tvrdě narazil.

Ředitelova sekretářka, to je není osoba, to je institut, to je nějaké lustrační zařízení. Co a proč a odkud a jak a na co a co když ne... Prostě první telefonát skončil fiaskem a druhý také. Pan ředitel nemá čas, má poradu, je mimo Prahu, prostě jsem si ani neťukl.

Takže jsem si dal na chvíli pauzu, nakreslil jsem si diagram možného vývoje telefonního hovoru a snažil jsem se předem připravit úplně na všechno. Má lest se mi sice zdála docela průhledná, ale počítal jsem s tím, že sekretářka zná číslo volajícího a tedy že mi zahraniční číslo dodá na důvěryhodnosti.

Žel, ukončil jsem analýzu příliš brzy. Zavolal jsem na třetí číslo v mém seznamu, diagram fungoval téměř dokonale a najednou jsem měl na drátě ředitele. Měl jsem knedlík v krku, ale vykoktal jsem: "Dobrý den, mluvím správně se Žertvou?" Cítil jsem, jak rudnu. "Ano," ozvalo se. Jenomže já vůl v tom diagramu nepokračoval! Vždyť já byl připravený jenom na to, že mi řekne ne, já se omluvím, poděkuju a zavěsím. Sakra!

"Ee, já jsem si to jenom chtěl ověřit..." koktám dál a klidný hlas mi odpovídá: "Tak jste si to ověřil a co dál? K čemu vám to bude?" To bych taky rád věděl... "No jenom mě to zajímalo... tak se nezlobte, na shledanou."

Šel jsem se opláchnout. Našel jsem Žertvu a nebyl jsem z toho schopen vůbec nic vytřískat! Samozřejmě, že jak jsem věděl jméno společnosti, všechno hned do sebe zapadalo, všechny ty náznaky a příhody, všechno sedělo a divil jsem se, že mě to nenapadlo dřív. Jenom jedna věc se mi nezdála.

Žertva se ani trochu nepozastavil nad tím, že jsem ho objevil. Jako kdybych mu sděloval nějakou banalitku, třeba že jsem se právě najedl. Tenhle stín pochyb se mi vracel znovu a znovu. Ani jej nezajímalo, jak jsem ho našel! Nedalo se nic dělat, musel jsem tuhle pochybnost zaplašit, a tak jsem začal obvolávat ta zbylá čísla.

Poprvé mě přes sluchátko udeřil hlučný smích. V ředitelově kanceláři se musely třást okenní tabule, když dotyčný vybuchl smíchy. Ujistil mě, že on Žertva opravdu není a že je přesvědčen, že to ani není nikdo z žádných novin. Prý je to celé vymyšlené, protože skutečné firemní příhody jsou daleko daleko šťavnatější. "Kdybych si já psal deník podle skutečnosti, tak tomu ani nebude nikdo věřit!" dozvěděl jsem se na závěr. Ale bohužel mi žádnou pikantnost neprozradil.

Jenže pak přišla na řadu další telefonní čísla a já stál před problémem, který jsem skutečně nečekal.

Nepodařilo se mi mluvit se všemi, to přiznávám. Ale i přes to jsem měl před sebou tři jména, tři Žertvy. Tři ředitelé se mi do telefonu přiznali, dva celkem klidně, jeden s údivem, který byl možná hraný.

Co mě napadlo: Je možné, že i když jsou to konkurenti, v této věci se chovají kolegiálně. Buď všichni vědí, kdo Žertva je, a domluvili se předem na tomto úhybném manévru, nebo prostě z vlastního rozhodnutí a z čiré kolegiality přiznali sebe jako falešnou stopu. A nebo jsou to prostě vtipálci, a netrpělivě čekají, až se ta kachna dostane na veřejnost.

Ve dvou redakcích mi řekli, že u nich Žertva určitě není. V jednom z těchto případů jsem mluvil přímo s nějakým šéfredaktorem. Nemohl to být Bína a úmyslně mlžit, že neví nic o dlaždičkách? Pro jistotu jsem si tuhle redakci připsal ke třem kandidátům na Žertvu.

Samozřejmě, že by Žertvou mohl být i někdo jiný – někdo z těch, kteří se mi vysmáli, nebo z těch, kterým jsem se nedovolal. Ale nějak jsem byl přesvědčen, že můj výběr jde správným směrem. Potřeboval jsem zjistit, kdo z těch čtyř to doopravdy je.

Jenže jak? A tak jsem si pročítal Žertvův deníček znovu a znovu, až mi to spojilo. No jistě! Jak triviální, jak jednoduché...

A měl jsem pravdu.

Pokračování: Pátrání po Žertvovi, třetí pokus.

Pátrání po Žertvovi, odbočka

Když o sobě včera odpoledne Žertva prohlásil, že je Michalem Vieweghem, dopálil jsem se a byl jsem rozhodnut dnes ráno jeho identitu odhalit. Naštěstí se Žertva vzpamatoval a já můžu pokračovat v chronologickém popisu svého pátrání.

Zcela typicky se Žertvovi do komentářů ozvali lidé, kteří jej jako Viewegha

už dávno poznali a jenom si to nechávali pro sebe. Jó, chlapi, kdybych to

neříkal už od začátku, připravujou si už formulku do hospody. K tomu jedna

smutnější a jedna veselejší poznámka:

Kdysi jsem pořádal takovou menší literární skoro-soutěž. Účastníkům jsem

velmi stručně převyprávěl jistou legendu a jejich úkolem bylo ji literárně

zpracovat. Přestože jsem si legendu zcela vymyslel, hned se jeden člověk ozval a

začal druhým vysvětlovat, že legendu moc dobře zná a že je velmi poutavá. Tu

smutnější poznámku jsem slyšel od kolegy po loňských povodních. Lidi se

rozdělí na dvě skupiny, jedna tvrdí, že se nic nestane, druhá zase, že se má

všechno co nejrychleji evakuovat. Jak to bude, neví nikdo, ale poté je vždycky

jedna skupina za blbce.

Kouzlo Žertvy spočívá v tom, že dokáže udělat blbce z nás všech. Jen

počkejte, až za dva týdny ta Vieweghova knížka skutečně vyjde. :-)

Ale zpátky k věci: Žertva je skutečně tím, za koho se vydává, a přede mnou

stál úkol říci mu to pěkně ze sluchátka do sluchátka.

Pokračování: Pátrání po Žertvovi, druhý pokus.

Pátrání po Žertvovi, první pokus

Dnes jsem se k tomu postavil čelem: Ano, kvůli návštěvnosti svého blogu jsem ochoten jít i přes mrtvoly. Mylně jsem se domníval, že to zůstane mým tajemstvím. Prostě to nevydržím. Nikdy bych toto pátrání neodhalil, kdyby bylo neúspěšné, ale teď už je po všem a já prostě musím.

Po dlouhém váhání jsem nakonec Žertvu vyhodnotil jako skutečného člověka na vyšším místě ve skutečných novinách (vždyť největší tma je pod svícnem). Sepsal jsem si tedy všechny možné noviny a časopisy, které mě napadly a mnohem víc jsem jich pak ještě našel na webu. Ukázalo se ale, že dostat se k manažerské nebo vlastnické struktuře zdaleka není tak jednoduché, jak jsem se původně domníval.

Měl jsem totiž jednoduchý plán: Vytipuji si všechny osoby, které by to mohly být, a prostě jim zavolám. Na jednoduchou otázku jednoduchá odpověď. Buď bude Žertva v šoku, že jsem ho našel, nebo to bude aspoň férovej chlap, ale prostě se mi přizná.

Nakonec jsem se musel kvůli nedostatku informací uchýlit k volání do redakcí. Bylo mi jasné, že mě s nikým z vedení nespojí (zvlášť když ani nevím, koho chci k telefonu), a tak jsem si povídal s redaktory a v několika případech s šéfredaktory.

Výsledky byly ohromující. Všichni věděli, že Žertvův blog existuje. S pouhými dvěma výjimkami mi všude vyzradili, že jsou si téměř až úplně jisti, že Žertva dělá právě u nich. Ve více než polovině případů to bylo kvůli Bínovi ("fakt, úplně přesný popis!"), spousta popisovaných příhod se u nich odehrála "přesně takhle". Jeden člověk mi řekl, že si je naprosto jistý, protože šel jednou za šéfem po chodbě, zašeptal "Žertvo" a šéf sebou cuknul. Jeden mi popsal příhodu, jak se ve skupince zrovna bavili o Žertvovi, když se k nim šéf přidal, načež ten dotyčný pronesl: "Kdo by to tak asi mohl být..." a mrknul na šéfa, a šéf mrknutí opětoval a odešel.

Fascinuje mě, čím dnes redakce žijí – ale co, je okurková sezóna, že. Dostal jsem jména, dostal jsem i telefonní čísla, a samozřejmě si už "nepamatuji", s kým z redakce jsem mluvil. Když jsem vylezl z telefonního automatu, byl jsem téměř o 40 franků chudší a chystal jsem se ještě zchudnout. Počet možných Žertvů jsem téměř neomezil. Ale o tom až příště.

P. S. Ve třech redakcích mi potvrdili, že právě u nich řešili pochcané dlaždičky.

Pokračování: Pátrání po Žertvovi, odbočka.

Promiň, Žertvo

Pěkně jsem si naběhl a omlouvám se.

Když jsem se včera o půl druhé v noci dozvěděl, že Žertva skončil, uleželo se mi to přes noc v hlavě a ráno jsem zplodil článek Proč Žertva skončil?, ve kterém jsem se zlehka zamyslel nad tím, jak to vlastně celé bylo a kdo by Žertva mohl být. Zčásti to byla legrace, např. poznámka o Vladimíru Železném, ale hlavně jsem tak nějak tajně doufal, že se opravdu najde nějaký Žertvův následovník (článek končil výzvou, jestli by někdo nebyl schopný si přerušený příběh domyslet).

Stalo se ale něco jiného: Ozval se Žertva a dal mi do ruky několik pádných důkazů toho, že je tím, za koho se vydává, spolu s několika pádnými důkazy toho, že není tím, za koho se vydává. A dokonce začal pokračovat ve svém deníku, což je pro mě nanejvýš pozitivní (pochopitelně se nedomnívám, že by na tom měl nějakou zásluhu zmíněný článek).

Ale bohužel došlo i na méně pozitivní věci. Vy, čtenáři mého blogu, jste se začali domnívat, že jsem nějaká detektivní kancelář, a začali jste mě nabádat a upozorňovat na detaily, kterých si mám všimnout, psali jste mi své teorie atd.

NE, VÁŽENÍ! Nehodlám o Žertvově identitě hloubat jinak než čtením jeho deníčku, nehodlám nikam telefonovat a nikoho se vyptávat, a už vůbec se mi nechce hledat nějaká jména a fotografie na webu Masarykovy univerzity. Nevím, co z toho máte, ale přijde mi to sprosté.

Pochopil jsem to příliš pozdě. Žertva nám totiž nabídl dobrý obchod: Jeden z nejlepších českých blogů za to, že jej necháme na pokoji. Je to opravdu tak těžké?

Včerejší článek jsem smazal. Promiň, Žertvo.

Nejlepší články na Chininu

Pravidelně (haha) aktualizovaný seznam toho nejlepšího z Chininu. (zatím jen do srpna 2003)

červenec 2000

Jak Petr nakupoval

srpen 2003

Zápolím s uklízečkou
Pátrání po Žertvovi
Hrůzná Anglie: Pomalost
Těžký život bloggera
Bon samedi
Fyzika? Děkuji, nemám zájem

hledání /

z obsahu /

odjinud /

čtu /

poslouchám /

komentáře /